David: Ústavní soud by si měl říci, na co stačí a na co už ne

Máte za sebou poslední vyhlášení. Co plánujete dál?

Především odpočinek. Vyvstává mi na mysli titul biografie jedné sportovní osobnosti, který zní: Mé strašné radosti. To je vyjádření mého ambivalentního pocitu, se kterým Ústavní soud opouštím. Radosti spočívaly v řešení zajímavých případů a v profesní zkušenosti, které jsem získal za těch deset let a která se skoro rovná předchozí zkušenosti v právnické praxi za třicet let.

Jednalo se ale o rozhodování provázení velkou náročností. Vedle plenárních věcí rozhoduje každý senát každý den o asi pěti případech, většinou odmítavým usnesením. To znamená rozhodování o pěti lidských osudech denně. To je na hranici únosnosti, stejně jako počet celkových ústavních stížností. Jsme strážci ústavnosti, takže je to pochopitelné, ale vede to k zamyšlení, zda není žádoucí převést více kompetencí na plénum, které by rozhodovalo v typových případech společně.

Bral byste to jako úkol pro nastupující soudce?

Ústavní soud by si měl říci, na co stačí a na co už ne. Vyhovujeme pěti procentům individuálních stížností, takže devadesát pět procent stěžovatelů je nespokojeno – tím spíš, že nás považují za soud poslední záchrany. To ale není správný a šťastný názor, nepřispívá k právnímu vědomí lidí.

Ústavní soud by měl možná jasněji deklarovat přístup k individuálním stížnostem, mám na mysli zejména věci bagatelní, jako jsou náklady řízení, platby advokátům nebo pokuty za zpoždění letadel. Běžné odvolací soudy k tomu nejsou příslušné a my pak nastupujeme na jejich místo a máme dělat pořádek v judikatuře. Jde přitom o čas, který věnujeme kvantitě a kvalita může trpět.

Budete i po svém odchodu sledovat rozhodování svých kolegů a nebude vám třeba i líto, že některé případy už nebude řešit?

Sledovat počínání kolegů budu s velkým zájmem a případy, jejichž rozhodování bych se rád zúčastnil, už tu jsou. A domnívám se, že pro nastupující Ústavní soud půjde zejména o otázky sociální. Je to současná sociální nerovnost, nůžky, které se rozevírají, a jakási celospolečenská naléhavost problematiky, kde se každý politický problém stává sociálním.

Máte důvěru v nové ústavní soudce či v navržené osobnosti, které by teprve měly na soud zamířit?

Našim nástupcům plně důvěřuji. Všechno jsou to jména mně velmi dobře a převážně osobně známá. Jsou to odborníci, a mezi nimi jmenuji profesora Jana Wintra, kteří jsou vysoce kompetentní třeba právě v rozhodování v plenárních věcech.

Jakou byste dal svým nástupcům radu?

Troufnu si na dvě rady. Aby dokázali rozlišit podstatné od méně podstatného. A aby dokázali vyvážit přístup, kterému se říká etika smýšlení a etika odpovědnosti. Obojí je potřeba. Jde o to, dokázat pochopit jak význam jednotlivé kauzy, tak si současně udržet svou tvář, a to jak jednotlivého soudce, tak i celého sboru.

Vzpomínáte i dnes na zajímavé případy, které vám prošly rukama?

Těch byla velká spousta. U mne to byly především věci plenární, protože jejich předmětem byly ústavněprávní aspekty, tedy problémy přesahující dílčí otázky. Dovolil bych si říci, že tento soud byl ve své dekádě soudem velkých veřejnoprávních nálezů počínaje zákonem o státní službě přes zrušení části zákona o elektronické evidenci tržeb až po zrušení části volebního zákona. To byly nálezy velké důležitosti s celospolečenským dopadem.

Ve svém posledním vyhlášení jste mluvil o tom, že soudy se mohou odchýlit od doslovného znění zákonů. Je to princip, který byste soudcům doporučil?

Jako obecný přístup v konkrétních věcech by to nebylo praktické, to v žádném případě. Obecné soudy by ale měly mít odvahu tento krok udělat a interpretovat právo šířeji se schopností reagovat na jeho lidské aspekty.

Bylo pro vás jednoduché se s kolegy shodnout, nebo tam byly i bouřlivé debaty?

Je rozdíl při rozhodování v plénu a v senátu. V senátu probíhá bezprostřednější debata a o shodě se dá jednat do všech podrobností. Jednání pléna jsou komplexnější, složitější. Každý soudce je tam jedním z patnácti a dosažení shody, jak plyne z poměrně značného množství disentů v plenárních věcech, nebylo tak úplně snadné.

V senátech jsem měl štěstí na kolegy, se kterými bylo možné shody dosáhnout častěji.