Brabec: Věřím, že kvůli suchu u nás poušť nebude

Do Sněmovny jsem přišel v roce 2013 a vůbec jsme si neuměli představit v rámci ANO, že bychom byli ve vládě. Pak se ale začalo řešit obsazení kabinetu. Měl jsem kvalifikaci pro ministerstvo průmyslu, protože jsem se celý život pohyboval v chemickém průmyslu. I když vzděláním jsem přírodovědec. Ekologií jsem se ovšem také zabýval.

Když se začalo mluvit o mně jako ministrovi životního prostředí, tak nevládní organizace to považovaly za provokaci, že ředitel chemičky by se mohl stát ministrem životního prostředí. Pak jsme jim to vysvětlili. Snad se po čtyřech letech ukázalo, že se nenaplnily obavy, že životní prostředí pokazíme, a že jsme mnohé věci naopak posunuli k lepšímu.

Vybalancovali jsme postavení ministerstva, že nerozhoduje zarputile a ideologicky. Za některých vlád, především ODS, šla ochrana přírody poměrně stranou, a naopak v období jiných vlád byla zase až příliš fundamentalistická, ideologická. A to také není správně.

Resort životního prostředí má být protiváhou k lidským činnostem, tak aby rozvoj společnosti byl skutečně udržitelný, ale nemá vše zablokovat. Chceme, aby se lidé měli lépe, aby byla rychlejší doprava, více dálnic, ale pojďme se vždy podívat na varianty, aby měly co nejmenší dopad. Zároveň ale nejde všechno zabrzdit, proto třeba to zrychlení procesu posuzování dopadu staveb na životní prostředí (EIA).

V konkrétních věcech se nám podařilo zachránit osmnáct miliard z EU. Přetavili jsme je do tisíců projektů; nejvíce do obcí, ať už na zateplování či zadržování vody. Nastartovali jsme projekty a osvětu k suchu.

Ano. Může sice pršet, ale dole je sucho. A pokračuje dramaticky. V horizontu několika let bude sucho největším problémem našeho životního prostředí.

Ano, ale je třeba říci, že voda na těch pozemcích je pořád státu. Můžete koupit pozemek s pramenem, ale to kupujete pozemek s nějakým právem čerpat, ale úplně ta voda v zemi vlastníkovi parcely nepatří. Právně je to složité.

Donedávna se řešila jen cena vody, protože jí bylo relativně dost. Ale teď přichází období, kdy budeme ještě více řešit povolení a případně omezování z hlediska čerpání povrchových a podzemních vod. V nakládání s vodou se hodně inspirujeme Izraelem, přičemž doufám, že nebudeme v situaci Izraele. To bychom byli pouštní zemí. Voda každopádně musí získat statut nejvyššího veřejného zájmu.

Ano, to se může stát snadno, aby jeden nebral vodu druhému. Jde i o to, kolik se musí nechat vody v řekách na tzv. minimální průtoky. K tomu se chystá nové nařízení vlády, aby se sjednotil postup vodoprávních úřadů.

V zemích, které mají dlouhou demokratickou tradici, tak na mnohé věci v otázce životního prostředí nemusí mít zákon, protože to či ono si tam prostě lidi nedovolí, ani je to nenapadne. Jako třeba házet PET lahve s něčím do kotlů. Je to o obecné morálce. Věřím tomu, že když se o tom hodně mluví, diskutuje, tak to má mnohdy větší efekt než nařízení jako takové.

Není náhodou, že Česko je na špici v třídění plastů a papírů. To se nestalo jen tak, a jen díky nějaké reguli. Přístup k životnímu prostředí, který vidíte kolem sebe, třeba že lidi mají na svých parcelách šrotiště, tak to je stále ještě důsledek komunistické éry, kdy doma bylo naklizeno, ale venku už ne, protože všechno bylo ničí. Jsem ale optimista.

Zkrátka: pokud lidé budou cítit reálné ohrožení nedostatkem vody, budou si to sami mnohem více hlídat. Voda už prostě není samozřejmost.

Zatím bohužel v domku u Litoměřic splachuji pitnou vodou, protože změna by vyžadovala velké stavební úpravy, dvojí vedení, ale už mám nádrž na dešťovou vodu k zalévání. Program Dešťovka je především pro novostavby, kde se s ní lze počítat už v projektu.

Dešťovka je střípek do mozaiky. Tím hospodaření s vodou samozřejmě nezlomíme, i když každý litr se počítá. Na domácnost se tak dá ušetřit až 80 tisíc litrů vody ročně. Program Dešťovka má hlavně osvětovou roli, aby se o nedostatku vody mluvilo, aby soused viděl u druhého, že vodu lze zadržovat. Dešťová voda se dříve běžně sváděla do kanalizací, a ani vykopat drenáž není žádná výhra.

Myslím, že ano. Relativně připraveny jsou třeba Nové Heřminovy. Přehrada je ale drahá, trvá velmi dlouho, než se postaví a znamená velký zásah do krajiny a životů mnoha lidí. Mezitím, než se vybuduje, můžeme udělat tisíc nových rybníků za dobu řekněme pěti let.

V Čechách byly desítky tisíc rybníků, které se vysušily. V posledních 80 letech se vysušil milión hektarů mokřadů. V ČR je 3,5 miliónu hektarů zemědělské půdy. Ještě na začátku minulého století byla například Šumava nasáklá vodou, taková velká houba, která postupně vodu uvolňovala dále do krajiny. Dnes slatě, kde byste ještě před deseti let zapadl, tak přejdete v keckách. Rychlost vysušování naší země, nejen Šumavy, je dramatická.

Musíme na to reagovat rychleji než postavit přehradu. Proto je třeba dělat i menší projekty. Největší potenciální zásobník vody je v zemědělské půdě. Ta nedrží u nás vodu tak dobře jako zemědělská půda v Německu a Rakousku. Jeden z důvodů je fakt, že u nás na půdě hospodaří spousta nájemců, kdežto u sousedů většinou přímo vlastník. Přímý vlastník si spíše uvědomuje a ctí, že centimetr ornice se tvoří sto let. A když se splaví erozí, tak mu ji nikdo nenahradí. Na to se obecně vzato za socialismu nehledělo a dnes záleží jak kdo. Je jedno, jestli je hospodář velký nebo malý, ale jestli má zkrátka k místu a půdě vztah.

V naší zemědělské půdě je několikanásobně větší rezervoár vody, než dají dohromady všechny naše přehrady. Ale nebýt třeba přehrady na Želivce, která vedla k zatopení mnohých vesnic, tak má dnes Praha a část středních Čech velký problém s dodávkami pitné vody. I Vltavská kaskáda je klíčová jak pro ochranu před povodněmi, tak před suchem. Opatření proti suchu je zkrátka třeba kombinovat, nemá to černobílé řešení. Jen mokřady to nezachrání, ale je třeba už něco dělat, obzvlášť když jsou zde ještě k dispozici i unijní peníze.

Za posledních 50 let jsme ztratili třetinu délky vodních toků. Narovnaly se a vybetonovaly koryta a hned s vodou pryč. Česko je střecha Evropy, takže všechna voda odtéká. Žádná velká řeka k nám nepřitéká. Máme jedinou rezervu: a to hlubokou podzemní vodu, která se plnila tisíce let. To je železná zásoba ve stovkách metrů až kilometrech. A pak máme už jen co naprší a nasněží. Musíme udělat všechno pro to, abychom ji co nejvíce u nás udrželi.

Vodní hospodářství bylo historicky pod resortem životního prostředí, ale pak se přesunulo pod zemědělství, které je jejím velkým spotřebitelem. Byl bych rád, aby se to vrátilo. Dnes je voda strategickou surovinou, už neřešíme jen aby byla čistá, ale aby vůbec byla.

Je to o tom, jaké je pro ty organizace zadání. Historicky měli hlavně cíl produkční. Kvůli povodním se řešilo, jak co nejrychleji odvést vodu pryč. Nemůžeme se ani zlobit na lidi, kteří to posuzovali před čtyřiceti lety, kdy se bojovalo proti rozlivům plných komárů, a tak hnali vodu co nejrychleji pryč. Cílem bylo odvodnění a neuměli si představit, že vody bude málo.

Ne. To je projekt tzv. umělé infiltrace, který už mnoho let úspěšně funguje v oblasti Káraného. Stojí za tím Výzkumný ústav vodohospodářský, který se zabývá možnostmi, jak pomoci přírodě. Když je povrchové vody hodně, přečerpává se do země, a když málo, tak se odčerpá. Většina běžných studní sahá do dvaceti metrů, a tam už se sucho projevuje rychle, což již mnozí obyvatelé pocítili. Pak jsou ale hluboké vrty, kde se voda akumuluje mnohem déle. Zatím se testují lokality, kde by to bylo geologicky vhodné.

Dřevem.

Momentálně spíš naopak. Právě čelíme největší kůrovcové kalamitě od dob Marie Terezie. Situace je velmi vážná, především na Moravě a části Čech, kde lesy v neuvěřitelném rozsahu napadl kůrovec. Je to vinou klimatické změny a kvůli skladbě porostů. Zatímco se někdy až hystericky řešila jen Šumava, tak kůrovec se ještě v daleko větším rozsahu v tichosti šířil jinde. Je pravda, že jsme jedna z nejvíce zalesněných zemí v Evropě, stále nám přirůstá více, než vytěžíme, ale přijde mi dost neuvěřitelné, když vidím inzerát státního podniku, kde je idylická fotka se sluníčkem nad lesem a píšou tam „tak nám lesy přirůstají.“ Pravda, ale zároveň nám desítky tisíc hektarů schnou. Někteří odborníci tvrdí, že v ČR nebude nad 800 metry nadmořské výšky do třiceti let smrk.

Před stovkami let byla skladba našich lesů úplně jiná. Byla to směs. Více listnáčů. Za éry Schwarzenbergů se listnáče kácely a nahrazovaly se smrky, které byly poptávány kvůli rychlému růstu a měkkému dřevu. Teď čelíme začátku dramatické změny ve struktuře lesů. Lesy budou v blízké budoucnosti jiné, než jsme zvyklí.

V hospodářských lesích se samozřejmě zasahovat musí. Je to kalamita. V následujících měsících se ovšem o tom bude určitě hodně mluvit. Musí se nastavit model, jak dál. Na Šumavě v národním parku jsou bezzásahové zóny, a je zde vidět, že si zde příroda vede skvěle. Dřevo se odkorní, nechá se tam, zetlí, a to je ideální prostředí pro semenáčky. Nejhorší je systém holosečí, kdy se tam nenechá nic. Na paseku se zasází nové stromky, ale pak je složité je tam udržet, právě i kvůli tomu, že v krajině je sucho, a vláha se pak na pasece nemá kde udržet. Je to krizový stav, kterým se musíme zabývat na nejvyšší úrovni.

Jsou to nepůvodní druhy. Zkoušely se odolnější vůči exhalacím. Jednalo se o program náhradních dřevin. To ani neměly být definitivní porosty. Měly vydržet čtyřicet let, a to se stalo. Teď se tam už sázejí nové. Je to program za několik miliard korun. Počítá se rovněž s listnáči. Dříve to byly náletové dřeviny, kterými se opovrhovalo jako plevel. Habry, olše, břízy. Jenže dělají základ pro skutečný les. Zabraňují erozi, zpevňují půdu a vytvářejí v ní podmínky pro budoucí les.

Ano, tu knihu jsem četl. Je to přesně o tom, že každý by během života měl zasadit alespoň jeden strom. Je to pro mne velký symbol.

Věřím, že se to rozšíří masivně. Nejen na rodinných, ale i bytových domech, na skladech, na stodolách. Kdybychom nešli hloupou cestou krvavě dotovaných solárních parků, ale tím, že domy budou mít panely na střehách primárně pro svoji potřebu, tak jsme už byli mnohem dále. V Německu je střešních panelů mnohem více. Nedotují provoz, ale pořízení.

Jde o to lidem na začátku finančně pomoci si systém pořídit. Ceny panelů a baterií ale pořád klesají. Velká baterie stála milióny, dnes tři sta čtyři sta tisíc. Už se vyrábí i fotovoltaická střešní krytina a pracuje se na fotovoltaických oknech. Je to jenom o ceně a ta klesá. V rámci energetiky se bude muset řešit, co pak s přenosovou soustavou, když se od ní v budoucnu odpojí tisíce odběratelů. Energeticky nezávislé budou i celé obce. Bude tu ale muset stále být energetický základ, na němž bude země stát. Obnovitelné zdroje jsou prima, ale postavit to jen na nich nelze. Sluníčko nesvítí pořád a vítr také nefouká non stop. Je pak otázka nejen diskuzí, ale především odpovědného rozhodnutí s přesahem na desítky let, zda energetickým základem má být plyn a jaderná energetika. Uhelné elektrárny se výrazně omezí. Jde o to optimálně vytvořit energetický mix a získat tím čas.

Z Číny se stávalo smetiště světa. Pozice ČR je unikátní. Máme je málo znečištěné. Třídíme je opravdu dobře. Většinu jich zpracováváme nebo vozíme do Německa přímo k výrobě.

Chápu, že si skládkové firmy chrání byznys, ale jestliže zařízení na energetické zpracovávání odpadu může v Kodani být pár set metrů od královského paláce, tak to snad už o něčem svědčí. Dnes jsou spalovny na takové úrovni, že novoroční ohňostroje uvolní do ovzduší více těžkých kovů, než spalovna za sto let.

Klíčové je, že z toho vyrobíme teplo, elektřinu a zastavíme růst skládek. Jsou jako neřízený chemický reaktor, který musíte pořád hlídat. Chceme, aby se více odpad recykloval, využíval, a aby ani nevznikal, ale i to má limity.

V Rakousku a Německu, které jsou velmi ekologické, prostě neskládkují, a odpad využívají ve spalovnách. Příliš nechápu fundamentalistický odpor proti nim ze strany českých ekologických organizací. Moderní spalovnu můžeme udělat třeba na místě staré uhelné elektrárny. Takové projekty už existují. Výhoda je, že elektrárny jsou napojené na teplovody a rozvodnou síť.