Článek
Jsou podle vás splněny podmínky, které vězeňská služba soudu slibovala splnit, abyste mohla nastoupit do vězení?
No to nejsou, jistěže ne (zvyšuje hlas). Nejsou splněné a ještě se k tomu píše, jak je tady všecko krásné.
Jedna z podmínek byla ta, že budou sledovat váš špatný zrak. Sledují ho nějak, jak slibovali?
Vůbec ne…
Jak se k vám tady za tu dobu chovají?
Dobře. Vězeňkyně dobře, až na jednu. Tu jsme tady s jednou (spoluvězeňkyní z pokoje) napomínaly…to nejsou sprostá slova, já taky nejsem žádný ten a nějaké tohle taky řeknu, ale to jsou tak sprostá slova, jaká já jsem v životě neslyšela.
A tak jsme jí řekly: prosím tě, nemluv tak sprostě. A ona nám řekla: vy se do mě nemíchejte, vy jste tady pro vraždu a já jenom pro krádež (směje se). To bylo jediné tedy, co tady…To člověk chápe, to jsou blbé holky.
A co tedy celý den děláte?
Poslouchám rádio, které mám blbé, protože se mi nějak rozbila sluchátka a rádio taky. Ale to na mě byli třeba slušní i někteří doktoři na Pankráci, protože to trvá tři neděle, než vám dají nějaký rádio. Takže jsem ho dostala. No, vždyť vy mě slyšíte, já nemlčím. Tak jsem si s nimi chvíli nadávala, že mně to rádio dali asi za tři dny. Jinak to prý trvá ty tři neděle.
Zní to blbě, ale jak se cítíte jako nejstarší vězeňkyně v České republice?
Já to tak neberu. Řekla jsem vám: můžou mi nadávat, že já jsem byla, já nevím co, že jsem byla bez srdce, nebo to všechno. To můžou. Ale po právní stránce jenom hovado může tohle odsoudit jako trestný čin vraždy. Je to tak?
Rozsáhlý rozhovor s Ludmilou Brožovou-Polednovou čtěte v sobotním Magazínu Práva