Ďáblický hřbitov. Je tu Kubiš a Gabčík?

Většina historiků nesdílí naděje aktivistů, ke kterým se přidal i herec Ondřej Vetchý, a varují, že nalezení ostatků je prakticky nemožné, a navíc neúměrně nákladné. Právo se na Ďáblický hřbitov vydalo s historikem Michalem Loučem z Ústavu pro studium totalitních režimů, který ho zná do detailu.

„Teď stojíme na místě, kde je přibližně sedmdesát šachet s desítkami rakví, které se už většinou propadly, v každé máte desítky až stovky ostatků. Hledat mezi nimi je nesmírně komplikovaná věc,“ popisuje Louč.

Procházíme podél severní zdi hřbitova, pod tíhou hlíny jsou znatelně vidět obrysy hromadných hrobů. Každá šachta má čtyři vrstvy. „Do každé vrstvy se vešlo deset rakví, kde mohl být jeden člověk, ale taky několik lidí. Byly tam děti, ale také části těl po amputacích,“ vysvětluje.

Na jednom místě zde vedle sebe spočívají oběti nacismu i jejich vrazi, příslušníci druhého a třetího odboje i odpůrci komunistického režimu a děti. Paměť národa na přibližně sto metrech.

To je pro část veřejnosti nepřijatelné. „Aby tam leželi naši parašutisté s Čurdou, Morávek s těmi, kteří vyvraždili Lidice, s největšími gaunery, symboly kolaborace našeho národa? To nejde,“ řekl Právu jeden z iniciátorů pátrání po Kubišovi a Gabčíkovi, prezident spolku Liga Libe Pavel Černý.

Společně s historikem Jaroslavem Čvančarou a dalšími usilují o to, aby se ostatky výsadkářů našly a důstojně uložily. „Na jednu stranu je adorujeme, ale na druhou je necháváme hnít v odpadních jámách,“ míní Černý.

Na první pohled se zdá místo jasně strukturované – po levé straně cesty čestné pohřebiště, napravo dětský hřbitov. Pod zemí to ale neplatí, rozmístění náhrobků je spíše ilustrační a v některých případech zavádějící. Část uvedených obětí je navíc pohřbena jinde.

Spor se vede i o to, zda v Ďáblicích leží dvojice výsadkářů z operace Anthropoid. Polohové knihy, které by mohly ozřejmit jména a umístění pohřbených totiž v roce 1968 zmizely, údajně při požáru. Právě tyto záznamy přispěly k nalezení ostatků faráře Josefa Toufara, kterého komunisté umučili, a naopak chyběly při pátrání po Zdeně Mašínové starší, manželce protinacistického odbojáře a člena skupiny Tři králové Josefa Mašína.

„Hledali tady zkraje, u dětského pomníčku Pepíčka Baumruka. Sonda přitom ukázala, jak je to komplikované. Byly tam různé dospělé i dětské ostatky či amputáty,“ ukazuje historik Louč na začátek tzv. dětského pohřebiště z 50. let. Je podle něj možné, že ostatky paní Mašínové tam někde jsou, ale najít je bez dalších indicií, aniž by se rozkopal celý hřbitov, je velmi obtížné. Za podobně obtížné považuje nalezení dalších členů odboje.

Část veřejnosti a historiků je ale přesvědčena, že šance existuje, a představa, že jsou na jednom místě s protektorátním státním ministrem K. H. Frankem nebo důstojníkem SS Haraldem Wies­mannem, který se podílel na vyhlazení Lidic, je dráždí.

Jejich snahy podpořil premiér Petr Fiala (ODS), celou věc si vzal pod sebe Úřad vlády, kde by měla vzniknout pracovní skupina historiků a odborníků. Řeší to i pražská radní pro sociální oblast Alexandra Udženija (ODS).

„Je to velmi citlivé téma a já bych k tomu uvítala velmi podrobnou analýzu a širokou diskusi. Zároveň jsem byla informována, že by nešlo o standardní exhumaci, ale o archeologický průzkum spojený s vyzvednutím ostatků a jejich následnou identifikací, mimo jiné za využití analýzy DNA,“ řekla Právu. K tomu je jiná část historiků skeptická, ačkoliv s narovnáním křivd v principu souzní.

S historikem Loučem procházíme podél řady náhrobků k černému křížku s pozlacením, mezi ostatními šedými náhrobky značně vyniká. Nese jméno faráře Josefa Toufara, který byl jako jediný od vzniku samostatné republiky úspěšně exhumován a v roce 2015 převezen do Číhoště. Ti, kdo u toho byli, ale mluví spíše o štěstí.

„Jen díky existenci dokumentů k šachtě č.16, plánku z padesátých let a ofocení dvoustrany z polohové knihy estébákem Macharem se podařilo přesnou polohu uložených ostatků najít,“ popsal Právu badatel Miloš Doležal. „Bez těchto důležitých dokumentů a osobních svědectví z té doby by nebylo možné Toufara najít. Byl to výjimečný případ,“ poznamenal.

Podobné indicie k nalezení parašutistů bohužel chybí. „U poválečných pohřbů víme, že tam ti lidé pohřbeni byli, ale neví se kde. U válečných obětí a odbojářů ale nevíme ani to,“ řekl Právu historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Okolnosti podle něj nasvědčují spíše opaku.

„Podle historického výzkumu byli nepřátelé nacismu, což byli především popravení, takřka bez výjimky spalováni a popel byl sypán poblíž krematoria. Díky českému správci z krematoria se podařilo zaznamenat zcela spolehlivě jména popravených v době prvního i druhého stanného práva. Stejně jako lidé, kteří se tomu věnují, se kloním spíš k tomu, že byly ostatky spáleny, což bylo i z hlediska nacistického aparátu bezpečnější,“ popsal Tomek.

Odkazuje i na to, že se mělo do šachtových hrobů začít pohřbívat až v srpnu 1943, tedy víc než rok po statečném posledním boji parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Historik Čvančara ale oponuje a odkazuje se na hodnověrná svědectví. Například lidí, kteří pracovali v soudním nebo anatomickém ústavu a kteří dokládají, že se zde pohřbívalo i dřív.

Černý ke skeptickým hlasům dodává: „Tady každý skučí, že je to složité, drahé, možná nemožné. Ano, jednoduché to nebude. Jsou ale věci, které se dělat musí. Nedělat nic by bylo to nejhorší. I to, že budeme konat, je splácení toho dluhu, který vůči našim hrdinům máme.“

V sousedním Polsku podle něj takové zábrany nemají. „Probíhají tam stále intenzivní hledání, využívají dobové i letecké snímky, přemisťují neuvěřitelné množství zeminy a snaží se ostatky najít,“ řekl.

Skeptici ale upozorňují, že je hřbitov chráněným územím, chybí dostatek informací, místo má historickou hodnotu a problém by mohl nastat i se zjišťováním DNA.

„Představa, že by se šlo obráceně, tedy že se podíváme nejdřív do země a na základě toho budeme hledat shody potomků, tak to mi přijde nereálné a hraničí to s otázkami etickými a právními. Jsou tam stoprocentně ostatky mnoha tisíců osob, u kterých se nezjistí, čí jsou, jak se s nimi bude zacházet,“ oponuje historik Tomek.

Nová pietní úprava místa podle něj situaci nevyřeší, kritický je k tomu, aby se vytvářel jakýkoliv pomník, který by měl všechny pohřbené „smířit“. Podle Správy pražských hřbitovů nic takového v plánu není.

Loni vypsal pražský magistrát architektonickou soutěž na novou pietní úpravu hřbitova. Žádný vítěz z ní ale nevzešel. Postoupily dva návrhy, které se ještě dopracovávají.

Mluvčí hřbitovů Jiří Královec Právu řekl, že nepřekročitelnou podmínkou je, aby řešení zohlednilo možnost budoucí exhumace hrobů a úpravy nezasahovaly do míst s hroby.

Čitelnější by se mohlo místo stát i pro nezasvěcené návštěvníky, kteří nyní tápou, kdo v Ďáblicích skutečně pohřben je. Na kamenných deskách jsou uvedena i jména těch, kteří na místě pohřbeni nejsou. Například jsou tam symbolické hroby komunistickým režimem zavražděných generála Heliodora Píky nebo Milady Horákové.