Článek
Jak hodnotíte vydávání majetku?
Vztah státu a církví je korektní, ale stát je při vydávání s odvoláním na praxi dobrého hospodáře velmi váhavý. Nelíbí se mi, že církve musely dodržet všechny lhůty, jinak by nic nedostaly, ale na straně státu se vše táhne léta. U soudních sporů tomu rozumím, ale v případě neproblémových majetků měly státní instituce podle zákona vydávat do půl roku od podání výzvy, ale často to trvalo roky.
Vrátili vám vše, co jste očekávali?
Ještě je tam řada sporných věcí, ale chtěl bych se ohradit proti rétorice, kterou rád používá pan prezident, že když se soudíme, tak je nás potřeba skřípnout. To je nefér, protože my se nesoudíme mimo rámec restitučního zákona, a stejně jako ostatní máme povinnost se chovat jako dobrý hospodář.
Nebylo chybou se soudit s ohledem na to, že soudní spory používají vaši kritici jako klacek na církve, a také s ohledem na to, že většinu těch sporů církve nevyhrávají?
Jak bychom se měli domoci něčeho, co není jasné, např. když je u pozemků duplicitní vlastnictví nebo když došlo k prolomení blokačního paragrafu? Není jiná cesta než soud. Vzdali jsme se sporů s kraji, ale nikdo si toho moc nevšiml a kritika pokračuje. Je nefér si nést stigma nenasyty, když pouze chráníme, co je dědictvím našich předků.
Je absurdní, že musíme často dokazovat, že sakrální předměty byly majetkem církve. V případě obcí to není tak jednoduché, protože často byl porušen blokační paragraf a je potřeba věci vyjasnit, aby se vyčistily sousedské vztahy, a je potřeba třetí nezávislou stranu, aby to rozhodla, a nikdo by to neměl používat jako bič na kohokoli. Obecně se lidé v Česku soudí hodně a často, ale když my chceme spornou věc vyjasnit u soudu, tak jsme skoro zločinci.
Smyslem zákona nebyla jen náprava křivd, ale osamostatnění církve od státu. Dokáže se církev v budoucnosti, až nebudou od státu plynout peníze, sama financovat?
Když majetek stačit nebude, tak něco zredukujeme. Nejsme ale komerční firma, jsme komunita křesťanů, takže když někde budou chybět peníze, tak vezmeme nářadí a doděláme to dobrovolně. Ale například opravy památek jsou velmi drahé a přes veškeré dotace státu i EU to bude vždy koule u nohy. V tom nikdy soběstační nebudeme a ani by to nebylo zdravé, protože by mělo být věcí nás všech si uchovat kulturní dědictví.
Podstatou nákladů církve jsou platy. Duchovní mají v průměru 20 tisíc hrubého. Není to terno, ale dá se z toho vyžít. Ale musíme zaplatit lidi, kteří mají rodiny a musí je uživit. Církev dělá také řadu služeb pro společnost, často dobře a levněji, například sociální služby, zdravotnictví, školství. Lidé to oceňují, vyhledávají církevní školy, gymnázia jsou často prestižní. Chtějí být ošetřováni v nemocnicích, kde jsou řádové sestry. Ale vlastní činnost církve – výchova k víře – je levná, protože se to děje na bázi křesťanské komunity.
Někteří lidé si mysleli, že nebudeme už muset dělat sbírky a budeme žít z úroků. Ale to by nebylo dobré, protože je správné sbírat, když ne pro vlastní potřeby, tak na potřeby druhých. Loni jsme např. na křesťany na Blízkém východě sesbírali 14 milionů. Nebojím se proto, že lidé přestanou být štědří nebo že půjdeme ekonomicky ke dnu.
Jak ovlivní hospodaření církví zákon o zdanění finančních náhrad?
To zdanění je natolik podivné, že se proti tomu budeme bránit všemi prostředky. Ale nejde tolik o peníze, ale o právní jistoty, protože jsme se dostali do situace, kdy v zákoně osvobození od daní není, ale ve smlouvách mezi státem a církvemi platí. My to ustojíme, už jsme v historii něco ustáli, ale je to špatný signál pro všechny okolo.