Bude mi chybět talár, říká budoucí šéfka žalobců Bradáčová

Možná nejdříve čísly, protože jsou vypovídající a nezpochybnitelná. Od roku 2012, kdy jsem přišla do Prahy, postavili státní zástupci tohoto úřadu před soud v nejzávažnějších kauzách 1280 obviněných ve zhruba 300 věcech. To číslo je absolutně nesrovnatelné s tím, jak odbor o 15 státních zástupcích pracoval do roku 2012, co do počtu věcí i úspěšnosti.

Z toho, co jsem uvedla, bylo už 47 procent pravomocně odsouzeno, 43 procent nebylo soudy doposud rozhodnuto a deset procent bylo zproštěno. Počet zastavených řízení a zprošťujících rozhodnutí se v obdobích před rokem 2012 blížil až k 50 procentům. Ale nesmím opomenout další státní zástupce, kteří zastupují v odvolacích řízeních, provádějí dohledy, analytiku, netrestní agendu a vedou si velmi dobře.

Předpokládám, že očekáváte výčet nejviditelnějších kauz. Rozdělila bych je na několik základních skupin podle trestných činů, jimiž se VSZ zabývá. Když vezmu veřejné zakázky, které jsou spojeny s korupčním jednáním, tak to budou určitě trestní věci týkající se nemocničních zakázek, Nemocnice Na Homolce, Bulovka. Bude to jistě kauza společnosti Metrostav a druhá větev kauzy doktora Davida Ratha, dále kauza Lánské obory či Hotel Chrudim, hřebčín Kladruby.

Když postoupíme k podvodům, dotacím a úplatkářským trestným činům, pak to budou sportovní kauzy, přestože ještě nepravomocně odsouzené. Například kauza dotací na ministerstvu školství, což se týká úplatků při fotbalových zápasech, ale i třeba tenisová kauza. Kauza Pandury, IZIP, Bečvářův statek – restituční kauza.

Měli jsme i rozsáhlé finanční podvody, jako je Metropolitní spořitelní družstvo. Investičních podvodů je celá řada, teď v poslední době jde o kauzy, kdy jsou vylákány statisícové částky od drobných investorů. Pak čistě korupční kauzy v justici, což je třeba soudce Havlín, Sovák, státní zástupkyně Máchová. Kauzy týkající se terorismu – Balda, imám Shehadeh. Je to jen zlomek a svědčí o mimořádném úsilí kolegů, v jejichž čele jsem měla tu čest stát.

Jsou to rovněž mediálně viditelné věci. Případ Neograph, tedy pražský dopravní podnik a jízdenky, což je kauza velmi známá. Kdybyste se mě dnes zeptal na to, co bych udělala jinak, potom bychom kauzu pro soud zjednodušili. A nejspíš bychom jinak postupovali ve vztahu ke znaleckým posudkům a znalcům.

Další je kauza letounů Casa, což je věc, která začala ještě před tím, než jsem na úřad přišla. Bylo o ní napsáno a řečeno mnoho. Ale i tady o tom hodně přemýšlím a šli bychom také jinou cestou ve vztahu ke znalcům.

Trestní řízení vždy zasahuje do lidského života, a proto také stát v případě zprošťujícího verdiktu či zastavení řízení poskytuje obviněným odškodnění. Pokud státní zástupce podává obžalobu, měla by být důvodná, to je zákonný předpoklad. K tomu dodávám, že ne každá důvodná obžaloba končí odsuzujícím verdiktem. Pokud bychom chtěli po státních zástupcích, aby podávali obžaloby jen ve věcech, kde nehrozí žádné riziko zproštění, na jistotu, tak zůstane řada zločinů nepotrestána. Zásadní je důvodnost, tedy zákonnost, obžaloby.

Pokud je řízení neúměrně dlouhé, potom vyvolává logickou debatu o tom, zda se dá ještě mluvit o spravedlivém potrestání. Pro dokreslení pár čísel. Když si na jednu stranu postavíte těch 300 případů, tak u většiny obžalob je soudy projednají v relativně akceptovatelných dobách. Pak ale máme některé věci, kde odvolací soudy opakovaně vrací řízení před soud první instance, dokonce se tak ojediněle děje i ze soudu Nejvyššího. Za 12 let jsme měli dvanáct věcí, kde to soudy takto opakovaly více než dvakrát, čtyři věci, kde se to stalo více než třikrát. Pak máme trestní věc, kdy ji vrátil Nejvyšší soud šestkrát. To je případ restitucí Bečvářova statku.

Je to rozdílnými názory soudů, což je ale přirozené. O této věci se debatuje mnoho let a já se to pokusím zjednodušeně vysvětlit. Pokud odvolací soud nesouhlasí se zprošťujícím verdiktem soudu první instance, nemůže je sám změnit, může věc se svým stanoviskem pouze vrátit k novému projednání. Pokud soud první instance na názoru trvá, může se tento proces opakovat i několik let. Osobně si myslím, že tento stav je třeba řešit legislativní změnou.

Pokud si představujete přímou intervenci, tak nic takového jsem během své kariéry nezažila. Ani přímé tlaky, abych odešla ze své funkce. Nicméně jsou dvě skupiny tlaků, které můžete zažít, buď individuálně cílené, anebo útoky na instituci. Vnímáte je ale dost podobně.

Tlak na jednotlivce je obvykle spojen s konkrétní kauzou, ale není to tak, že někdo zavolá a řekne, že chce kauzu ovlivnit určitým směrem. Proces je mnohem sofistikovanější třeba agresivní útočná mediální prezentace obhajoby, civilní žaloby na ochranu osobnosti, nepodložené veřejné odborné zpochybňování státního zástupce. To samozřejmě vytváří tlak.

Cílem je oslabit instituci jako takovou a přenést toto oslabení do konkrétní kauzy. Prostředkem bývá často znevěrohodnění státního zastupitelství prostřednictvím zkreslených, až nepravdivých informací. Výsledkem má být vytvoření mylné představy. Příkladem může být navození dojmu, že státní zastupitelství je obecně neúspěšné, a proto musí stát vynakládat vysoké částky v rámci odškodňovací agendy. Aniž bych bagatelizovala výši vyplacených peněz, je třeba říci všechna fakta. Státní zastupitelství v Česku patří k nejúspěšnějším v Evropské unii a v posledních deseti letech představují zprošťující rozhodnutí necelá čtyři procenta.

Hlavním komunikačním partnerem pro vrchního státního zástupce je ministr spravedlnosti jakožto správce rozpočtu státního zastupitelství a ten, kdo připravuje změny pro justici klíčových zákonů. S většinou ministrů spravedlnosti jsem měla korektní a profesionální vztahy. Pokud bych měla jmenovat ty, za jejichž působení jsem zaznamenala snahy o největší změny a efektivní posun, potom to byl ministr Robert Pelikán (ANO), ministr Jan Kněžínek (za ANO) a ministr Pavel Blažek (ODS).

Objevilo se tam několik krizových momentů. Jedním z nich bylo zrušení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, které provázely mediálně i vnitřně zjitřené projevy a pro nás se ztratila kontinuita a efektivní vyšetřování ve věcech, které jsme zpracovávali právě s tímto útvarem. Při jeho spojení s protikorupčním útvarem se systém na určitou dobu destabilizoval. Byl to zlom, který pro nás byl určitou krizí při vyšetřování trestních věcí.

Pak se ještě vystřídalo několik velitelů v čele nově vzniklé Národní centrály proti organizovanému zločinu. V současné době hodnotím vztahy jako konsolidované, vysoce efektivní a profesionální.

Zákon o státním zastupitelství má více než třicet novel, což samo o sobě naznačuje, že se od původní vize z roku 1994 jednoznačně odchýlil. Začal se přizpůsobovat realitě. Poslední novela, která zavedla funkční období vedoucích státních zástupců, je toho také odrazem.

Co si myslím po celou dobu své kariéry a je to obvyklé v Evropě, že pokud máme dvouinstanční trestní řízení s mimořádným opravným prostředkem, tak je efektivní pracovat ve třech stupních soustavy státního zastupitelství.

Moje rozhodování nebylo jednoduché. Několik měsíců se mnou ministr spravedlnosti vedl debatu pro případ, kdy by Igor Stříž rezignoval. Zajímalo ho, zda bych přijala nabídku stát v čele státního zastupitelství a s jakými představami. Diskutovala jsem tento případný krok jak s kolegy tady, protože jejich názor byl pro mě velmi důležitý, tak i s nejvyšším státním zástupce Střížem.

Jeden z možných dalších scénářů bylo ucházet se ve výběrovém řízení dále o pozici vrchní státní zástupkyně, na druhou stranu uznávám, že po určité době by se vedení úřadu mělo „okysličit“. Nový šéf s sebou přináší některé nové nápady a cesty.

Moje angažmá na Nejvyšším státním zastupitelství je pro mě kariérním završením. Je to logický krok a snad i vzkaz pro státní zástupce, že postupovat jednotlivými stupni má svou velkou cenu. Mám v úmyslu použít veškeré své zkušenosti, abych převedla státní zastupitelství do digitálního věku. Změny v tomto smyslu budou a už teď jsou velké.

Bude mě zajímat samozřejmě efektivita výkonu. Chci posílit analytickou činnost, což je jeden z hlavních úkolů nejvyššího stupně.

Činíme řadu změn, ať už legislativní povahy, nebo vnitřních postupů, bez opory v datech. Mnohdy se překotně mění procesní předpisy, které pak rozkolísávají předvídatelnou soudní praxi, aniž bychom uměli zpětně říct, jestli ta která změna naplnila svůj účel, či nikoli. A pro tohle potřebujete skutečně sofistikovanou analýzu a shromažďování dat, informační systémy, které by tuto analýzu podporovaly. Tím se mohou pyšnit Němci, kteří na tom staví veškeré své legislativní změny a pro mě je to velmi důležitá věc.

Samozřejmě. Byla jsem tu dvanáct let. Úřad mi mnohé dal a doufám, že i já jemu. Budou mi chybět kolegové a také talár. Úkoly nejvyššího státního zástupce jsou jiné, především koncepční, systémové. To vše bylo při mém rozhodování podstatné.

Zaznamenala jsem ji v médiích, ještě když jsem působila v Ústí nad Labem, od dob první větve kauzy Rath. Tu přezdívku vnímám částečně s úsměvem, ale především jako ocenění odvahy.