Článek
Ježíše Krista přece urazit nelze, a to ani legráckou, ani provokujícím alternativním životopisem, jímž kdysi rozběsnil všechny svíčkové baby světa Nikos Kazantzakis, ani vědeckou pochybností o pravdivosti evangelií. Legenda o obětování sebe sama ve prospěch současných i budoucích bližních je nejúžasnější příběh, co lidstvo zná, a jeho schopnost přesvědčit je vpravdě zázračná. To cítí i nevěřící nebo jinověrec. Stačí uvážit, na jak malém plácku Země se ten příběh odehrál a jak směšně lokální by byl jeho význam, kdyby nedokázal postupně oslovit národy všech kontinentů.
Jen sám Bůh tedy asi ví, proč se mezi křesťany vedle misionářů, schopných šířit víru příkladným životem v Ježíšově stylu, znovu a znovu objevují velcí i malí tyrani, dobrovolní biřici, udavači a obecní škůdci, jejichž posláním i koníčkem je opruzovat jménem kříže. Pokud totiž někdo mezi námi skutečně zesměšňuje odkaz Ježíše Krista, je to právě ona poslanecká svíčková bába, která snaživě hledá trestní zákon k jeho zbytečné ochraně, a je-li něco pravým opakem křesťanské lásky, je snaha škodit lidem, kteří nepasují do krabiček a nevejdou se do hlaviček.
Právě jen Bůh však asi může pochopit, kde se v jistém druhu křesťanů bere ta věčná zloba. Proč je svědí, že někdo popsal Kristův příběh s jistým humorem. Co jim vadí na nepatrné menšině homosexuálů, že v legalizaci jejich vztahů (která jim vlastně nedá nic víc než nejobyčejnější občanská práva, jako je kupříkladu právo na dědictví) zoufale hledají ohrožení rodiny. Co je nutí trestat všechny, kdo se dotknou drog, hlava nehlava drogové gangstery i jejich oběti. Proč při své snaze o kriminalizaci potratů odmítají přiznat její velice pravděpodobný důsledek, návrat potratové kriminality a ohrožení zdraví rodiček.
Jedno však musí být jasné všem. Kdyby křesťanství po světě šířili takoví přičinliví misionáři, jako je poslanec Karas, asi bychom ještě ctili Peruna a Svantovíta.
PRÁVO 29. ledna 2004