Článek
Lidé by chtěli umírat doma a v kruhu svých blízkých, ale zároveň by v posledních chvílích nechtěli být nikomu z rodiny na obtíž nebo být na někom závislí. Tato data vyplývají z výzkumu agentury Stem/Mark a hospicového sdružení Cesta domů. V úterý se o tom hovořilo v diskusi odborníků na téma Umírání v Čechách, které uspořádala 1. lékařské fakulta UK v Praze.
„Skutečnost je ale taková, že 80 procent nemocných umírá v institucích – v nemocnicích, domovech pro seniory apod., zhruba 1,4 procenta lidí ukončí svoji životní cestu v hospicích,“ soudí profesorka lékařské etiky Helena Haškovcová.
Z výzkumu dále vyplynulo, že o smrti a umírání se ve společnosti poměrně málo hovoří. Většinou se lidé o tato témata začínají zajímat, až když s nimi mají hlubší osobní zkušenost – tj. péči o umírajícího nebo vlastní chronické onemocnění.
Za nejdůležitější opatření pro případ vlastního úmrtí lidé pokládají sepsání poslední vůle (61 procent) a finanční zajištění rodiny (56 procent).
Pomoc je příliš drahá
O soupisu přání o léčbě, kterou by chtěli dostávat nebo nedostávat na konci života, by uvažovalo 24 procent dotazovaných. Splnění většinového přání umřít doma brání řada nejrůznějších důvodů. Ponejvíce je to okolnost, že se o umírajícího nemá kdo postarat. I když má nemocný kolem sebe ty nejbližší, kteří o něj pečují, obvykle není v jejich silách zajistit všechny jeho potřeby.
Najmout si zdravotníky a sociální pracovníky, kteří by se o něho starali permanentně, je pro řadu rodin finančně nedostupné. Zdravotní pojišťovny proplácejí jen zdravotní domácí péči, sociální péči si musí pacient většinou hradit ze svého.
Určitým řešením jsou takzvané mobilní hospice – tedy instituce, které se dovedou o pacienta postarat z medicínského i sociálního hlediska v jeho domácím prostředí a poskytují jemu i jeho rodině psychickou podporu nepřetržitě.
Větší využívání této služby zatím rovněž brání fakt, že péče mobilních hospiců není hrazena z veřejného pojištění a je závislá na veřejných sbírkách, darech a dotacích.
Rozhodnutí zemřít
Pod pojmem důstojné a dobré umírání si lidé představují úmrtí ve spánku, bezbolestně, rychle a s respektem. Největší strach při umírání mají ze ztráty důstojnosti/soběstačnosti a z bolesti – tedy z věcí, které sami těžko ovlivní.
„To jsou důvody, proč v anketách říkají ano eutanázii. Opakovaně však bylo prokázáno, že tam, kde je dobrá péče o umírající, se žádosti o eutanázii nevyskytují,“ říká prof. Haškovcová.