Češi jsou štědří, ale i obezřetní, říká Čestmír Horký z platformy Znesnáze 21

Byla. Svou roli tu sehrála samotná katastrofa. Záběry létajících domů, to funguje na celém světě, a ještě když je to tak překvapující jev na našem území. Lidé chtěli pomoct okamžitě, hned poslat peníze.

A to se potkalo s bleskově reagujícími nadacemi, které rychle založily sbírky, a média snad týden přinášela neustále zprávy a záběry z postižených míst. Já osobně jsem takový efekt očekával.

Tornádo je přece jen unikátní. Na povodně jsme takříkajíc zvyklí. A také to bylo tou rychlostí založení dárcovských kont.

Před pár lety tady ještě nebyly platformy, které dokážou založit veřejnou sbírku podle všech legislativních požadavků za pár hodin.

My jsme s kolegy sledovali 24. června vše, co média přenášela, a během hodiny jsme založili sbírku. A nebyli jsme jediní. To je také rozdíl.

Nejštědřejší pomoc se koncentrovala do prvních tří dnů, to chodily každý den ohromné částky. Pak to spolu se snížením intenzity zpravodajství mělo sestupný trend. Ale ještě dnes přijde finanční dar na pomoc lidem po tornádu od jednotlivců.

Také dobíhají různé charitativní akce a benefiční koncerty, které se rozhodnou výtěžek darovat jižní Moravě, protože tato katastrofa stále rezonuje lidem v podvědomí.

Z velké části je pomoc a náprava po tornádu pokryta, ale určitě bych si netroufl říct, že všichni už mají všechno. Stále se na nás lidé obracejí o pomoc, ale je jich výrazně méně.

Je to rodina, které tornádo vzalo kompletně celý dům. A v tuhle chvíli, kdy spolu mluvíme, se s pracemi finišuje. Na stejném místě už stojí prakticky hotový dům nový z peněz dárců. Velmi se mě dotkla také akce pro děti, kterou jsme finančně podpořili. Měly napsat, co by si přály, o co je tornádo připravilo. Objevilo se mnoho proseb o plyšáky, elektroniku a od jedné holčičky i o kurník. Měla v něm slepičky a králíky, které měla moc ráda, a tornádo je odneslo. Ten kurník už jí stojí na za­hradě.

V České republice má dárcovství velkou tradici. Češi jsou velmi štědří, ale vesměs obezřetní. Každý rok se objem darů zvyšuje. Nejčastěji posílají finanční pomoc ráno, mezi 7. a 10. hodinou, kdy čtou e-maily a koukají na sociální sítě, a večer po práci, po zprávách. Ročně se u nás na pomoc vybere 8 miliard korun při součtu firemních darů, nadací a od soukromých osob. Nejvíce peněz jde do vědy a výzkumu. Pak jsou tu již zmíněné katastrofické situace. Konkrétně putují peníze na pomoc dětem, rodinám a seniorům. Největší žně jsou samozřejmě v období Vánoc, kdy se dary intenzivně posílají 14 až 21 dní. Jen na naše sbírky platformy Znesnáze 21 putovalo loňské Vánoce téměř 15 milionů korun.

Jeden z největších problémů jsou sbírky na Facebooku, kdy si transparentní účet zřídí soukromá osoba. A to ve dvou rovinách. I když nejde o podvod, ale nějaký tatínek zřídí sbírku pro své nemocné dítě, nejde o veřejnou sbírku, ale může to být vnímáno jako příjem. Takže ho následně musí danit a také nemůže dárcům poslat potvrzení o daru, kterým si lidé snižují daňový základ. Nemluvě o náročné komunikaci s lidmi, kteří pak vyžadují důkazy, jak s penězi naložil, fotky dětí, lékařské zprávy.

A pokud by šlo o podvod – to, že někdo uvede transparentní účet, není záruka, že jde o něco čistého. Vy jen vidíte, že byly vámi zaslané peníze na účet připsány, ne jak s nimi je dál naloženo. Proto i například přátelům rodin, kteří chtějí pomoct, doporučuji se obrátit na platformy a neziskové organizace, které sbírku ověří a publikují. Vystavujeme daňově uznatelné potvrzení a vždy dohlížíme na účelnost a relevanci sbírky a následně na nakládání s dary.

Za charitativní zlo považuji sběr víček. Za jedno kilo víček, což je nějakých 500 kusů, dostanete čtyři koruny. Takže maminka, která si jela vyzvednout dar dvou pytlů víček pro své nemocné dítě, byla v minusu už ve chvíli, kdy nastartovala. Nemluvě o tom, že je pak čistila a vezla k výkupu.

Loni v srpnu je v dobré víře vybírali vojáci z Kbel, kteří dali dohromady snad sedm pytlů víček pro Kačenku. Sdílelo to i ministerstvo obrany a armáda, jak pomáhají, zřejmě aniž by znali skutečnou hodnotu víček. A víte, kolik vybrali na pomoc té nemocné holčičce? Čtyři sta padesát korun. Víčka, to je prostě absurdní věc.

Kde se víčka vzala a kdy se začalo s jejich sběrem, netuším. Je to asi jako se sběrem papíru, který si mnozí pamatují ze školních let. Možná jen lidem přišlo efektivní, ze víčka jsou malá a do krabice se jich vejde hodně. Přece je máme všichni doma a nic to nestojí. Jenomže charita by nás měla něco stát. Kdesi jsem slyšel, že si někdo myslel, že za jedno víčko člověk dostane pět korun. Bohužel jich musíte mít 500, abyste dostali těch pět korun. Kdo vybral nejvíce, taky nevím – představte si, že do klasického 120litrového pytle na odpadky se vejde asi 13 kilogramů víček. 13 krát 5 korun je 65 korun za 6 500 kusů víček. Takže toho, kdo vybral nejvíc, ač ho neznám, lituji.

Lidé si možná pamatují sbírku na tři chlapce, sirotky, kterou pro ně založila loni v létě profesionální pěstounka z Prahy. Za pár dnů policie zjistila, že nejstarší sourozenec si vše vymyslel. Rodiče byli živí a zdraví. Neodhalila to ani pěstounka, která jim chtěla pomoct, ani OSPOD či dětský psycholog. Ale to už na účtu byl milion korun.

Aktuálně i jeden módní e-shop nabízí možnost inzerovat různé charitativní sbírky, ale má v podmínkách, že vše, co se vybere nad 60 tisíc korun, si po­nechá.

Už na tom pohořela jedna česká nadace i dívka z Broumova, která vybírala na tábory dětí a lidé ji přispěli 220 tisíc korun. Dostala jen těch šedesát. Už jsem tento zahraniční obchod kontaktoval.

A stalo se i nám, že u nás tatínek nemocného dítěte zřídil sbírku, ale výtěžek použil na uhrazení dluhu. Zjistila to matka, která o sbírce vůbec nevěděla. Peníze jsme od něj získali zpět a šly na správný účel, ale také nás to poučilo. Žádáme souhlas obou rodičů v případě sbírky na dítě, velmi podrobně zvažujeme zřízení sbírky a bedlivě hlídáme následné nakládání s dary.