Čtvrtstoletí pod ochranou NATO

Už tehdy měl tento krok podporu více než poloviny Čechů a po ruské agresi na Ukrajině se důvěra v Severoatlantickou alianci zvedla na 73 procent. S členstvím jsou spokojeni vojáci a až na výjimky i češti politici.

„Vstupem do NATO se výrazně posílily naše vojenské schopnosti, zvýšila se bezpečnost České republiky a máme záruku kolektivní obrany,“ vyjmenovala výhody ministryně obrany Jana Černochová (ODS). Dodala, že to byl správný krok, dosvědčuje to fakt, že se od roku 1999 zdvojnásobil počet členů Aliance.

Prezident Václav Havel, který tehdy přístupový protokol podepisoval, vyslovil přesvědčení, které v dnešní době zní zvláště naléhavě. „Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi,“ uvedl Havel.

Nadšení ze vstupu byli jak politici, tak vojáci. Podle plzeňského biskupa Tomáše Holuba, který v té době sloužil v armádě jako hlavní kaplan, tam zavládla euforie. „Vzpomínám si na armádní ples, kterého se účastnil i kardinál Vlk, kde to bylo radostné, protože naše obrana dostala úplně nový rozměr,“ řekl Právu Holub. „Dnes musím říct zaplaťpánbůh, protože si nedokážu představit, že bychom v NATO nebyli,“ dodal biskup.

Čeští politici už týden po vstupu poznali, že naděje na ochranu nebude zadarmo. Aliance se totiž rozhodla bombardovat Srbsko, které nechtělo zastavit násilné akce proti kosovským Albáncům. A vedení NATO chtělo od české vlády, aby s bombardováním vyslovila souhlas. Kabinet Miloše Zemana měl k akci výhrady, ale nakonec jako poslední z aliančních zemí souhlasil. Bombardování podpořil prezident Havel, který za to byl kritizován. Byl mu rovněž nepravdivě přisouzen výrok o „humanitárním bombardování“. Nic takového Havel nikdy neřekl.

Češi se v Alianci ale rychle zabydleli a už v roce 2002 mohli v Praze hostit přelomový summit NATO, na kterém dostalo pozvánku dalších sedm východoevropských zemí včetně Slovenska.

Generál Jiří Nekvasil, který velel armádě do roku 1998, vzpomíná, že začátky byly náročné. „Hlavně kvůli jazyku, také kvůli tomu, že jsme měli úplně jiné procedury, než má NATO. A také jsme měli velké problémy s penězi na výcvik, protože se rozpočet na armádu hodně zkracoval,“ řekl Právu Nekvasil. Hodně podle něj pomohlo, že důstojníci začali jezdit do škol NATO a vojáci do různých misí.

O vstup do NATO začalo Česko usilovat už po revoluci. V roce 1994 vstoupilo do programu Partnerství pro mír, ve kterém se účastnilo řady cvičení a misí. „Díky cvičením a díky tomu, že jsme byli s aliančními státy v bývalé Jugoslávii, jsme postupně získávali zkušenosti a osvojili jsme si nové postupy,“ řekl Nekvasil.

Pět let po vstupu do Aliance skončila základní vojenská služba, protože byla neslučitelná s přechodem do aliančních struktur. „Osobně jsem nebyl pro rušení základní služby, ale už nebyla udržitelná pro to, co nás čekalo,“ dodal generál. Pro armádu malé země ležící uprostřed kontinentu je podle něj členství v silném obranném svazku zásadní. „Hlavní je, že nemusíme tápat, kam patříme. V dnešní době je to ještě víc aktuální,“ řekl Nekvasil.

Podstatně rozhodnější než v případě Srbska byla česká odpověď na žádost o pomoc po teroristickém útoku 11. září 2001, kdy NATO poprvé v historii aktivovalo čl. 5 Washingtonské smlouvy. Ten říká, že napadení jednoho člena Aliance je napadením všech. Když se Američané rozhodli hledat Usámu bin Ladina v Afghánistánu, Česko neváhalo a vyslalo do země pod Hindúkušem nejdříve polní nemocnici, pomocné jednotky a nakonec i bojovníky.

„S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje! A bojuje se i s jejich ochránci. Vláda České republiky není vláda extremistů. Není vládou zbabělců a v nastalých, těžkých, dlouhých chvílích se jí nebudou třást kolena,“ řekl premiér Zeman v momentu, kdy byla invaze do Afghánistánu na spadnutí. Mise v Afghánistánu trvala dvacet let a Česko tam poslalo 11 500 vojáků, čtrnáct z nich v hornaté zemi našlo smrt. Čeští vojáci v Afghánistánu zůstali až do potupného konce, kdy zemi skoro bez boje převzal Tálibán a jen díky odvážné evakuaci tam nikdo z Čechů nezůstal.

Úprk z Afghánistánu byl pro Alianci tvrdou ranou, už předtím byla v krizi a jen těžko hledala své opodstatnění, francouzský prezident dokonce mluvil o její klinické smrti. Po vpádu Ruska na Ukrajinu, kdy se hlavně východ Evropy probral z iluze o věčném míru, se ale NATO nadechlo k dalšímu životu.