České rakve po šlechticku: To bude poleženíčko, libuje si majitel

Když jsme přijeli do Uhlířských Janovic, po pár kilometrech nás oslnila velká zlatá brána, která je vstupem do světa tak trochu tajemného života a zaměstnání padesátiletého Raimunda Niederfűhra. Za branou se skrýval precizně uklizený prostorný dvůr se zaparkovanou pohřební dvanácet trojkou, dílnou pro výrobu okras na rakve a místností, kde se rakev připravuje na poslední cestu.

Ale především tam stál sám Raimund Niederfűhr zametající prostor před svou secesní vilkou, která je součástí celého komplexu. Pokud byste si představovali uklízejícího funebráka v pracovním oděvu, mýlíte se. Byl noblesně upravený a ustrojený do kvádra s motýlkem. V jiném oblečení ho snad ani nepotkáte.

Prvním tématem našeho setkání bylo, jak se k práci funebráka dostal. Pan Niederfűhr zaměstnání nepřevzal z generaci na generaci, jak tomu často bývá u těchto neobvyklých profesí. Výrobu převzal po Rudolfu Shtarovi, který založil první uhlířskojanovickou výrobu zinkových rakví a vložek v roce 1898.

„Přímo naproti našemu domu bývala tenkrát pohřební služba. Často jsem chodil zpívat se zpěvačkami na funusy v Uhlířských Janovicích. Poté jsem prodával rakve pro klempířského mistra Shtara z Litoměřic, který kovové rakve vyráběl už za první republiky. Zachovaly se štachny a odlévací formy, převzal jsem práci po něm.“

Po uctivém přivítání nás zavedl na místo, kde práce započíná, do dílny, kde se vyrábějí okrasy a odlitky na rakev. Místnosti dominuje starý lis s raznicí, vše se vyrábí ručně. Na tomto místě probíhá precizní umělecká práce. Zde rakev dostává svou finální podobu. Odlijí se ozdoby, které se připevní, vše se přišroubuje a zatluče.

„Zaprvé se zde lisuje, vznikají lisované okrasy, které jsou připevněny na rakev. Pak jsou odlévány komponenty, které jsou na rakev upevněny, to znamená nožičky, ouška, ozdobné kruhy, za které by se mohla rakev nosit, ale většinou tak tomu už není, slouží jako dekorace. Ozdoby jsou odlévány z titanzinku, vloží se do razny a pádový lis vlisuje vzor, který se letuje na rakev. Jako například ozdobné růžice, rozety.“

Úprava se dělá teprve, když jsou ozdoby přidělány na rakvi. Potom se rakev stříká a naposledy se patinuje zlatou nebo stříbrnou bronzí. Výsledkem je pak krásně zdobená kovová rakev. Na klempířské práce, to znamená sestavení korpusu, má pan Niederfűhr zvláštní dílnu.

„Unikátní na tom je, že výroba se od roku 1892 prakticky vůbec nezměnila. Všechno se dělá původní technologií a právě půvabem je ta určitá nepravidelnost. Každá rakev je originál, s tím se nemůže nikdo pochlubit, že by to dělal. Dnes továrny všechno chrlí a i ty neluxusnější výrobky už prakticky nenesou žádnou stopu lidské práce. Tam lidská ruka už nikde není vidět.“

Dalším místem, kam nás elegán zavedl, byla místnost, kde se hotové rakve připravují k prodeji. Pan Niederfűhr je vlastnoručně vystýlá hedvábnou matrací a vyšívaným polštářkem z ornátového brokátu.

„Nejprve rakev vystelu a vytvaruju hoblinami, potom teprve vložím povlečení. To kvůli tomu, aby nebožtíkovi nezapadla hlava. Pohřební ústav dokáže zařídit i rakve na míru. Abnormálně dlouhé nebo abnormálně široké.“

Uprostřed naklizené místnosti na ornamentovém koberci stojí nablýskaná černá rakev s honosnými okrasami. Tento krásný kousek už svého majitele má a je jím překvapivě pan Niederfűhr. Jak sám říká, má rakev připravenou pro všechny případy.

„Tu mi dělal nebožtík Stahr, tu neprodám. Tu jsem si nechal udělat pro sebe. Má jiné uzávěry, má hranatý kraj, my už děláme zakulacený. Taky jsem si ji vybavil, pěkně jsem si ji udělal a do té mě strčí. To bude poleženíčko! Mám vzor s malinkatým puntíkem. Mám rád puntíkové motýlky, tak mám také puntíkaté vybavení do rakve. Tam skočím sám, slečno!“ říká mi s nadšením funebrák.

Kovová rakev s vystláním a brokátovým polštářkem stojí dvacet až třicet tisíc korun. Pan Niederfűhr dokáže zajistit i ostatní věci, které jsou s pohřbem spojeny. Citlivě a na vysoké úrovni. Přivézt nebožtíka, připravit ho do rakve, pronést smuteční slovo při obřadu, popřípadě i zazpívat na poslední cestu. Podle něho je toto zaměstnání poslední služba lásky.