Češi v Pobaltí na válku raději nemyslí

Jsou pár set kilometrů od války a dobře si uvědomují, že stačí málo a mohou do ní být vtaženi. Ale jak řekl Právu jeden z ostřílených vojáků, který už prošel misí v Afghánistánu, je lepší si to příliš nepřipouštět. „Určitě válku na Ukrajině řešíme, ale je lepší o tom moc nepřemýšlet, protože to by člověk pak nemohl jet ani po dálnici,“ dodal voják ze strakonického raketového pluku.

Společně se 120 kolegy už od srpna slouží na základně Rukla uprostřed Litvy.

Po anexi Krymu státy NATO vyslaly do pobaltských států, v nichž je silná ruská menšina, jednotky se dvěma tisícovkami vojáků. Misi nazvaly Předsunutá přítomnost jako připomenutí, že celá Aliance je připravená bránit své menší členy na východní hranici.

V Litvě jsou vedle Čechů také Němci, kteří misi vedou, Norové, Belgičané a další. Celá bojová skupina má okolo dvou tisíc vojáků. Česká jednotka má na starosti protivzdušnou ochranu celé skupiny. Ve výzbroji mají rakety kratšího doletu RBS 70.

Kapitán raketové jednotky řekl novinářům, že ve válce na Ukrajině se jasně ukazuje, že bez protiletadlové obrany jsou pozemní vojska vydána napospas nepřátelskému letectvu a raketám. „Jak můžeme vidět i v probíhajícím konfliktu, je ochrana proti vzdušnému napadení velice důležitá a je to pro nás inspirací pro zlepšování naší taktiky,“ poznamenal.

České jednotce velí majorka Petra Pihera. Podle ní propuknutí války v blízkosti na jejich úkolu nic nezměnilo. „Jsme vojáci a děláme svou práci a je jedno, jestli tady nebo doma. Jsme tady, protože jsme součástí NATO a nevnímáme, jestli se něco změnilo,“ řekla Právu Pihera.

Majorka je první českou důstojnicí, která velí větší misi. Podle ní to v mezinárodním prostředí nikomu moc nevadí, i když to také není úplným zvykem. Armáda je stále hlavně mužské prostředí všude ve světě. „Ale doma jsem ze začátku musela prokázat víc schopností, jak se ale posouvám ve velitelské struktuře, tak už rozdíly příliš nevidím,“ dodala majorka.

Válečné ostruhy získala už v Afghánistánu v roce 2011. „Afghánská mise byla úplně jiná. Tady je klid, tam jsme při každém opuštění základny měli na sobě balistickou ochranu, zbraně a náboje v nábojové komoře,“ poznamenala Pihera. Mise v Pobaltí je podle ní složitá jinak – hlavně v tom, aby se rozdílné jednotky z různých zemí naučily efektivně bojovat.

S tím souhlasí i velitel Velitelství pro operace generál Josef Kopecký, který české vojáky v Pobaltí navštívil. Podle něj sladit např. deset jednotek z různých národních armád není jednoduché, protože každá má jiné postupy.

„Konflikt na Ukrajině ale zrychlil řadu věcí a ty battle­groupy, kterých je na východní hranici už osm, dosáhly svých schopností mnohem dříve,“ řekl Kopecký. Připomněl, že na jarním summitu NATO politici dohodli postupně tyto jednotky navýšit na sílu brigády, které mohou mít i dvojnásobek vojáků, tedy okolo čtyř tisíc. Před pěti lety byly vytvořeny alianční jednotky v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku, nyní přibyly na Slovensku, kde velí Češi, v Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku.

Na lotyšské základně Adaži, která leží severně od hlavního města Rigy, cvičí zase skoro stovka ženistů z Bechyně. Jejich specializací a poslední tři měsíce denním chlebem je přesun spojeneckých jednotek přes vodní překážky.

V řádu několika hodin dokážou mnohatunové železné pontony, které sloužily v čs. armádě, ještě když většina z nich nebyla na světě, složit z tatrovek a poskládat z nich buď přívoz, nebo most.

Ve vojenském prostoru Adaži trénují se španělskou mechanizovanou jednotkou u romantického rybníka, na kterém hnízdí labutě. S přehledem mnohatunové dílce spouští z valníků tatrovek přímo do vody a postupně je do sebe zapojí. Je to namáhavá práce, zvláště v sychravém přímořském počasí blízko Baltu.

Bechyňští ženisté nejsou žádná ořezávátka, ale když musí ručně složit nebo rozložit rampy, které spojují ponton s břehem, řádně se zapotí. Aby těžký díl vůbec zvedli, musí zabrat všichni naráz. V tom jim pomáhá speciální rozkaz, který připomíná válečný pokřik: „K rampě! Rampu chop! Na kolena! Na ramena! Hop!“

Ponton má nosnost až 140 tun, a tak s přehledem unese i dva španělské tanky Leopard, každý váží okolo 65 tun.

Ženisté si spolupráci se Španěly, kteří velí celé lotyšské misi, chválí, stejně jako možnost si prohlédnout jinou techniku, např. tanky Leopard, které česká armáda získá darem z Německa. „Nebezpečí je tu menší než v Afghánistánu, ale o to víc cvičíme s koaličními partnery, poznali jsme hodně nové techniky a zastříleli jsme si jejich zbraněmi,“ řekl četař, který také prošel afghánskou misí. Dodal, že např. Italové nebo Španělé si velice chválili českou pušku Bren 2.

Do Adaži posílá své vojáky jedenáct zemí NATO, nyní jsou jich tam také skoro dva tisíce plus lotyšští vojáci, kteří zde běžně slouží. Malá základna v borových lesích se díky tomu za posledních pět let hodně rozrostla. Lotyši tu postavili nové ubytovny nebo obrovskou tělocvičnu. Jsou tu i tři bary, pro mužstvo, praporčíky a důstojníky, do nichž mohou vojáci zajít a po práci si dát pivo nebo jiný alkohol.

Jedinou výjimkou jsou vojáci z ČR, Slovenska a Polska. Jejich velení jim naordinovala tzv. suchý zákon. Vojáci ho dodržují, ale mrmlají. „Je to nespravedlivé, když všichni můžou a my ne,“ postěžoval si jeden z vo­jáků.

To v Litvě na základně Rukla si pivo půl roku, co jsou vojáci na misi, nedá nikdo. „Ze začátku mohli všichni kromě nás na pivo zajít, ale poté to solidárně zakázali všem.“