Bratr musel psát úkol, že otec je zrádce, říká Karel Šling

Vybavujete si něco ze svého života před tím, než byli vaši rodiče zatčeni?

Skoro nic. Vím, že rodiče často nebyli doma, zvláště otec. Chodil na schůze, různé akce, konference a podobně. Vzpomínám si, že jsme byli v létě na dovolené, ale kde, to už nevím. Chodil jsem do školky. Měl jsem tříkolku a bratr mi ji jednou sebral a odmítal vrátit. Tak jsem ho vzal přes hlavu kamenem. Bratr řval, z hlavy mu tekla krev. Zavolali doktora, ten mu sešil hlavu a já dostal od otce nářez.

Vaše matka byla Angličanka. Jak se dokázala adaptovat na život v poválečném Československu?

Muselo to pro ni být dost těžké. Z vlastní zkušenosti vím, že život emigranta v cizím prostředí není snadný. Předpokládám, že jí pomohlo to, že se za války v Londýně pohybovala v emigrantské společnosti. Matka byla přesvědčená komunistka a poválečné nadšení nad budováním lepšího světa hrálo v její integraci důležitou a pozitivní roli. Vím, že rodiče udržovali kontakt s lidmi, kteří byli za války v londýnské emigraci.

Jak probíhalo z vašeho dětského pohledu zatčení rodičů? Vám bylo pět a bratrovi sedm…

Státní bezpečnost rodiče zatkla 6. října 1950 někdy po půlnoci. Na zatčení si pamatuji. V našem pokoji se rozsvítilo světlo a dovnitř vstoupili muži v kožených pláštích. Matka mě s bratrem probudila a oblékli jsme se. Posadili nás s ní do auta a vezli do Prahy. Cestou byla mlha a myslím, že auto mělo poruchu, takže cesta trvala déle než obvykle. Do Prahy jsme dojeli už za světla.

V Praze nás dovezli k bráně, před kterou stál strážný. Dnes vím, že to byla ruzyňská věznice. Potom nás za velkého řevu od matky odtrhli. Pamatuji si, že jsem visel na klice od auta a nechtěl se pustit. Když nás přemístili do druhého vozu, využili jsme s bratrem nestřeženého okamžiku a zevnitř jsme zamkli. Příslušníkům StB trvalo nějakou dobu, než se do auta dostali. Pak nás odvezli k nějaké agentce StB. Otec byl zatčen ve stejné době, když se v noci vracel domů z nějaké schůze či porady.

Stačila vám maminka něco říct? Chápala, co se děje?

Co se děje, matka chápala, ale musela být řádně zmatena. Jestli nám něco řekla, na to si již nevzpomínám. Předpokládám, že byla v šoku.

Jak to probíhalo u té agentky StB?

Agentka moc nevěděla, co si má s námi počít. StB se rozhodla, že nemůžeme být u příbuzných. V Praze bydlela naše teta, která by se o nás postarala, a v Brně jsme měli v domě sousedku, paní Janků, která chtěla vědět, co se se mnou a bratrem stalo.

Paní Janků se na to dotazovala u různých úřadů tak urputně, až celou její rodinu vyhodili z bytu. Navíc StB omylem zatkla manžela paní Janků, který byl řidičem na Krajském národním výboru v Brně, protože si ho spletli s otcovým šoférem. To říkám jen na dokreslení toho, jak neschopná StB byla.

Jak se k vám agentka StB chovala a co vám řekla o vaší situaci?

Agentka nám řekla, že rodiče odjeli a ona se o nás postará. Pamatuji se, že mi dala pár facek, protože jsem rozebral sluchátko u telefonu. Nevěděla, co s námi, a tak nás odvezla ke svým rodičům někam na venkov. Nevím, kde to bylo, a jediné, co si pamatuji, je, že jsme tam pásli kozy a já si opařil ruku vařící vodou.

Jak dlouho toto trvalo? Dostaly se k vám nějaké zprávy od rodičů nebo příbuzných?

Už si nepamatuji přesně, jak dlouho to trvalo, ale pár týdnů určitě. Žádné zprávy od rodičů nebo příbuzných jsme nedostali. Po nějakém čase nás StB převezla do Dětského domova Racek u Konopiště. Byl to domov pro předškolní děti, ale staršího bratra tam naštěstí nechali se mnou, přestože už chodil do školy. Racek v té době byl hezký domov. V roce 1968 jsme ho s bratrem navštívili a setkali se s vychovatelkami, které se o nás staraly.

V tomto dětském domově jste tedy pobývali, úplně izolováni od rodiny, až do procesu?

Ne, v Racku jsme byli jen do konce léta 1951. Před začátkem školního roku 1951/1952 nás přemístili do dětského domova v Liběchově, kde jsem začal chodit do první třídy. V létě 1951 přijeli příslušníci StB a řekli nám, že rodiče jsou v Teheránu v Íránu. Přivezli nám také dárky, které pro nás rodiče skutečně nechali z vězení koupit. V roce 2011 jsem v archivu objevil, že mezi nimi měla být velká čokoládová bonboniéra, ale tu jsme nedostali, takže ji asi snědli policajti.

V Liběchově jsme byli až do léta 1952, kdy nás StB převezla do dětského domova v Dolních Počernicích. Byl to domov pro těžko vychovatelné chlapce. Liběchov byl normální dětský domov a nemám na něj špatné vzpomínky na rozdíl od Dolních Počernic. Právě tam nám řekli, že jsme děti zrádce.

Ten domov byl jednoduše strašný. Špatné vybavení, myši lezly všude, i ve skříňkách na prádlo, a neschopné vedení. Během procesu, v němž byl otec odsouzen spolu se Slánským a dalšími k trestu smrti, přinutil ředitel domova devítiletého bratra poslouchat rozhlasový přenos ze soudní síně a napsat o tom domácí úkol.

Říkal jste, že vaše matka byla přesvědčená komunistka. Uvěřila ve vinu vašeho otce?

Matka byla jedna z těch, kteří se stali komunisty, protože věřili, že je možné vybudovat lepší svět. Zrada vedení komunistických stran, když se ukázalo, že Stalin a jeho poslušní přisluhovači budují impérium pro sebe a jsou ochotni jít přes mrtvoly, na ni těžce dolehla. Když byla ve vězení, tak pochybovala o otcově nevině, ale obvinění bylo tak absurdní, že se tomu nedalo vůbec věřit. Zpočátku se domnívala, že otec udělal nějaké chyby, ale že by byl špion, tomu věřit nemohla.

Mohla se s ním před popravou jako manželky ostatních odsouzených rozloučit?

Nemohla, protože byla sama ve vězení. Soudruzi z StB jí poslední návštěvu neumožnili.

Jak vypadalo vaše shledání s matkou?

Matka byla propuštěna z vězení 6. února 1953. V den propuštění StB odvezla mne a bratra do Dětského domu v Praze na Příkopech a tam nám koupili nové oblečení. Buď bylo ústavní oblečení hrozné, anebo ho museli vrátit ústavu. Když jsme se převlékli do nových šatů, vyvedli nás na Příkopy a posadili do auta. V autě seděla matka a my jsme se s ní radostně přivítali. Pak nás StB všechny odvezla do Hradce Králové, kde jsme přespali v hotelu.

Druhý den jsme pokračovali do Nového Hrádku v Orlických horách. Ubytovali nás v činžovním domě v jednopokojovém bytě s kuchyní, ale bez koupelny a se společným záchodem na chodbě. Ten záchod byl suchý a v zimě zamrzal. Zimy v té době byly dost kruté. Mráz a spousta sněhu. V bytě se dalo topit jen kuchyňským sporákem. Vybavuji si, že když nás na Nový Hrádek přivezli, tak nám nějaký místní občan přivezl na sáňkách dřevo na topení.

Jak vám maminka celou situaci vysvětlila?

Matka s námi o tom, co se stalo, příliš nemluvila. Prostě fakt byl, že otec byl zrádce a musíme se s tím vyrovnat. Jak jsem zjistil v archivu, StB nás měla pod dohledem. Krajské velitelství StB v Hradci Králové o nás podávalo čtvrtletní zprávy na velitelství do Prahy. Matka si byla sledování určitě vědoma – a to byl zřejmě také jeden z důvodů, proč s námi o procesu nemluvila. Nechtěla, abychom někde řekli něco, co jsme neměli.

Jak jste na Novém Hrádku dále žili?

Život na Hrádku byl dost tvrdý, zejména pro matku. Zásobování v té době bylo mizerné, a tak jsme pěstovali na zahrádce zeleninu a chovali králíky. Chodili jsme do lesa na dřevo, sbírali jsme houby, borůvky, lesní jahody a maliny. Pro nás kluky to byl tak trochu ráj. Mohli jsme všude. Kolem lesy, bunkry pohraničního opevnění a trosky starého hradu, které byly na rozdíl ode dneška volně přístupné. V zimě jsme lyžovali a sáňkovali.

Jak dlouho jste v tomto vyhnanství strávili a za jakých okolností jste se vrátili k „normálnímu“ životu?

Ve vyhnanství jsme byli od února 1953 do léta 1956, kdy jsme dostali povolení přestěhovat se do Prahy. Již předtím za námi na Hrádek přijela naše anglická babička, úřady její pobyt povolily zřejmě na intervenci vedení Komunistické strany Británie.

Kdy jste se dozvěděl, že otec nebyl zrádcem?

Léto 1956 jsme s bratrem trávili na Vyžlovce na chatě u strýce a tety. Tam jsme se také dozvěděli, že otec asi nebyl zrádce. Ta pravda vycházela najevo postupně. Musíte si uvědomit, že i tehdy, v roce 1956 bylo skoro nemyslitelné připustit, že vedení KSČ se dopustilo zločinu.

Traumatizovaly vás vaše dětské zážitky i v pozdějším věku?

To, co se stalo, poprava otce, matčino věznění a naše pobyty v dětských domovech, se na nás s bratrem podepsalo. Je to něco, na co se nedá zapomenout a s čím se jeden musí vyrovnávat po celý život.

Vedl jste v nedávné době soudní spor s Archivem bezpečnostních složek, abyste dostal zpět materiály, které vaší rodině zabavila StB při domovní prohlídce. Proč to pro vás bylo důležité a co budete s dokumenty, které jste vysoudil, dělat?

Soudní spor s Archivem bezpečnostních složek jsem vedl ze dvou důvodů. Za prvé šlo o dokumenty, které patří do mé rodinné historie a jsou ryze soukromé.

Za druhé to, že mi soud dal za pravdu, je svým způsobem omluva za křivdy způsobené v minulosti. Vím, že současný režim není zodpovědný za zločiny StB a komunistické strany, ale postoj vedení archivu tak trochu StB omlouval. Tvrzení, že archiv získal dokumenty v souladu se zákonem, by v důsledku znamenalo, že StB postupovala zákonně, když zabavila rodině dokumenty a neodeslala soukromé dopisy, které matka psala z vězení.

Navíc StB nám nepředala poslední dopisy otce a pořídila kopie, které uložila do vyšetřovacího spisu. Tak bylo možné je publikovat bez našeho souhlasu. To byl další důvod, pro který jsem se soudil. Nechci, aby některý historik začal rozebírat, co matka psala ve vězení.