Článek
Ti, kteří za normalizace řekli spolu s písničkářem a duchovním Svatoplukem Karáskem "ďáblovi ne!" - připomněl to v kritice Klausových úletů můj redakční kolega a někdejší můj spoluchartista Jiří Hanák - právem kritizují nemravný obsah Klausova pohledu na nedávné dějiny. Klaus si vždycky rád kopne do levicových intelektuálů a i při výročí 17. listopadu se podbízel lidem, kteří za starého režimu nebyli ani trochu stateční, vydávaje jejich náhradní privátní aktivity za projev protirežimního odporu.
Na pokleslý pohled na život a nedávné dějiny má i Klaus právo. Nemá ale právo na popírání ústavní ochrany lidských práv, zaručené - vedle mnoha evropských a mezinárodních smluv a dalších českých závazků - českou Listinou základních práv a svobod. Ta je součástí ústavního pořádku, přes odpor ODS a Klause v roce 1992, kdy ochranu lidských práv jako šlehačku na dortu nechtěli začlenit do ústavy a nakonec kompromisně souhlasili s ústavním pořádkem.
"Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept," řekl prezident republiky na přednášce ve Washingtonu před týdnem, "vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii a politickou doktrínu." Co ale chce dělat prezident s lidskými právy jako základem demokracie, když u nás, podobně jako všude ve světě, požívají ústavní ochrany? A co udělá se svým slibem, že bude zachovávat ústavu a zákony? Měl by se vyslovit jasněji.
Pokud odporem k lidským právům Klaus jen zpochybnil ústavní pořádek, jenž má zachovávat, a přednáška nebyla projevem úřední povahy, jinak tomu bylo při setkání s viceprezidentem USA Cheneyem.
Klaus řekl, že není přívržencem společné evropské obrany. Protože ji však česká vláda podporuje, stejně jako další rozvoj EU, porušil prezident republiky ústavní zásadu jednotného vedení mezinárodní politiky, za niž odpovídá vláda. Prezident je součástí vládní moci, nestojí nad ní a nesmí politiku určovat. Přečte si Klaus ústavu?
Problém je, že Klaus nedokáže říci - ano, měl jsem takové názory a ještě dnes mě takové věci napadají, ale jako prezident republiky mám být zdrženlivý, neboť nemluvím sám za sebe či za politickou stranu. Takhle dává najevo, že se nemíní nijak vázat ústavními zásadami, které je povinen dodržovat, jak ostatně slíbil.
Václav Klaus nemíní ustoupit ani v pokračujícím sporu s veřejným ochráncem práv Otakarem Motejlem, kdo více pomáhá lidem v potížích. Umělý spor jen odvádí pozornost od toho přitakání nesmyslu, vyjádřenému slovy: "Oba mají tuto pomoc občanovi v popisu práce."
Jenže to právě nemají, má to jen ombudsman. Šetření prezidentské kanceláře, snad omluvitelné v době, kdy ochránce práv zákonem ještě zřízen nebyl, dnes zavání zneužitím veřejné funkce. Státní moc lze totiž uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, říká zaplevelená ústava. A žádný zákon nestanoví, že pracovník prezidentovy kanceláře má po telefonu stavět do pozoru nedbalého úředníka. Pravomoc vytknout vady řízení tu má podle zákona jen ombudsman.
Pokud si na něj Václav Klaus hraje, posiluje navíc feudální představy o potřebnosti hledání ochrany u mocných. To ale prodlužuje stav občanské neodpovědnosti a nesamostatnosti.
PRÁVO 28. listopadu