Československo dávalo na armádu až 20 procent rozpočtu

Ve stínu nacistické hrozby dávala první republika do obrany více než desetinu národního důchodu, což je obdoba HDP. Od padesátých let do roku 1989 toto číslo nikdy nekleslo pod pět procent.

V osmdesátých letech, kdy vrcholila studená válka a jak NATO, tak Varšavská smlouva zvyšovaly své vojenské úsilí, musel hlouběji do kapsy sáhnout i československý stát. V roce 1987 podle knihy Vojenské výdaje v letech studené války šlo na armádu 24,5 miliardy korun, což bylo dvacet procent celého státního rozpočtu a skoro šest procent národního důchodu. V roce 2024 šla na armádu dvě procenta HDP, což je sedm procent rozpočtu.

Na nákup hlavně sovětské techniky ani tyto peníze často nestačily. „Některé zbrojní dodávky musely být hrazeny cestou mimořádných opatření s použitím rezerv státního rozpočtu,“ stojí v publikaci.

Podle historika z Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka byla tehdejší armáda ve vleku Sovětského svazu a sofistikované zbraně jako stíhačky, vrtulníky nebo raketomety nakupovala od tamních zbrojních závodů.

„Sovětský svaz tehdy tlačil na československou armádu, ať nakupuje další a další zbraně, stejně jako to dnes dělají Spojené státy. Tady podobnost ale končí, protože USA požaduje, aby se Evropa vyzbrojila a v případě války se sama bránila,“ řekl Novinkám Tomek.

Československo stejně jako východní Německo byly takzvané nárazníkové státy a ve válce se Západem měly čelit prvnímu útoku. „Sověti to měli chytře vymyšlené, protože tak šetřili vlastní prostředky. Dá se říci, že pro obranu Sovětského svazu jsme si nakupovali jejich zbraně,“ potvrdil historik.

Ve srovnání s dnešní českou armádou bylo socialistické vojsko několikanásobně větší. Ještě v lednu 1989 měla lidová armáda téměř dvě stě tisíc příslušníků, z toho více než 60 tisíc vojáků z povolání. I techniky měla násobně více. Tanků dokonce stokrát víc než dnes.

Podle statistik z roku 1990 čekalo v hangárech a kasárnách 3315 bojových tanků, 4593 bojových obrněných vozidel, 3485 dělostřeleckých systémů ráže 100 milimetrů a výše, 446 bojových letounů a 56 bojových vrtulníků. Po rozpadu Československa se tyto vojenské zásoby rozdělily mezi Česko a Slovensko v poměru dvě ku jedné.

Většinu armádního rozpočtu spolykala drahá vojenská technika a její servis. „Sovětská stíhačka MiG-29 stála například 110 milionů korun za kus. Každý rok armáda pořizovala desítky tanků, obrněných transportérů, několik letadel,“ řekl historik.

Část peněz šla na platy profesionálních vojáků, kteří většinou dostávali nadprůměrnou mzdu, zbývající tři čtvrtiny armády byli vojáci základní služby a ti dostávali symbolické služné.

Z rozpočtu se stavěly i objekty, v nichž sídlila okupační sovětská vojska. „Celá 70. a 80. léta se stavěly vojenské objekty a kasárna pro sovětské jednotky a na to šly ročně stovky milionů korun,“ dodal historik. Během osmé pětiletky, která byla od roku 1986 do 1990, mělo jít na sovětskou infrastrukturu 1,8 miliardy korun.

Československý stát tehdy nevybočoval ve svých vojenských výdajích z průměru zemí obou vojenských paktů. Na začátku dekády byl průměrný podíl vojenských výdajů 5,9 procenta HDP a v roce 1989 to bylo 4,5 procenta. Kvůli snižování napětí začaly obě strany na armádách postupně šetřit.

I česká komunistická špička - generální tajemník KSČ Miloš Jakeš nebo premiér Lubomír Štrougal - tlačila na snížení obranných rozpočtů. Jakeš například požadoval v roce 1989 zkrácení základní vojenské služby z 24 na 18 měsíců. „Armáda odčerpávala dvě stě tisíc mladých mužů, což byla strašná zátěž,“ potvrdil Tomek. Základní vojenská služba se zkrátila až v roce 1990.

„Armáda zatěžovala značně státní rozpočet. Ale velení armády - tehdy byl ministrem obrany generál Milán Václavík - bylo zásadně proti. A také se rozpočet na obranu snížit nedařilo, protože to mělo velkou setrvačnost,“ uvedl Tomek.

Přitom se mezinárodní situace zlepšovala a studená válka svět už tolik neohrožovala.

„Na konci osmdesátých let bylo ohrožení válkou už přefouknuté. Západ se nechtěl pustit do jaderné, likvidační války s Východem. Kdežto dneska je riziko zcela reálné,“ uvedl historik. Dodal, že bohužel podobná setrvačnost, která v 80. letech bránila rozpočty rychleji snižovat, dnes působí na jejich rychlejší zvyšování.