Čeští bezdomovci zestárli. Nemají kde dožít

Podle dubnového sčítání Výzkumného ústavu práce a so­ciálních věcí u nás žije 23 830 bezdomovců. Podíl osob se­niorského věku žijících na ulici v posledních letech vzrůstá.

„Lidé bez domova nám v průběhu let přirozeně zestárli. V krajích se s tím jakž takž vyrovnají, kapacitně to tam lépe zvládají, největší problém to je v Praze. Naši terénní pracovníci se snaží posunout lidi bez domova v produktivním věku, ale pro staré je šance téměř mizivá. Tito lidé prostě potřebují někde důstojně dožít. Chybí tady dlouhodobější řešení,“ upozorňuje Hana Šimková, mluvčí spolku Naděje.

Tomu každý rok přibude téměř tisíc nových klientů bez domova po celé republice. Typickým příkladem, který pracovníky Naděje dohání k zoufalství, je příběh pana Pavla, který je jejich dlouholetým klientem.

„Devětašedesátiletý muž prodělal cévní mozkovou příhodu, po které částečně ochrnul, dále trpí hypertenzí a ischemickou chorobou srdeční. Jako handicapovaný je uznán invalidním, ale protože nemá odpracovaná potřebná léta, nemá nárok na výplatu důchodu. Pan Pavel proto bere pouze dávky pomoci v hmotné nouzi ve výši 3410 korun,“ popsala redakci Práva situaci jednoho klienta, která se týká i stovek dalších, Gabriela Sčotková z pražské pobočky Naděje.

Pan Pavel po letech strávených na ulici začal využívat služby noclehárny a odtud se dostal do azylového domu. Jak ale stárne, začíná být nesoběstačný a v azylovém domě mu nikdo nepomůže.

Ten je totiž jen službou prevence, kde se ze zákona nesmí poskytovat zdravotní péče. Nejsou tu zdravotní sestry ani jiný zdravotnický personál.

„Azylový dům nedokáže panu Pavlovi poskytnout adekvátní péči, přesto u nás stále zůstává. Nemá kam jít, nemá rodinu. Sociální pracovnice podává žádosti do domova pro seniory, ale předem ví, že šance na umístění nejsou valné. Domovy pro seniory či sanatoria žádost přijmou, čímž splní zákonnou povinnost, ale nakonec dají přednost tomu, kdo má vyšší příjem nebo jehož rodina je schopna měsíčně doplácet, na ostatní nízkopříjmové se nedostane,“ vysvětluje bezvýchodnost situace Sčotková.

Lůžek v domovech se zvláštním režimem, kde by pan Pavel mohl dožít, je velmi málo a čekací lhůty jsou dlouhé. V současné době se dá podat žádost o seniorský byt pro sociálně slabé, ale tato možnost je pouze pro soběstačné klienty, což bohužel není Pavlův případ.

„Je u nás, protože nemá kam jít, ale sami moc dobře víme, že je to neudržitelný stav. Musí vzniknout nová zařízení sociální péče proto, aby staří a nemocní lidé bez domova neumírali na ulici, ale pokud možno dožili a umírali v důstojných podmínkách,“ upozorňuje letitá pracovnice Naděje.

Podle letošního sčítání je stále nejvyšší podíl osob bez střechy nad hlavou ve věkové kategorii 40 až 65 let. Studie však upozorňuje, že to neznamená, že nás stárnoucí lidé bez domova nemusí trápit.

„Jak některé opakované výzkumy z jednotlivých měst naznačují, podíl starších osob žijících na ulici bohužel v posledních letech vzrůstá. Nižší zastoupení seniorů tedy není ani tak výsledkem úspěšné sociální politiky a skutečnosti, že se podaří tyto osoby dostat do podporovaného ubytovacího zařízení nebo běžného bydlení, jako spíš toho, že úmrtnost osob bez domova je vzhledem k jejich životnímu stylu výrazně vyšší než u běžné populace,“ píše se v aktuální studii Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.