Článek
Nové metoda, která je založená na proteinu zvaném metalothionein, by nemocným ušetřila zbytečnou bolest při nefungující postupech a případně jim i zlepšila kvalitu života. Na výzkumu začali v Brně pracovat před deseti lety po zjištění, že se metalothionein zajímavým způsobem účastní molekulových dějů karcinogeneze a rozvoje rakoviny.
„Je to bílkovina, která hospodaří s esenciálními kovy, jako zinkem či mědí, v našem těle, a my věříme, že tohle je právě ta cesta, která ji spojuje s nádory,“ řekl Právu výzkumník Vojtěch Adam.
Nádory tyto kovy potřebují, aby se mohly rozvíjet, a bílkovina by mohla sloužit k transportu kovů tam, kde je nádor potřebuje, tedy do místa dotyku se zdravou tkání, aby mohl růst. „Tuto myšlenku už jsme se pokusili ověřit a máme velmi zajímavé výsledky, věříme, že tohle spojení existuje,“ dodal Vojtěch Adam.
Chtějí také tlumit agresivitu bujení
Brněnští vědci doufají, že kdyby se podařilo rozklíčovat komplexněji vztah proteinu a rakoviny, mohl by se vytvořit terapeutický přístup, jak nádoru zabránit, aby si shromažďoval kovy v místech s největší aktivitou, a tak utlumit jeho agresivitu.
Mnohem dále jsou však s výzkumem, jak pomocí metalothioneinu rozpoznat rezistenci nádoru na terapii založenou na lécích obsahující platinu, které zabraňují dělení buněk a patří mezi nejrozšířenější léčiva.
„Jdeme si za tím, že právě tento protein je ten důvod, proč jsou někteří z nás a některé nádory rezistentní na léčiva založená na těžkých kovech,“ upozornil Adam.
Podle výzkumu by měl být protein brán jako marker nefungující léčby.
Pokud se totiž po dávce chemoterapie hladina bílkoviny razantně dlouhodobě zvýší, je to signál, že nádor spustil svou obranu, ale že ostatní buňky v těle jsou zasaženy plnou silou.
„Takže jim strašně ubližujete, ale nádoru to nic nedělá. Kdyby to lékař zjistil, může tím pacientovi ulevit od pravděpodobně velmi málo účinné léčby,“ vysvětlil Adam.
Každý z nás je jiný
„Mělo by se to používat, ale pro klinickou praxi je tento postup příliš vzdálený. Při léčbě nádorů se lékaři drží standardních postupů a protokolů. Když selže první, nastoupí druhý, pak třetí, a když nefunguje ani poslední, tak už nic není. Osobně bych chtěl vědět, že když dostanu dávky léku obsahujícího platinu, že to k něčemu bude. Že se nestane jen to, že budu mít více podlomené zdraví a nádoru se nic nestane,“ konstatoval profesor René Kizek.
Podle Adama lékaři o jejich pokrocích vědí, ale ochota opustit zaběhnuté postupy chybí.
„Kdyby se náš model rozpracoval, tak by nemuselo dojít třeba ani k první dávce podání léku obsahujícímu platinu, pokud bychom už věděli, že je vůči ní člověk rezistentní. Každý z nás je jiný, každý člověk reaguje jinak, proto by bylo dobré udělat tento předkrok, a ne jít rovnou na léčbu podle protokolu. Říká se tomu personalizovaná medicína, nyní se ji snaží prosazovat i Evropská unie,“ řekl Adam.
„Protokoly fungují plošně na většinu pacientů, ale ne individuálně. Naopak personalizovaná medicína je způsob, jak léčbu přizpůsobit individuálně, a já věřím, že tam by měla medicína směřovat. Je přece zbytečné používat léčbu, o které mohu zjistit, že nebude fungovat, a která by přitom navíc pacienta jen poškozovala,“ věří Kizek.