Článek
Aktuálně působíte ve fakultní Expertní skupině pro Ukrajinu. Opakují se dnes v době migrační krize chyby z pandemie?
Určitě se opakují, on nebyl moc prostor udělat nějaké systémové změny. Na to, aby změnily celé uvažování společnosti, nebylo moc času, aby proběhla nějaká reflexe. Některé dílčí organizace mohly i na základě covidu si říct: hele, tohle fakt nechceme, na to si budeme dávat pozor. Já se nejvíc zaměřuji na vzdělávání a je fakt, že některé školy, jejich ředitelé, to trochu udělali. Není to systémové, ale více o tom mluví a snaží si na to dávat pozor. Pořád je tu velké přetížení, které bylo ale už před covidem, akorát to tyto událost více zvýraznily.
Když už tedy mluvíte o školách, víte o nějakých konkrétních nástrojích, které si obstaraly, aby se s těmi problémy lépe vyrovnaly?
Uvnitř sboroven se rozjely různé nástroje sdílení. Školy si třeba najímají supervizory (externí nezávislý pracovník pomáhající zlepšit fungování skupiny a vztahů v nich, pozn. red.) nebo shánějí peníze na jiný řízený nástroj pro reflexi sdílení a systematickou péči o duševní zdraví učitelů. Rozhodně to nedělá každá škola, to určitě ne, ale je to něco, co se v tom prostoru vzdělávací politiky už nějak objevuje.
Platy některých státních zaměstnanců vzrostou od září o 10 procent
Zase opakuji, ono se to objevovalo už před covidem, ale covid to prostě výrazně urychlil. Teď už je to něco, o čem velká část ředitelů minimálně slyšela, což by před třemi roky bylo ještě mimo.
Dává stát ředitelům možnost, aby svým školám takové nástroje obstaraly? Dokážu si představit, že podávání různých žádostí o granty a dotace je extrémně časově i technicky náročné, a ne každá instituce na to má adekvátně vyškolené pracovníky.
U našeho vzdělávání je ten problém, že to je strašně, strašně decentralizované. Jednotlivé školy nezřizuje stát, ale obce, nebo kraje. Jedna z cest, jak tohle řešit je „osvícený zřizovatel”, který pomůže svým školám a ředitelé pak mají možnost s nějakými penězi zacházet.
Teď už je to horší, protože se začíná třeba řešit, jak začlenit ukrajinské děti do škol. Od září ta povinnost platí, ale ředitelé nemají kapacity ve školách a neví, jak to udělat.
Nicméně znamená to, že když dá peníze na supervizi, tak je nebude moct dát třeba na interaktivní tabuli. Hodně zjednodušuji, ale je to prostě nějaká volba, co je důležitější, musí si to obhájit. To znamená, když ředitel chce, tak nějak může. Když zřizovatel chce, tak taky nějak může. Ale systémové nástroje tu nejsou. Ministerstvo třeba hlásá: „psycholog do každé školy”, ale ty lidi nejsou. Je tu přes čtyři tisíce škol, spousta z nich je malinkatých a nemají školního psychologa, ani sdíleného, natož aby měli supervizora. Každopádně důraz na to, že v těch školách existují podpůrní pracovníci, ať už pro děti, nebo pro učitele, se výrazně posílil.
Jak se posunula komunikace státní správy k liniovým pracovníkům? Viděli jsme, že při covidu to byl chaos, nebylo jasné, co se po nich přesně chce a museli se přizpůsobovat náhodným byrokratickým požadavkům. To myslíte, že se zlepšilo?
Myslím, že to je jiné, ale nevím, jestli to je vývoj té správy, nebo je to jiné prostě proto, že jde o odlišnou agendu. Ukrajinskou krizi řeší primárně jiná ministerstva než covid a mají jiné komunikační styly. Navíc proběhla změna vlády, a celé to bylo rychlejší: během několika dní přijely stovky tisíc lidí a fungovalo to vlastně trošku vně struktury. Vytvořilo se koordinační centrum, jelo se na bázi neziskovek, dobrovolníků. Bylo tak strašně masivní, že to jinak nešlo, státní správa nemůže mít v zásobě tolik lidí, aby se zvládla takovéto nárazové akce.
Krize ukázala, jak jsou naše úřady hrozně úzce specializované. Vůbec tu není ta představa, že by měl s rodinnou, která potřebuje nějakou sociální podporu, komunikovat jeden sociální pracovník.
Nemám pocit, že by ta komunikace byla v té první fázi nějaká špatná. Teď už je to horší, protože se začíná třeba řešit, jak začlenit ukrajinské děti do škol. Od září ta povinnost platí, ale ředitelé nemají kapacity ve školách a neví, jak to udělat. Potřebují na to nějakou výjimku, kterou jim musí povolit tu hygiena, tu zřizovatel.
Balaš: První musím řešit nedostatek míst na středních školách. Zavírání kvůli covidu nechci
Těch dotčených orgánů je hodně a přijmout někoho nad rámec povolené kapacity chce velkou odvahu a je to velmi riskantní. Ne každý ředitel si to troufne udělat a je to tak vlastně v pořádku, od toho tu máme zákony, aby se dodržovaly. Podívejte se na Prahu. Tady se skoro nevejdou do školy ani trvale žijící děti, natož aby se tu vešlo několik desítek tisíc ukrajinských dětí.
A ten plán není?
Ten plán se hlavně nedostává úplně dobře na úroveň jednotlivých škol. Ředitelé nevidí, jakou kapacitu má sousední škola. Je tam taková bezradnost. Neví, jestli když nemají kapacitu, jestli mají přijímat přihlášky, kam je přesně mají dávat. Jak je to hodně roztříštěné, tak to mohou různí zřizovatelé řešit různě. Někde je koordinovaný systém, někde ne, a to ministerstvo vlastně nemá na školy páku, není jejich zřizovatelem.
Ideální by bylo, kdybychom se na ty lidi dívali „celistvě“, tedy ptát se, co vlastně potřebují.
Ministerstvo může maximálně říct: „za tohle vás nebude postihovat, je to mimořádná situace a chápeme, že reguli nelze dodržovat”. Nařídit ale nemohou nic, nemají vůči školám žádný právní vztah.
Takže byste řekla, že hlavním problémem veřejných služeb je roztříštěnost?
Nevím, jestli hlavní, ale určitě to jeden z největších ano. Krize ukázala, jak jsou naše úřady hrozně úzce specializované. Vůbec tu není ta představa, že by měl s rodinnou, která potřebuje nějakou sociální podporu, komunikovat jeden sociální pracovník.
Místo toho s ní jeden člověk řeší školu, druhý práci, třetí třeba lékaře a další ještě něco dalšího. To, že v dnešní době existuje expert na každou jednu věc, může mít spoustu negativních efektů. Jednak na klienty, protože musí hovořit se spoustou lidí a znova jim vysvětlovat, jak na tom jsou. Pořád opakují stejné informace, jsou z toho vyčerpaní a pak se na to radši vykašlou a ty služby nečerpají.
Zároveň to nefunguje vlastně ani pro ty liniové pracovníky, protože oni nevidí celý vývoj toho příběhu. Sice s těmi lidmi pracují, ale vlastně neví, jestli to to k něčemu bylo, jestli to dopadlo dobře. To jim pak logicky nemůže dát uspokojení z práce a začnou to dělat rutinně. To je jako kdybych šroubovala u pásu, ale neviděla, co z toho vlastně je, budu z toho mít cynický přístup.
Ideální by bylo, kdybychom se na ty lidi dívali „celistvě“, tedy ptát se, co vlastně potřebují. Samozřejmě smyslem specializace jsou časové úspory, ale otázka je, jestli tam ty úspory vůbec jsou, protože z toho vyplývají transakční náklady a spousta informací se ztratí.
MPSV: V Česku už pracuje 78 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, hlavně žen
Rozhodně se potvrzuje, že ve výsledku všechno po pár letech funguje efektivněji i úsporněji, když tam pracují lidé, kteří se soustředí na celý ten případ. Mají na starosti třeba danou rodinu a když se vyskytne problém, který je potřeba řešit se specialistou, třeba kvůli dluhovému poradenství, tak si ho najmou. Ale není to tak, že si podává klienta mezi spoustou nekomunikujících úřadů.