Česko si musí uvědomit, do jaké míry je Visegrád ještě přínosný, říká politolog

Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) chce do poloviny roku představit novou koncepci zahraniční politiky. Co by v ní podle vás nemělo chybět?

Určitě by v ní neměly chybět prioritní oblasti, kterým se chce česká zahraniční politika věnovat. A které partnery si klade za cíl těmito oblastmi oslovovat. Ne všechny potenciální partnery lze oslovit se stejným balíkem politik, např. v oblasti bezpečnostní spolupráce.

Nová koncepce zahraniční politiky musí jasně vydefinovat, s kým chceme mít do budoucna úzký partnerský vztah, s kým spíše rozvolněný, kde je potenciál partnerství, a rovněž s jakými subjekty momentálně a v určitém horizontu nelze nastavit partnerské vztahy, resp. čí zájmy jsou potenciálně v konfliktu s našimi.

A to se netýká jen států jako celků, ale také nestátních aktérů, jakými jsou různé relevantní nevládní organizace nebo nadnárodní uskupení.

Můžete být konkrétní? S kým bychom tedy měli mít bližší vztah?

Určitě s našimi euroatlantickými partnery, o tom nemůže být pochyb. Zde právě hovoříme i o úzké bezpečnostní spolupráci. Ale koncepce by neměla opomíjet ani další globální regiony jako například státy Střední a Jižní Ameriky nebo Indo-Pacifický region.

Právě v něm se nacházejí čtyři partnerské země – Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea – které momentálně spolu s euroatlantickým prostorem vytvářejí demokratický val zabraňující agresivnímu šíření autoritářství, v současné době nejvíce z Ruska.

Koncepce v tomto smyslu ale nesmí zanedbat potenciální rizika ze strany Číny.

Nedávno nám skončilo předsednictví Rady Evropské unie, z Bruselu se na Česko pěla chvála. Ale upřímně, do jaké míry je to vizitka vlády? Role předsednické země je přece primárně koordinační, není to tedy spíše zásluha úředníků?

Je nutné říci, že mluvím z pozice člověka, který se na průběhu předsednictví aktivně podílel. Každý od ministra po řidiče na stálém zastoupení v Bruselu odvedl na celé akci svůj díl práce, kterým přispěl do celkově pozitivního vnímání českého předsednictví.

Mohli bychom se dlouze bavit o tom, kdo přispěl v jaké oblasti tu více, onde méně, za výsledkem ale nakonec stojí každý z účastníků předsednictví.

Protože EU staví na dohodě členských států, odpovědnost za předsednictví jde primárně na vrub úřadujících vlád. Proto finální dohody stvrzují jednotliví ministři, proto je konečný výsledek předsednictví především vizitkou vlády.

Myslíte, že si Česko zvládne udržet vliv v EU i bez předsednické funkce?

Předsednictví výrazně vylepšilo obraz Česka v očích zahraničních partnerů a do jisté míry jej zbavilo nálepky jistého potížisty z visegrádského spolku. Česko předvedlo, že je velmi pracovité a má tah na branku. Za půl roku si dokázalo vytvořit nedocenitelné vztahy se zahraničními partnery, jež se zakládají na důvěře, a ano, vydobylo si značný vliv. Česká zahraniční politika by měla tohoto potenciálu maximálně využít a aktivněji vstupovat do jednání s partnery. Má na to si udržet zdravé sebevědomí, které znovunabyla během zastávání předsednického postu. Chce to jen dostatek politické vůle a odvahy.

Od července nás čeká další předsednictví, tentokrát ve visegrádské čtyřce. Je to k něčemu?

Visegrád je právě jeden z příkladů, kde Česko může uplatnit svůj drajv, rozhled a vztahy z předsednictví. Aktivní úloha spočívá i v aktivním přehodnocení dalšího směřování. Chceme udržet formát visegrádské čtyřky, jsou oblasti, kterým by se v jeho rámci dalo věnovat? Česko si musí vyhodnotit, do jaké míry je mu Visegrád přínosný a co přináší euroatlantickým partnerům navenek. Visegrád by i vzhledem k rozdílným zájmům jeho členů neměl být vnímám jako zcela zásadní azimut české středoevropské politiky, dá se o něm ale jistě uvažovat jako o jednom z partnerství České republiky.

Povídáme si spolu na Národním konventu o EU. O Visegrádu tu zaznělo, že „jeho značka je nenávratně poškozena“. A že setrváním v něm hrozí, že se z nás stane „maďarský satelit“. Vnímáte to stejně?

Vnímám nebezpečí, že se Visegrád už mnohokrát stal nástrojem maďarského premiéra Viktora Orbána k obhajobě velmi problematických činů. I proto je výše popsané přehodnocení Visegrádu zcela namístě.

Zároveň si nemyslím, že značka Visegrádu je nenávratně poškozena. Jen je třeba určit oblasti spolupráce a cíle, které v regionu povedou k pozitivním výsledkům. A přirozeně tyto cíle a výsledky efektivně komunikovat veřejnosti a zahraničním partnerům.

Pokud by se vláda rozhodla od Visegrádu odklonit, kde jinde vidíte prostor pro užší spolupráci?

Životaschopným se ukázal být mnohem větší projekt Iniciativa Trojmoří, do něhož jsou zapojeny především členské státy EU a na evropské regionální uskupení mimořádně i Spojené státy.

Iniciativa nabízí příležitost užšího zapojení právě ve specifických oblastech infrastruktury, udržitelnosti nebo energetické bezpečnosti.

Česko se spolu se Slovenskem a Rakouskem momentálně nachází ve stavu jakési neaktivní účasti. Nejsme zapojení do investičního fondu Inciativy a přihlásili jsme pouze jeden investiční projekt: kriticky vnímaný kanál Odra-Dunaj-Labe.

Přitom právě Česko, Slovensko a Rakousko tvoří další regionální uskupení tzv. Slavkovský formát, který se rovněž zaměřuje na finalizaci společných infrastrukturních projektů. Proč tedy neuvažovat tak, že by se Slavkov organizačně spojil s Trojmořím a pracoval na projektech v širší evropské spolupráci?