Černochová: Armádu modernizovat musíme. Závazek k NATO splníme

Oblasti obrany se dlouhodobě věnuji. Byla jsem v minulém volebním období předsedkyní sněmovního výboru pro obranu. Volba pana premiéra proto byla naprosto jasná.

Kolegové na ministerstvu mě už znají, protože jsem byla předsedkyní výboru, a také zažili jiné ženy v čele ministerstva, takže to už nikoho nepřekvapuje. Na dveřích mé kanceláře je prvorepublikový nápis: ministr obrany. Ten určitě měnit za ministryni obrany nebudu.

Kdybych si to nemyslela, tak bych tu výzvu nepřijala a neopustila práci, kterou mám ráda. Tím mám na mysli Prahu 2, kde jsem byla roky starostkou. Je to spíše o tom, že mé předchůdkyně si resort nevybraly, měly jiné ambice a obrana na ně zbyla.

Já jsem si obranu vybrala a jsem ochotná bojovat za rozpočty, lepší akvizice a také za nábory, abychom do armády přivedli co nejlepší lidi. Chci využít ekonomické krize, kdy se do armády bude hlásit více lidí. V poslední době se nabírá méně nováčků, a to bych chtěla změnit, což je jedna z mých priorit.

Také bych chtěla prosadit tzv. obranný fond, protože obrana má často tzv. nespotřebované výdaje – loni to byly dvě miliardy –, a poté je kvůli špatnému zákonu o zadávání veřejných zakázek problém tyto peníze čerpat.

Nebudu ministr obrany, který tuto diskusi povede se zbrojaři, ale s Hospodářskou komorou a s odborníky. My chceme co nejvíce zapojit český průmysl a chceme, aby z těch dvou procent zůstalo co nejvíce u českých firem. Cílem je, aby firmy věděly dostatečně dopředu, co armáda potřebuje, a stačily si sehnat lidi a udělat další přípravy a nemusely to dělat teprve v momentu, kdy vypíšeme nějaké výběrové řízení.

Tak to mají i Poláci.

Všech pět koaličních stran to mělo v programu, a svazování rukou je v tomto případě naprosto v pořádku, protože ekonomická situace není příliš příznivá a státní dluh stoupá.

Vláda musí celé čtyři roky směřovat k tomu, aby dohnala stomiliardový deficit, který se u modernizace armády během let vytvořil. A ten zákon bude pro mne jako pro ministryni nástrojem, jak snadněji přesvědčit kolegy při plánování dalších rozpočtů, že je potřeba, aby obranný rozpočet byl stabilní.

Svět nebude bezpečnější. To přece všichni vidíme. A řada zemí, které jsou v horší ekonomické situaci než my, zvýšila obranný rozpočet nad dvě procenta už dávno. To je přece výzva pro ČR, aby plnila své závazky, které máme vůči spojencům.

Nad dvěma procenty je už i Rumunsko a my ten závazek neplníme. Naposledy jsme ho plnili za premiéra Zemana. Teď to ale možná bude snazší, protože NATO umožní započítávat do obranného rozpočtu i např. výdaje na kybernetickou obranu.

S tím naprosto souhlasím.

Mám informace, že o něčem takovém se ještě nerozhodlo. Při nákupech se musíme držet strategických dokumentů a Koncepce výstavby Armády ČR. Pokud chce někdo vytahovat jednotlivé projekty bez souvislostí k ostatním projektům, tak je potřeba ty dokumenty nejdříve změnit.

Nesmíme také dopustit, jak tomu často bývalo, že některé projekty byly nakonec jednou tak dražší, než bylo schváleno, protože nikdo roky neaktualizoval marketingové průzkumy. Budeme kontrolovat armádní specifikace, tedy co vojáci požadují, a zjišťovat, zda někde v zahraničí nefunguje jiné řešení. Aby to často nebylo jen o tom, že si tu někdo plní klukovské sny.

Těžký oříšek je slabé slovo. Je to obrovský ořech, nebo spíš balvan. Na ministerstvu sedím teprve dva týdny a nad tímto projektem jsem strávila už desítky hodin jednání.

Seznámila jsem se s procesem výběrového řízení od samého začátku, které začalo v roce 2013. Podle mého to nebylo od samého začátku dobře nastavené, protože resort se přesně nezaměřil na to, co vlastně chce a potřebuje. Proto se v průběhu zakázky měnily specifikace.

Teď jsem se dozvěděla, že ministr Metnar, jeho komise a náměstek pro vyzbrojování Koudelka sice vyloučili ty tři nabídky z výběrového řízení, ale ti uchazeči tam zůstali. Takže jsem položila jasnou otázku: jaká bude nakonec cena, když v tom projektu budeme pokračovat? A v tuto chvíli mi nikdo není schopen garantovat, že cena zůstane podle předpokladů.

Tím, že byly vyloučeny ty konkrétní nabídky, tak ti tři uchazeči přestávají být vázáni cenou, kterou předložili. To je bohužel pro mne obrovsky závažná informace. Když budu jednat s ministrem financí a bojovat, aby se nám nekrátil rozpočet, tak když mi položí otázku, co z toho profinancuji v tom daném roce, tak já mu speciálně u BVP nemohu garantovat ani částku, ani termín. To není dobré.

Nyní budu chtít právní posouzení, co nastane v jednotlivých fázích, a alternativy řešení, které pak budu moci udělat. Dopředu říkám, že žádné řešení nebude dobré.

Mohou hrozit soudní spory, arbitráže a já potřebuji vědět, kolik by to Českou republiku stálo. Nesmíme zapomenout ani na to, že jsme před devíti lety v NATO slíbili, že do roku 2026 budeme mít vybavenou těžkou brigádu. A hrozí, že ten slib nesplníme.

Tlačí hodně. Oni to vidí z vojenského pohledu, čemuž rozumím, ale já se na to musím dívat i tak, co to může způsobit České republice. Potřebuji vědět, jaké mohou nastat sankce, pokud nákup úplně zruším.

Můžeme pokračovat ve výběrovém řízení se stávajícími uchazeči, ale je otázkou, jaká bude na konci cena. Je také možnost jednat na úrovni vláda–vláda, jako to bylo u amerických vrtulníků. Tady je zase otázka, co to bude znamenat z hlediska práva.

Nebudu lhát ani vám, ani vojákům. Rozhodně to nebude v tomto roce. V tomto roce budeme rádi, když budeme mít rozhodnutí o dalším postupu.

Podle harmonogramu měla být smlouva podepsána před rokem a půl a po mně nemůže nikdo chtít, když jsem tady dva týdny, abych podepsala něco, u čeho ani nevím, jaká bude na konci cena.

Až budeme mít právní doporučení, tak bychom mohli řekněme na konci prvního čtvrtletí udělat nějaké rozhodnutí o tom, co bude dál. Ale je potřeba stále připomínat, že armáda pořád ještě v řadě případů používá sovětskou techniku.

V tuto chvíli není absolutně rozhodnuto. Během prvního čtvrtletí letošního roku armáda předloží vojenské návrhy řešení, s těmi se seznámíme a pak uděláme rozhodnutí politické. Pořízení stíhaček je zakázka významná nejen cenou, ale také z hlediska našeho ukotvení ve strukturách NATO. Proto je zapotřebí, aby vláda měla veškeré informace jak z vojenského pohledu, tak z pohledu technického vývoje a také ceny.

Smlouva na pronájem čtrnácti gripenů je do roku 2027. Je tam opce na další dva roky do roku 2029, takže to úplně nehoří. Ale na druhou stranu nemůžeme udělat stejnou chybu jako naši předchůdci, že to nechali na poslední chvíli a pak tahali za kratší konec provazu.

Generální štáb udělal průzkum trhu, ale ještě jsem neměla čas se s tím seznámit. Každopádně naše rychlá evakuace z Afghánistánu ukázala, že větší transportní letoun by určitě zapotřebí byl. Stejně tak je zapotřebí nákup menšího transportního letounu, protože od července budeme předsednickou zemí EU, a když se dneska pokusíte letět do Bruselu civilním letadlem, tak vám to zabere den a půl.

Proto jsem už na vládě řekla, že loni musela armáda uzemnit tři menší trysková letadla (dva stroje Jak40 a jeden Challenger), a upozornila jsem, že by se měl letecký park rozrůst i o menší letoun. Jsou tři možnosti: pronájem letounu, který nelítá kvůli covidu, nákup nebo zápůjčka letounu ze soukromé sféry.

Tento týden v době, kdy budeme hlasovat o důvěře vlády, k tomu bude summit členských zemí Severoatlantické smlouvy. Za náš resort tam jede náměstek Havránek. Shodujeme se na tom, že je v zájmu i Ruské federace situaci uklidnit, nebo ji alespoň vůči Ukrajině neeskalovat. Všichni doufáme v mírové řešení.

Pokud by řešení nebylo mírové, tak Ukrajina je náš partner, byť není alianční. Je to země, ke které nás vážou i historické vazby. Byli jsme zčásti i jeden stát v době, kdy k Československu patřila Podkarpatská Rus. Proto si myslím, že bychom jim v případě konfliktu měli nějak pomoci.

Např. kdyby se nedej bože něco stalo a do České republiky začali proudit uprchlíci. U nás žije početná ukrajinská komunita a je možné, že k nám budou chtít odvézt svoje rodiny do bezpečí. A v tom bychom jim měli pomoci bez ohledu na to, jestli by Ukrajina měla, nebo neměla být členskou zemí NATO.

Moje odpověď zní ano, protože přece nemůže nikdo suverénní zemi diktovat, k jaké kolektivní obraně se má přidružit. Nehledě na to, že se někdo odvolává na nějaké dohody z roku 1997.

V našem případě je také možné se odvolávat na jaltské konference, vestfálský mír, jít zpátky do historie, a přece přes to všechno je Česko součástí Severoatlantické aliance. A to z důvodu, že se svobodně občané České republiky rozhodli, že chtějí být součástí jak Evropské unie, tak NATO.

A stejnou možnost by měli mít Ukrajinci. A také Gruzínci. Mimochodem Gruzie je velmi silným partnerem v Alianci na různých misích a má bohužel úplně nejhorší statistiku zemřelých vojáků na těchto misích.