Čeští vojáci ze zahraničních misí trpí posttraumatickými syndromy

USA má v Iráku a Afghánistánu více než 200 tisíc vojáků a Česko každoročně vysílá do misí „pouze“ kolem tisíce žen a mužů. To ale neznamená, že čeští vojáci netrpí následky traumat a stresů, které ve službě za hranicemi zažili.

Podle oficiálních odhadů vyhledá kvůli účasti v misi psychologickou či psychiatrickou pomoc asi jedno procento vojáků. Samotní veteráni ale operují s počty, které jsou desetinásobně vyšší.

„Přibližně do jednoho procenta vojáků může mít nespecifické zdravotní obtíže související s psychickým zatížením,“ sdělil Právu primář psychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze Jiří Klos.

Od roku 1990 se v misích vystřídalo 22 500 příslušníků armády. To by znamenalo kolem dvou set případů za dvacet let. Podle veteránů až dva tisíce.

Generál Josef Prokš, který má na generálním štábu mise na starost, říká, že čeští vojáci jsou vůči stresům odolní. „Pokud měli vojáci menší zranění či prožili akutní trauma, nezaznamenali jsme, že by se nám tito lidé vyhýbali,“ řekl Právu Prokš.

Místopředseda Sdružení válečných veteránů Ladislav Sornas už tak optimistický není. Podle něj se vojáci k problémům přiznají většinou až po odchodu z armády. „Podle našich odhadů má problémy každý desátý voják, který byl v misi,“ řekl Právu Sornas.

Dodal, že posttraumatický syndrom se projevuje dlouhodobě a má různé symptomy. Mezi aktivními vojáky zaznamenal, že někteří po zážitcích v misích se např. vyhýbají střelbám či dalšímu odjezdu do zahraničí.

V několika případech se podle Sornase syndrom rozvinul v patologické chování. „V Havlíčkově Brodě si jeden veterán vzal škrabošku čerta, růžové rukavice, jaké nosí uklízečky, a šel s granátem vyloupit banku. Když si na něj policie počkala, po honičce v parku se tím granátem vyhodil do povětří,“ uvedl Sornas. Takových pohnutých osudů je podle něj mezi veterány několik.

Armáda problémy vojáků řeší pomalu, ale nezametá je pod koberec. Podle Prokše vojáci procházejí zdravotními prohlídkami a důslednými přípravami na konkrétní misi. Pokud se příznaky narušení projeví v misi, ihned reagují.

„Osobně jsem před dvanácti lety zažil podřízeného, byl to záložák, který nevydržel tlak. Tak jsme ho poslali domů. My nechceme nikoho zlikvidovat,“ řekl Právu Prokš. Dodal, že s profesionalizací psychických problémů vojáků ubývá.

Armáda si nechala udělat mezi veteráni průzkum, který skončil v roce 2007. Z něj vyplynulo, že nejčastěji vojáky stresuje nedostatečná příprava, nekvalitní velení a nejistota vyplývající z bojového ohrožení, jako je ostřelování a bombardování.

„Kupodivu i když se stalo něco tragického nebo nebezpečného, došlo k boji, přepadení, k nějaké tragické události, tak to samo o sobě až takový stres pro vojáky není, pokud jsou dobře připraveni. Ale nejhorší je právě ta nejistota,“ uvedl klinický psycholog z ÚVN Pavel Král v nedávné debatě pořádané Sdružením válečných veteránů.

Podle Sornase nejrizikovější pro vojáky je Afghánistán. „V Kosovu jsou v relativně přátelském prostředí. V Afghánistánu jsou mezi lidmi, kteří je nenávidí, jen kvůli tomu, že mají bílé obličeje a stejné žvýkačky jako Američané,“ podotkl Sornas.

Veteráni prožívají podle něj problémy hlavně poté, co z armády odejdou, protože si špatně hledají práci a hroutí se jim rodiny. Podle jeho odhadů se rozpadl vztah osmi z deseti vojáků. S tím nesouhlasí Prokš, podle něj vojáci se podle statistik rozvádí zhruba stejně jako ostatní lidé v republice. To znamená polovina.

„Dělali jsme průzkumy, jak to vnímají i rodiny, protože máme i ženaté vojáky i vdané vojačky. Prokázaly, že pokud byl vztah kvalitní, tak mise ho v drtivé většině nepoškodila. Pokud byl defektní, mise problém a případný rozchod pouze urychlila,“ řekl Prokš.

Počet zraněných a mrtvých českých vojáků v misích v letech nepatrně roste. Zatím nejtragičtější byl rok 2008. V Afghánistánu zemřeli dva vojáci a 21 jich utrpělo zranění (jeden v Iráku). V misích umřelo od roku 1990 16 vojáků, zranění si přivezlo domů již několik desítek.