Článek
Slovensko sice nezachvátil politický chaos, ani nezmizelo v náruči Ruska, jak strašila ODS a ODA, avšak vývoj tam také nebyl procházkou růžovým sadem. České škody jsou zřejmé: republika se mentálně i fakticky se izolovala od Slovenska a Východu, prohloubila svou averzi k Němcům, a tím i EU. Vyrašil tu nacionalismus národních zájmů, chápaný jako zájmy českého národa, tedy na rozdíl od většiny světa národa etnického, ne politického.
Centralismus byl a dosud je součástí českého politického myšlení. Ano, slovenští nacionalisté federaci oslabovali. Už se ale neříká, že populisticky parazitovali na demokratickém volání po samosprávě a po subsidiaritě (rozodování o věcech veřejných na nejnižší možné úrovni), k němuž byla federální Praha hluchá.
Větší chyba byla podle mého názoru na české straně, ne na slovenské. Svědčí o tom i další vývoj v ČR. Ta byla vedle maličkého Lucemburska léta jediným evropským státem, kde mezi parlamentem a obecní radnicí nebyl utvořen žádný volený samosprávný orgán.
Začátkem roku 1993 jsem náhodou četl veřejná prohlášení, výňatky z tisku apod. z doby druhé republiky, od září 1938 do března 1939. A zděsil jsem se, jak se fašizující štvaní proti demokracii podobalo antikomunistickým postojům z roku 1993. Tehdy se pilně lustrovalo, skandalizovalo. Socany média (i veřejnoprávní) považovala za zakuklené komouše a bojkotovala je.
Lidé z Charty 77, hlavně ti, kteří byli před rokem 1968 členy KSČ, měli utrum. Klausovou vládou tehdy neprošel návrh na jmenování Pavla Rychetského řadovým soudcem Nejvyššího soudu, profesor Zdeněk Jičínský tehdy nesměl působit na Právnickéfakultě Karlovy univerzity. Dnes si to už málo připomínáme.
Tyto mravní a kulturní ztráty, způsobené odamputováním málo kapitalistického Slovenska ze společného státu, jen prohloubily barbarizaci společnosti, její odklon od lidské solidarity a sociálního cítění, masový příklon k pakultuře, k prohloubení konzumenství. Přispěly i k oslabení zásad mravnosti, dosud vyjadřované heslem, že krást se nemá.
Zajímavé také je, jak málo Čechů dokázalo podpořit slovenské požadavky a oddělit demokratické jádro směřování k subsidiaritě od nacionalistické slupky. Jedním z nich byl Petr Pithart. Ano, jeho vysmívaný dvojdomek, převzatý z rakousko-uherského dualismu, byl řešením. Po čase by se přišlo na to, že společná zahrada, garáž a další společné části by mohly mít větší význam, než si to někteří slovenští radikálové přáli, a také větší, než Praha doufala, že by mohla jednním se Slováky dosáhnout.
Revize názorů o vlastní výjimečnosti a znamenitosti, ztráta mýtů, historické deziluze to všechno bolí. U vědomí bohaté minulosti českých zemí a jejich ještě bohatší budoucnosti musíme však některé obecně vyznávané postoje na mnohé události, zvláště od roku 1848, měnit. I založení Československa a postavení Němců a Slováků v něm se jeho definitivním rozpadem dostává do jiného světla.
Na pořad dne, do studií, besed, mediálních pořadů i učebnic by mělo přijít více pravdivých informací. Především o tuhé federaci, nepoužitelné pro demokracii, o touze českých vítězů voleb vládnout na svém písečku a pragocentrismu. A na Slovensku pravda o zneužití demokratické touhy po svobodě a samosprávě.
Pokud jde o Čechy, mohli by tak postupně překonat vžitou paternalistickou představu, že československý = český. Jen tak se staneme svobodnější, a tím připravenější pro soužití v Evropské unii.
PRÁVO 31. prosince