Česko je náš domov, ukázali čeští Vietnamci v krizi

„Když sledujeme čísla a počet nakažených lidí, který každým dnem stoupá, neustálý nedostatek zdravotních prostředků, nemůžeme zůstat lhostejní. Chceme vám moc a moc nějakým způsobem pomoct,“ stálo v dopise, který 1. dubna tohoto roku, tedy v době vrcholící pandemie, dorazil do rukou Jana Kvačka, ředitele Nemocnice na Bulovce v Praze. Podepsán byl „Skupinou 31 rodin v Praze“, jejíž zástupci zároveň nemocnici předali 55 000 korun.

„My, vietnamští spoluobčané, a všechny naše děti už považujeme Českou republiku za svůj domov, kde můžeme žít, pracovat a naše děti mohou v klidu studovat a zapojovat se do veškerých činností,“ uvedli dále v dopise.

Je to jeden z mnoha příkladů, jak se vietnamská komunita bez velké publicity angažovala v době nouzového stavu. Plzeňští Vietnamci předali magistrátu 300 000 korun a darovali 1700 roušek. Svaz Vietnamců v Teplicích a okolí vybral 240 000 korun a rozdělil je mezi ústeckou a teplickou nemocnici. A třeba Vietnamský tenisový klub v Praze věnoval Thomayerově nemocnici 100 000 korun.

V prodejnách označených srdíčkem pak vietnamští obchodníci zdarma rozdávali občerstvení a nápoje příslušníkům integrovaného záchranného systému. „Vietnamci v Česku ušili nebo nakoupili a rozdali přes 220 000 roušek. Obcím, městům a nemocnicím věnovali 3,6 milionu korun,“ shrnuje Marcel Winter, čestný předseda Česko-vietnamské společnosti, kterou v roce 1997 spoluzakládal a v níž se během let věnoval především obchodní propagaci naší země ve Vietnamu.

Letos si shodou okolností obě země připomínají 70 let od navázání diplomatických styků. V 50. letech k nám nejprve putovaly děti z rodin zasažených vietnamskou válkou. Později je vystřídali dělníci, učni a studenti. V 90. letech se nově příchozí vrhli s vrozenou podnikavostí na obchodování.

Nejdříve mrzli celé dny u stánků s laciným textilem, pak se přesunuli do kamenných obchodů. Jiní se rozhodli zkusit štěstí v pohostinství, takže česká města brzy zaplavila jejich bistra. Bez jejich večerek si už těžko dokážeme představit rychlý nákup. A co by to bylo za nákupní centrum, kdyby v něm vietnamské manikérky (s nezbytnou rouškou, nejen v době koronaviru) nekrášlily dámám nehty.

Angažovanost národnostní menšiny, která podle Českého statistického úřadu čítá přibližně 62 000 trvalých usídlenců a je po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější, Marcela Wintera nepřekvapila. Za léta, co jí pomáhá v integraci, se s její solidaritou setkal mnohokrát. Nejčastěji při povodních nebo naposledy po lednovém tragickém požáru domova pro hendikepované ve Vejprtech, na jehož obnovu finančně přispěli Vietnamci z širokého okolí.

Už 11. března sdílel na webu společnosti příspěvek týkající se nošení roušek, s nímž Vietnamci začali preventivně dříve, než to nařídila vláda. „Když nás Češi vidí s rouškou, tak na nás řvou, že jsme nemocní a máme zůstat doma nebo že přenášíme nemoci,“ citoval čestný předseda jednu ze stížností, která se k němu tehdy dostala. Už o týden později přitom musel navléct roušky celý národ.

„Vietnamci mají zkušenosti s mnoha epidemiemi ve Vietnamu, například s ptačí chřipkou. Jsou proto nejen předvídaví, ale také velmi opatrní, protože nechtějí být nemocní, aby nenakazili své rodiny, zejména děti,“ vysvětluje Marcel Winter.

Kritika kvůli rouškám je zároveň ukázkou předpojatosti, která v některých Češích stále přetrvává, ačkoli chování Vietnamců v nouzovém stavu podle jeho názoru nepochybně vzájemným vztahům pomůže.

Tomáš Sychra, jenž dokončuje studium medicíny na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, také během krize podal pomocnou ruku, ačkoli spíše v roli organizátora než v terénu.

Poznal jsem ho při reportáži o medicích nasazených na pomoc zdravotníkům v nemocnicích. Na své fakultě působil jako jeden z koordinátorů, proto mě nepřekvapilo, že ho spolužáci ze štábu oslovovali Rejžo.

Domníval jsem se, že to souvisí s jeho „režisérskou“ funkcí. Na základě jeho jména ani obličeje, z poloviny zakrytého rouškou, bych totiž nevyvodil, že má částečně vietnamský původ a že přezdívka Rejža je ve skutečnosti odvozená od slova rýže, jak mi později vysvětlil. Jde o jednu z typických banálních přezdívek, které si Češi pro Vietnamce vymysleli.

„Poprvé jsem ji slyšel asi v pěti letech, od té doby se táhne se mnou. Chtěl jsem ji zrušit při nástupu na gymnázium, aby mi spolužáci raději říkali jménem, jenže oni místo toho vymysleli ještě horší přezdívky, tak jsem se k Rejžovi zase vrátil,“ vzpomíná teď už s nadhledem pětadvacetiletý budoucí chirurg, jehož otec je Vietnamec.

Důvod, proč mu rodiče nechali příjmení po české matce, souvisí právě s předsudky a narážkami. „Báli se, aby mě vietnamské příjmení neomezilo ve studijních i pracovních příležitostech. Navíc jsem vyrůstal v malém městě, kde byl rasismus vždycky větší než ve velkém,“ vysvětluje.

Hanlivý podtext už Tomáš Sychra z přezdívky necítí, zvlášť pokud ji používají jeho přátelé. Kosmopolitní prostředí univerzity navíc rozdíly mezi jednotlivci alespoň napohled smazává.

Přesto netají, že se odmala cítí poněkud rozštěpený, protože pořádně nezapadá ani do jedné národnostní skupiny. „To neznamená, že bych v jedné nebo druhé komunitě nemohl krásně žít, mít kamarády, užívat si kulturu nebo kuchyni, ale v obou jsem trochu jiný než ostatní,“ říká smířeně.

„Jsou narážky, které zabolí, ale i narážky od přátel, které mě rozesmějí. Mně taky říkají Rýže nebo Větvička,“ připojuje se Nguyen Thu Trang, která se narodila v Česku vietnamským rodičům a pro zjednodušení používá jméno Lucie.

Ani ona nezůstala sedět doma, když se jí v březnu přerušilo studium čtvrtého ročníku medicíny na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Dobrovolně sloužila na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze, která se zaměřila na pacienty s podezřením na koronavirus. Později pomáhala v odběrových stanech při plošném testování populace.

Z doby krize pochází jedna z těch nepříjemných příhod souvisejících s jejím původem: „Pán běžel na tramvaj, zakopl, uhodil se do hlavy a tekla mu krev. Rozběhla jsem se, že mu pomůžu, měla jsem roušku, ještě jsem si natáhla rukavice, ale on na mě začal řvát, ať se ho nedotýkám, že žeru netopýry a že ho nakazím. Tak to jsem se otočila, pardon, ale neměla jsem už chuť mu pomáhat.“

Že nás v budoucnu stále častěji budou ošetřovat lékaři s vietnamskými kořeny, dokazuje také šestadvacetiletý Le Hong Thai, jenž titul MUDr. používá od loňska a potkat jej můžete na Psychiatrické klinice VFN v Praze.

„Nevím, jestli se to dá považovat za rasismus nebo xenofobii, ale potkávám se s tím pravidelně u svých pacientů. Pokud na mě útočí, tak hlavně proto, že jsou pod vlivem alkoholu nebo mají nějaké onemocnění. Neberu si to osobně. Když jsou kompenzovaní, žádný problém s nimi není,“ popisuje Thai.

Častěji se podle svých slov setkává s pozitivními reakcemi. „Kromě toho, že jsem lékař, vypomáhám jednou měsíčně rodičům za kasou v obchodě. Lidé mi chválí češtinu a to, že jsme pracovití.“

Vietnamcům narozeným v Česku se přezdívá banánové děti, tedy zvenku žluté, uvnitř bílé. Ačkoli žijí odmalička v naší zemi, něco z tradic typických pro jihoasijskou zemi v nich přece jen zůstává. Rodina na prvním místě, úcta ke stáří, důraz na vzdělání nebo dodržování některých vietnamských svátků jsou ty, které jmenují nejčastěji.

„U nás bylo vždy základem, že se celá rodina scházela u večeře. A dokud všichni neseděli u stolu, nikdo si ani nesměl vzít nic z talíře. Čeští kamarádi nechápali, že chodím na srazy až po večeři nebo že naopak odcházím z odpoledních dýchánků dřív, abych uvařila nebo abych byla s rodiči při večeři,“ vypráví Nguyen Thu Trang alias Lucie.

Tomáš Sychra nikdy nevedl se svým vietnamským otcem debaty o tom, jak moc by měl ctít svůj částečný původ. „Ale cítil jsem z něj, že ho nesmím zklamat. To neznamená mít vysokou školu a několik titulů, ale chovat se jako dobrý a čestný člověk a nedělat mu ostudu.“

„Když jsem se rodičům začal v něčem vzdalovat, tak jsem se jim opět snažil přiblížit,“ říká Le Hong Thai. „Pokud třeba cítili, že moje vietnamština není dobrá, zajistili mi soukromou učitelku, která mě a další děti každou neděli učila nejen jazyk, ale i historii a zeměpis,“ říká mladý lékař, jenž sice prvních několik měsíců života strávil ve Vietnamu, avšak Česko považuje za svůj domov a hodlá tu zůstat natrvalo.

Paní Binh Smržová přicestovala do Československa již skoro před padesáti lety, a jak dokazuje i její příjmení, po studiích v Bratislavě už u nás zůstala a se svým českým manželem založila rodinu.

Se znalostí češtiny i slovenštiny během let tlumočila jak vietnamským delegacím při oficiálních návštěvách, tak třeba dětem padlých vojáků z vietnamské války, které sem jezdily na prázdniny. Jak přiznává, ona i její dcery mají vše napůl, pokud jde o dodržování tradic obou národů, a dobře se cítí jak v širší české rodině, tak mezi vietnamskými přáteli.

„Naši komunitu dobře znám, takže mě nepřekvapilo, jak se Vietnamci během nouzového stavu zachovali. Jsme zvyklí být soudržní. Ale spoustu Čechů to určitě překvapilo,“ domnívá se překladatelka, nyní už v důchodu. Situace podle ní vztahům určitě prospěje, i když obecně je nepovažuje za špatné. „Jsou to jen drobné překážky, které bývají v běžném životě. Někdy nám stále překáží jazyková bariéra,“ usuzuje.

Všichni tři oslovení mladí Vietnamci se shodují, že vzájemné vztahy se neustále zlepšují. „Mohly by být ještě lepší, kdyby vietnamská menšina neprodukovala a nedistribuovala ilegální látky,“ zmíní Le Hong Thai závažný problém. Donedávna patřila vietnamská narkomafie k největším tuzemským výrobcům a prodejcům drog, především pervitinu a marihuany. Přestože se kriminalita týká jen menšiny lidí, kazí pověst celé komunitě. Byl to i jeden z důvodů, proč česká vláda předloni pozastavila přijímání žádostí obyvatel Vietnamu o pracovní víza.

Marcel Winter vnímá opatření jako neopodstatněné a považuje ho za největší brzdu vzájemných vztahů. Těšil se také na první přímé letecké spojení mezi oběma zeměmi.

Soukromé vietnamské aerolinky Bamboo Airways měly linku Praha–Hanoj spustit na konci dubna, plány však zhatil koronavirus.

Až se záměr naplní, přímý let mezi oběma hlavními městy by měl trvat něco málo přes deset hodin. „Spojení ocení a rádi využijí turisté i podnikatelé. Bude to ten nejlepší dárek k 70 letům navázání vzájemných diplomatických vztahů,“ věří Marcel Winter.

Obrázek Vietnamců v Česku coby špatně hovořících trhovců či majitelů večerky pomalu mizí s tím, jak dospívají jejich děti. Mladé Vietnamce už dnes můžeme potkat ve všech oborech, málokdy ale touží převzít živnost po rodičích. V mnoha vesnicích přitom tvoří obchody v jejich rukou často jedinou občanskou vybavenost v obci. Vietnamci takto podle odhadu Marcela Wintera zachránili přes 500 provozoven. Co s nimi jednou bude?

„Až jejich majitelé půjdou do zaslouženého důchodu, tak pro obchody i restaurace určitě najdou nové provozovatele mezi podnikateli ve vietnamské komunitě,“ věří čestný předseda Česko-vietnamské společnosti.

Československo navázalo diplomatické vztahy s Vietnamem, přesněji s jeho severní částí, v roce 1950, tedy jen pět let před vypuknutím vietnamské války (1955–1975), která přinesla sjednocení severní i jižní části země.

Brzy po vypuknutí konfliktu přicestovalo v rámci solidarity mezi Československem a severním Vietnamem sto dětí, převážně sirotků, do nové česko-vietnamské školy v severočeské Chrastavě. Dohoda o vědeckotechnické spolupráci se severním Vietnamem záhy přivedla na naše univerzity také tamní studenty.

V 70. letech stoupla poptávka po dělnících, jichž se v československých fabrikách protočily desetitisíce. Relativně snadná možnost se u nás usadit a začít podnikat po revoluci přivábila mnoho Vietnamců i z okolních evropských zemí a počet trvale usídlených osob stoupal o tisíce každým rokem.

Ale často vysmívaní Vietnamci si teprve museli získat respekt. Daří se to i díky jejich potomkům, pro něž se Česko stalo domovem.