Článek
Po třech letech v komunální politice, kdy jste pražským zastupitelem, jste se rozhodl vstoupit do celostátní politiky. Proč?
Má-li mít člověk nějaký užitek a smysl pro lidi, které zastupuje, tak by to mělo mít nějakou elementární logiku a vývoj. To znamená, že člověk začne působit v komunální politice a pak přejde do celostátní. Přitom by se měl stále držet jen několika základních okruhů a témat, ve kterých se orientuje a která má někam smysluplně posouvat.
Neměl by se z něho stát všeumělec, všeználek, jak se to často děje. I proto jsem po komunálních volbách zřejmě jako první politik po revoluci odmítl místo v radě hlavního města Prahy. Nikoliv z politických nebo ze zdravotních důvodů, ale jen proto, že jsem měl dojem, že témata bydlení a zdravotnictví, která jsem měl mít na starosti, nespadají do těch okruhů, kterými se zabývám, což je zejména ochrana spotřebitele, sociální politika a ekonomika.
A jakkoliv je to funkce manažerská, tak mi přišlo nevhodné, aby se člověk učil novému prostředí, procedurám komunální politiky, a ještě aby začal od začátku studovat to samotné téma. Má kandidatura do Sněmovny je logickým vývojem mého angažování se v politice. Chci se podílet na rozhodování na úrovni, která se netýká jenom Pražanů, ale spotřebitelů v celé republice.
Proč jste se letos rozhodl ukončit anketu o nejabsurdnější poplatek?
Výnosy bank z poplatků se snižují, přestože jejich zisky dál rostou. Jednoznačně se tak ukazuje, že banky mohou vydělávat a být zdravé, i bez toho, že si účtují nejrůznější poplatky. Bylo vhodné tuto anketu ukončit na vrcholu, nežít ze slávy minulosti v momentě, kdy je postupně méně a méně co z hlediska absurdních poplatků kritizovat.
Věnuji se teď více dalším aspektům ochrany spotřebitele, zejména finanční gramotnosti, vzdělávání apod. Nevylučuji ovšem, že jednoho dne se anketa v nějaké inovované podobě vrátí.
Jak jsou na tom Češi s finanční gramotností?
Určitě je v tomto ohledu co zlepšovat. Ze tří témat, která lidi nejvíc zajímají, což je jídlo, sex a peníze, se financím dává v televizi a obecně v médiích nejméně prostoru. O jídle a vaření a sexu je spousta filmů, pořadů, debat atd., ale o penězích, bez kterých by tyto věci vlastně ani nemohly pořádně fungovat, se ví hrozně málo.
Problematice finanční gramotnosti se věnuji už dvanáct let. Kromě přednášek a osvěty pomocí mých stránek Bankovnípoplatky.com jsem předloni napsal i knihu Konec finančních negramotů v Čechách. Snažil jsem se ji postavit na populárním modelu tím, že jsem situace a témata, která zajímají spotřebitele, převedl pod přísloví, moudra a pořekadla.
Co říkáte návrhu ČSSD, že by stát mohl odkupovat od věřitelů dluhy lidí, kteří je nedokážou splácet?
Ochrana spotřebitele je teď módní záležitostí napříč politickým spektrem, jako ostatně vždy před volbami. Liberálně a pravicově smýšlející politik se kloní k posilování slabší strany, tedy spotřebitelů, zatímco subjekty jako sociální demokracie a podobně se snaží oslabit tu silnější stranu, tedy firmy, formou cenové regulace, nových povinností, vyšších daní apod.
To však s sebou nese logickou následnou reakci té silnější strany, která si většinou umí případné ztráty kompenzovat, a to na účet té strany slabší, tedy spotřebitelů. Kruh se uzavřel. Jsem zastáncem posilování spotřebitele z toho liberálního úhlu pohledu, to znamená jednat s lidmi jako s dospělými.
Čím víc se ale blíží volby, tak někteří politici považují dospělé lidi za infantilní a nesvéprávné děti, které je potřeba vodit za ručičku. Návrh ČSSD spadá přesně do této kategorie a já s ním nesouhlasím. Už dnes tu máme institut osobního bankrotu, který má nějaká pravidla. Lidé vědí, do čeho jdou, je to šance na nový život. Vědí, že po nějakou dobu budou mít životní úroveň nižší než doposud, ale že nakonec vyřeší něco, co by je jinak táhlo ke dnu.
Jsem proti tomu, aby stát oddlužoval nějaké dlužníky limitovanou částkou, nepochopil jsem, kam to vlastně směřuje. A bylo by to nefér vůči ostatním daňovým poplatníkům, kteří by měli ze svých daní zaplatit za to, že si někdo žil nad poměry, choval se nezodpovědně. Máme tady osobní bankrot, můžeme se bavit o jeho parametrech. Návrh sociálních demokratů je ale postaven na principech pudrování nosíku, balení do peřin a morálního hazardu.
Vy například navrhujete, aby rozhodnutí Finančního arbitra, České obchodní inspekce a dalších rozhodčích orgánů ve spotřebitelských sporech už nebyla přezkoumatelná soudem.
Spotřebitel se stává sebevědomým, když před sebou vidí dostupné právní možnosti. Všichni u nás vědí, že je vymáhání práva zdlouhavé, drahé a nepředvídatelné, a tak se do sporu vůbec nepustí.
Jde mi o posílení právní jistoty spotřebitelů. Rozhodnutí Finančního arbitra, Českého telekomunikačního úřadu či Energetického regulačního úřadu by proto mělo být konečné a přezkum by měl být možný jen v případě zjevného porušení postupů či povinností instituce.
Jde mi o to, zavést procesní nástroj, který by umožnil velké skupině osob se stejným nebo velmi obdobným nárokem uplatňovat svá práva společně v jednom jediném řízení.
Rychlé a levné nalezení spravedlnosti, které si stát od rozhodování zmíněných arbitrů sliboval, je naopak v reálu paradoxně často drahé a zdlouhavé. Neúspěšná strana se totiž může vždy odvolat k soudu. Soud přitom není vůbec vázán závěry a rozhodnutím mimosoudního orgánu, který by měl být špičkovým odborníkem na danou problematiku.
Odvolání k soudům, které řešení sporu prodlužuje, firmy hojně využívají. Naopak spotřebitelé do často i několikaletých řízení kvůli stovkám korun odmítají vstupovat. Když spotřebitel v soudním řízení neuspěje, je navíc povinen uhradit druhé straně náklady řízení a další poplatky, které mohou dosáhnout i mnoha tisíc korun a paradoxně tak převyšují částku, o kterou se vlastně přeli.
Z hlediska současné praxe je tak celý systém neefektivní pro spotřebitele a v situaci, kdy velká část rozhodování stojí v konečném důsledku stejně na soudech, i pro stát. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí státních organizací, kterou navrhuji, by soudům ulevila a spotřebitele by motivovala, aby se častěji dovolávali svých práv. Celý proces by se razantně zjednodušil a zpřehlednil.
Prosazujete i zavedení institutu hromadných žalob. Co by to přineslo spotřebitelům?
Jde mi o to, zavést procesní nástroj, který by umožnil velké skupině osob se stejným nebo velmi obdobným nárokem uplatňovat svá práva společně v jednom jediném řízení. Výrazným způsobem by se tím ušetřily náklady na straně žalobců – byl by totiž jeden soudní poplatek, jeden znalecký posudek, jeden advokát atd. – i na straně žalovaného, který by nemusel hradit náklady řízení stovkám žalobců, ale i pro stát.
Jediný soudce by odklidil všechny spory v jednom soudním řízení, důkazy by se prováděly jen jednou, svědci by se vyslýchali jen jednou atd. A byly by tady i další přínosy. V zemích, kde nástroj kolektivního uplatňování práv už existuje, jsou obchodní korporace motivovány k usměrňování svého chování.
Individuální uplatňování bagatelních nároků se u nás nyní nevyplatí, a pokud ano, dochází k němu v malém množství případů. Tato forma tedy korporace od nekalých praktik neodradí a veškerá tíha leží na straně státu a případně nevládních organizací, které však k radikální změně nemají dostatek prostředků. Zavedení institutu hromadných žalob toto změní. Povede ke kultivaci celého trhu. Firmy najednou uvidí, že klienti se umějí efektivně bránit.
