Být tam, kde ještě nikdo nebyl. Čeští horolezci popsali cestu na nejvyšší dosud nezdolanou horu

Když natáčíte s profesionálními horolezci, nemůže to skončit jinak, než že vás s sebou vezmou na skály, i když s jejich zlézáním nemáte vůbec žádné zkušenosti. „Tuhle skálu zvládne i nezkušený člověk, věřte mi, vyznám se v tom,“ usmívá se Radoslav Groh, vedoucí letošní výpravy do Pákistánu, jejíž úspěch rezonuje i v zahraničních médiích.

„Muču Kiš byla obrovská výzva, v posledních několika desetiletích to byl alpinistický cíl a meta, nejvyšší legálně dostupná hora. To je samozřejmě vábnička pro horolezce,“ vysvětluje nám během vázání lana, proč vybral za cíl právě ji.

Zdolat se ji přitom pokusil už minulý rok, až na vrchol se mu bohužel dostat nepodařilo, přivezl si ale zkušenosti a know-how. „Dokázal jsem si představit kontext té stěny, že to bude opravdu dlouhé, nekonečné a že musíme být fyzicky dobře připravení,“ říká tento sportovec s přezdívkou „Radar“.

S sebou vzal do party Zdeňka Háka a Jaroslava Bánského, zkušené horolezce, které zná léta. „V horách jde hlavně o organizovanost, proto jsme lezli v tomto triu, protože jsme věděli, že spolu na to máme nějaký fyzický potenciál a budeme stabilní v lezeckém výkonu,“ vysvětluje.

„Moc nadšený jsem nebyl, když mě oslovil,“ směje se Zdeněk Hák alias „Háček“, jak mu říkají. „Většinou si vybírám techničtější a kratší kopce, tady se jednalo o dlouhý výstup, a ne tak technicky náročný,“ vysvětluje. Nakonec ale na nabídku kývnul.

„Muču Kiš byla jasná volba, Ráďa věděl, že ten kopec za to stojí,“ dodává k tomu třetí horolezec, Jaroslav Bánský, kterému se přezdívá „Banán“.

Do Pákistánu dorazili společně už s měsíčním předstihem. „Nepřišla nám zavazadla, pak jsme měli nějaké zdravotní problémy, takže aklimatizace neproběhla úplně tak, jak jsme si ji představovali,“ vzpomíná Groh.

Společnost jim tam dělal ještě kameraman Tomáš Galásek, který chtěl celou expedici zachytit do dokumentárního filmu, a kulturní antropolog Libor Dušek, jenž zase zaznamenával tamní fenomén svátku oběti.

„Na takové expedice se nejde moc speciálně připravit,“ myslí si Bánský. Fyzicky i mentálně se na cestu chystali při svých profesích horských vůdců a členů Horské služby. Důležité je prý hlavně mít – kromě správných parťáků – tu správnou výbavu. „Některé věci technického rázu jsme s sebou měli poprvé, třeba sněžnice, které jsme museli použít, bez těch by to nešlo,“ zmiňuje „Banán“.

Brát si toho chtěli co nejméně, aby byli při výstupu co nejlehčí, ušít si nechali třeba speciální ultralehké kombinézy. „S sebou jsme vzali jen jedno padesátimetrové lano, málo šroubů do ledu a jednu skobu, tu hned Jarda ztratil v první délce lezení,“ směje se Hák. Na zádech každý nesl asi deset kilogramů.

Výstup mohlo zhatit počasí, které se v těchto nadmořských výškách permanentně mění, těžce se předvídá a ani podle meteorologických předpovědí se nedá přesně orientovat.

„Spíš je to vždycky o tom osobním pocitu a o nějaké intuici, jestli vyrazit, nebo čekat. A tohle jsme trefili perfektně. Vyráželi jsme i do horšího počasí a to se nám vyplatilo, nakonec počasí drželo až do našeho sestupu,“ popisuje „Háček“.

I přesto, že trasa byla relativně „bezpečná“, mohly po cestě hrozit laviny, někde se trojice bořila do sněhu, jinde šla přes tající ledovec a zdolávala strmé ledové stěny.

„Karákóram, třeba proti centrálnímu Himálaji, je odlišný v tom, že tam sníh netransformuje do nějakého příhodnějšího skupenství, většinou je to hodně volného sněhu složeného přímo na led, těžko se tím leze, celé se to sype a blbě v tom drží mačky i cepíny. Je to náročnější lezení než v Alpách nebo Himálaji,“ přibližuje Hák tamní podmínky.

„Muču Kiš je náročná délkou výstupu a převýšením. Není to kopec na jeden den, je to vícedenní expedice, je potřeba hodně fyzických a psychických sil,“ dodává k tomu Bánský.

Výstup na dlouho nedostupný vrchol jim nakonec zabral 5 dní a čtyři bivakování, lezli 10 hodin denně, zdolali čtyři tisíce metrů převýšení a dvacetikilometrovou vzdálenost od základního tábora.

„Stanout na vrcholu bylo samozřejmě krásné, já to mám na tom nejradši, byli jsme na místech, kde nikdy nikdo nebyl,“ popisuje své pocity Bánský. „Určitě to byla velká radost, byl jsem rád, že to dopadlo, i kvůli Tomáši Galáskovi,“ směje se Groh s odkazem na kameramana, který svůj film nakonec mít bude, když se Grohovi napodruhé podařilo horu úspěšně pokořit.

„Bylo to emotivní, samozřejmě, ale člověk, když stojí na tom vrcholu, tak je dost vyčerpaný, má toho plné brejle, že by juchal, slavil, dělal stojky, to moc ne, spíš si to prožije vnitřně,“ přiznává Hák. Čeho dosáhl, mu tak došlo spíše až při bezpečném návratu do základního kempu.

Výstup šel podle plánu a krizový moment prý zažili jen jeden. „A to mezi třetím a čtvrtým táborem, kde jsme chtěli zabivakovat o něco dřív, ale tím by se ten výstup o den prodloužil. Museli jsme se tak opravdu kousnout, protože už jsme byli všichni vyčerpaní,“ popisuje Hák.

Bánský vnímal kritické či spíše potenciálně nebezpečné momenty spíše při sestupu. „Jednou hrozily laviny a podruhé, při úplném konci sestupu, kdy byl rozbředlý sníh, nám hrozilo propadnutí do trhliny. Ale šli jsme samozřejmě navázaní, takže to nebezpečí jsme minimalizovali,“ vypráví.

„Člověk se musí hodně soustředit, věřit si, věřit parťákům, a potom to hlava dává v pohodě,“ zmiňuje, co mu v takových chvílích pomáhá. A už teď plánuje další náročný výstup, možná poslední v kariéře. „Můj největší sen je vylézt západní stěnu Mašerbrumu v Pákistánu, tento rok to byla jedna z variant, ale kluci to chtěli ještě odložit,“ přiznává.

Pákistán či Nepál zmiňuje i Groh, slibovat ale konkrétně nic nechce. Otevřené to má i Hák. „Většinou je to o tom nastavení v hlavě, jestli chce člověk trpět hodně, nebo míň,“ směje se na závěr našeho povídání. A jdeme konečně všichni společně „zdolat“ jednu ze skal v Českém ráji.