Článek
„Lidé jsou úžasní, za tak krátkou dobu poslali už tolik peněz. Některé dary přišly i ze zahraničí. Takovou míru solidarity jsme nečekali. Ukazuje se, že lidé mají v armádu důvěru,“ řekla Právu generálka Lenka Šmerdová, která fondu předsedá. Sbírka by měla probíhat až do konce srpna. Poté zasedne výbor fondu a rozhodne, jak peníze rozdělí. V pátek bylo na kontě 3,8 miliónu korun.
„Hlavním klíčem bude potřebnost, takže více dostanou rodiny s dětmi,“ poznamenala Šmerdová. Manželku s tříměsíčním synem – kterého nikdy neviděl, protože byl v Afghánistánu od dubna – tu zanechal Kamil Beneš.
Podle generálky Češi posílají na fond dary průběžně, ale v případě závažných událostí jsou solidárnější. Např. v roce 2014, kdy bylo v Afghánistánu zabito pět vojáků, dárci poslali přes pět miliónů na speciální konto.
Vojenský fond solidarity vznikl půl roku poté a jeho hlavním úkolem je pomáhat vojákům ve službě a jejich rodinám, když se nezaviněně dostanou do finančních problémů. Podle Šmerdové mají na účtu okolo šesti miliónů.
Civilně negramotní
Nejčastěji pomáhají nakupovat zraněným vojákům nebo jejich nemocným blízkým zdravotnické pomůcky, na které finančně nedosáhnou. „Každý rok také posíláme sirotkům deset tisíc korun, aby jim maminky přilepšily na Vánoce,“ dodala Šmerdová. Takových sirotků je okolo dvaceti.
Větší problém je ale s rehabilitací, ta už je hlavně na bedrech veteránů a jejich blízkých
Ministerstvo obrany se stará i o svoje veterány. Ze druhé světové války jich ještě žije několik set.
Obrana jim nabízí řadu výhod a také provozuje dva domovy pro veterány. Mnohem složitější je to ale s novodobými válečníky. Těch je od roku 1990 skoro 14 tisíc. V misích jich 24 zemřelo a přes stovku jich bylo zraněno, z toho desítky těžce.
Ředitel odboru ministerstva obrany pro válečné veterány Eduard Stehlík Právu řekl, že v evidenci mají okolo 35 veteránů, kteří se potýkají se zraněními z misí. Ministerstvo jim dává ve svých nemocnicích špičkovou péči, větší problém je ale s rehabilitací, ta už je hlavně na bedrech veteránů a jejich blízkých. Příkladem může být příběh Lukáše Hirky, který byl v roce 2012 zraněn v Afghánistánu střepinou z rakety a vypadalo to, že už nikdy se nebude hýbat ani mluvit. Ale jeho vůle i oddanost rodičů stav velice zlepšily.
Podle místopředsedy Sdružení válečných veteránů Ladislava Sornase potřebují novodobí veteráni pomoci hlavně s nastartováním nových životů po odchodu z armády – s hledáním nové práce i s vytvářením sociálních vazeb.
Žijí jen armádou
„Vojáci vlastně vstoupí na ponorku a ponoří se na deset patnáct let do armády, kde znají pouze své kamarády, kteří jsou stejného ražení. Chodí spolu na pivo, na mise. Dali by za sebe život. Ale v normálním životě jsou pak civilně negramotní,“ řekl Právu Sornas.
Vojáci mají podle něj poté problém nejen sehnat novou práci, ale i ukočírovat své dluhy. „Zadluženost mezi vojáky začíná být velký problém,“ dodal. Podle něj by armáda měla na civilní život vojáky připravovat už během jejich služby.
Podle Stehlíka o problémech novodobých veteránů vědí a už také připravili koncepci, jak jim pomáhat. „Ale zatím jsme na začátku a nastavit systém bude složité. Proto zatím problémy vojáků řešíme individuálně,“ řekl Právu. Připomněl příběh vojáka s roztroušenou sklerózou, který po odchodu z armády začal hodně pít. „Skončil dokonce na ulici. Když jsme se to dozvěděli, pomohli jsme mu zařídit protialkoholní léčbu a poté místo v domově pro válečné veterány. Bohužel minulý měsíc svůj boj o život prohrál,“ dodal Stehlík.
Zlepšilo se podle něj hledání práce pro vysloužilé vojáky. Místa jim nabízejí např. státní podniky, které zřizuje ministerstvo, nebo pražská záchranná služba, u které po rekvalifikaci jako záchranáři slouží už osm bývalých vojáků.
