Byla to pro nás hrozná sláva, vzpomíná muž, který stál u zrodu pražského metra

Právě z Kačerova se po přestřižení pásky, jemuž přihlížela vládní delegace v čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Gustávem Husákem, rozjela první souprava směrem k Sokolovské, dnešní Florenci. „Měl jsem strach, aby to všechno dobře dopadlo,“ přiznal Právu s tím, že žádný zádrhel naštěstí nenastal.

Drobné neduhy se objevily až při běžném provozu o den později. „Teď teprve se zjišťovalo, jak to funguje. Někde se třeba zasekly turnikety při vstupu do metra,“ prozradil pamětník, který stál i u příprav provozu pražské podzemní dráhy. Ke konci 60. let získal místo ve vůbec první skupině, jež se jimi zabývala. Tým tvořilo dvanáct odborníků různých profesí.

„Seznamovali jsme se s tím, jak metro funguje. Čerpali jsme z literatury, nejvíc ruské, pochopitelně. Naše první služební cesta vedla do Moskvy, Lenigradu, Kyjeva. Přivezli jsme základní provozní předpisy, v ruštině, které jsme museli vymyslet, aby fungovaly v českých poměrech,“ vzpomíná penzista, jemuž v době, kdy metro zahájilo provoz, bylo 37 let.

Tým spolupracoval s projektanty ze Sudopu, jedné z nejstarších projekčně-inženýrských organizací v České republice, z něhož vzešel Metroprojekt. Obě firmy existují doteď. „Něco vyprojektovali, my to posoudili. Třeba kolejová uspořádání, konzultovali jsme vybavení stanic a podobně,“ zmínil.

V 70. letech působil jako externí lektor ve Škole metra, kde školil budoucí provozní zaměstnance, například dozorčí stanic nebo strojvedoucí. Nouze o kandidáty podle něj nebyla. Později koordinoval zkušební provoz.

Poprvé pod napětím projel vlak celou trasu v noci 29. prosince 1973. „Pro nás to byla hrozná sláva,“ usmívá se Cimrhakl, jenž byl pro tu příležitost pověřen dozorem na provizorním dispečinku ve stanici I. P. Pavlova. „Viděli jsme na panelu, že vlak přijel do stanice Pražského povstání, potom na Vyšehrad a pokračoval k nám. Na dispečinku nás bylo pět, neudrželi jsme se a mimo dispečera seběhli na peron a sledovali, jak se povedlo, co jsme šest let připravovali,“ vzpomíná s úsměvem.

Zpočátku soupravy tvořily tři vozy. V podzemí jich svištělo jedenáct. Interval ve špice činil tři minuty. Z Kačerova na Sokolovskou se dostaly za 13,5 minuty. Od 24 do 5 hodin bylo metro, stejně jako dnes, mimo provoz. Proč vlastně? „Někdy se úklid stanice a běžná preventivní údržba tunelu musejí provést,“ konstatoval Cimrhakl.

Později se vlaky prodloužily. Obyvatelé z jihu Prahy totiž volali po nových autobusových linkách ke stanicím metra, a když se tak stalo, muselo metro posílit, protože přibyli pasažéři.

Na léta v dopravním podniku s láskou vzpomíná a má radost, že s největší městskou společností zůstává ve spojení i dnes, kdy si užívá zaslouženého důchodu. V jeho šlépějích se totiž vydali jeho potomci i další generace.