Cesta vlakem z jihu Čech do Plzně se protáhla na šest hodin

Z městečka Borovany, které zasypal o víkendu sníh, má v neděli vlak odjet v 17.31. Minuty ubíhají a spoj do Českých Budějovic nikde. Na perónu nervózně postává asi šestnáct lidí. Nemají se kam schovat, nádražní budova už je roky zavřená.

Volám na linku Českých drah. Telefon zvedá operátor Oskar, který se ještě dopoledne dušoval, že sobotní kalamita pominula a osobák vypraví bez problémů. „Situace se prostě změnila,“ prohodí konejšivě. Dorazí náhradní autobus. „Asi za šedesát minut,“ doplňuje.

Oskar netuší, kdy autobus dorazí. „Možná už Borovany projel,“ překvapí. Oponuji, že to by snad nemohl udělat. „Když tak další spoj jede v půl osmé,“ snaží se mě uklidnit. Nepovedlo se.

Na nádraží zůstalo už jen osm statečných. Paní ve středním věku se nechce vzdát a volá na českobudějovické nádraží. „Stojíme v zimě venku, jsou tady i malé děti. Přijede pro nás někdo?“ doptává se neodbytně. Nakonec vítězí a dostává kontakt na výpravčího. Číslo píše rukou do sněhu.

První dobrá zpráva. Autobus, co je vlastně mikrobus, už míří k Borovanům. Ovšem není jisté, jestli se dovnitř všichni vejdeme. Vejdeme. Sice do Budějovic stojíme, ale jsme v teple. „Stačí takhle přes hodinu mrznout a hned je člověk vděčný,“ vtipkuje další cestující, která pokračuje do Veselí nad Lužnicí. Ale zase si počká, protože vlaky nabírají asi hodinové zpoždění. Před sedmou jsme v cíli.

Počkám si i já, protože navazující spoj do Plzně jsem nestihla. Poslední rychlík jede ve 20.04, tedy vlastně ve 20.59, respektive ve 21.04. Časy se na infotabuli neustále mění. Mezitím si pro jistotu kupuji sadu teplých ponožek. Ve 21.12 konečně rychlík vyráží. Ponožky přijdou vhod. V celém voze se totiž netopí. „Jo, je tu zima,“ potvrzuje muž ve vedlejším kupé zabalený do bundy.

Ochotný vlakvedoucí slibuje nápravu. Půl hodina pryč a nic. „Pojďte za mnou, tady to bude lepší,“ vyzývá mě a spolucestující Irenu. Obě přecházíme do jiného vozu. Kabáty si zatím nesundáme. „To snad není možné. Vždyť tady je zase kosa,“ zlobí se Irena.

Další zádrhel na sebe nenechá dlouho čekat. „U Protivína popadaly stromy pod tíhou sněhu. Musíme oklikou přes Putim,“ informuje vlakvedoucí. A tak se zpoždění navyšuje. S Irenou si znovu přesedáme. Napotřetí se to povede, konečně jsme v teple. A k tomu slibný výhled, že půl hodiny před půlnocí budeme v Plzni.

Původně dvouapůlhodinová cesta se trochu protáhla. Zatímco já už dál nepokračovala, jiní si museli shánět odvoz třeba do Klatov nebo Domažlic, protože spoje nejely. Co naplat. Jak říkal Oskar, situace se prostě změnila.