Článek
Máme listopad 2019. Je to přesně 30 let od památného listopadu 1989. Co je to první, co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad nebo obecně celý revoluční rok?
Především si vybavím ta setkání na Václavském náměstí a na Letné, jak k sobě lidé byli ohleduplní, jak nepoužívali neslušných výrazů, jak byli vtipní, reagovali velmi pohotově a taková úžasná uvolněná atmosféra. Na to rád vzpomínám.
Máte vyloženě nějakou osobnější vzpomínku, kterou máte schovanou a pousmějete se nad ní, když se řekne listopad 1989.
Především si vybavím ten zmatek, který byl za mými zády na balkonu Melantrichu, protože někteří lidé měli vůbec poprvé před takovým množstvím lidí vystoupit. Do poslední chvíle se pilovalo, kdo a kdy by měl vystoupit a já jsem si jen říkal, ať se ten zmatek za mnou nepřenese na ten dav, a tak jsem chlácholil dav umírněným hlasem. Dobře to dopadlo. Řečníci pak vždy našli odvahu a velmi dobře promluvili. Tak na to vzpomínám s takovým úsměvem. Bylo to překvapení i pro mě, protože někteří lidé, o kterých jsem předpokládal, že jsou suverénní, tak na nich najedou bylo vidět, jak jsou zkrouhlí.
Když jsem se připravovala na náš rozhovor, koukala jsem i na Třináctou komnatu (natočeno v roce 2015), kde při pohledu na balkon Melantrichu vzpomínáte, že je to už 25 let a že se nemůžete pouze vracet k tomu, co bylo. Jakých je tedy dnes už těch 30 let od revoluce pro vás?
Samozřejmě je to další etapa mého života. Vešel jsem v povědomí pro veřejnost, mohu veřejně působit. Zároveň se v současné službě setkávám s mnoha lidmi a jsem zván na různé přednášky a vedle své duchovenské činnosti se nepřestávám zajímat o stav lidských práv v různých zemích ve světě. Snažím se prohlubovat lidskou solidaritu i s lidmi, kteří mluví jinými jazyky, jsou z jiné kultury nebo z jiné náboženské tradice. Život po listopadu 1989 je košatý, velmi pestrý a velmi bohatý. Nicméně každý mě vrací jen k tomu listopadu. Samozřejmě, že to v paměti mám, ale neodvozuji od toho svůj další život.
Vy jste se stal mluvčím Občanského fóra. Jak se to stalo?
To byla celkem náhoda, protože jsem celá léta před rokem 1989 přijímal novináře ze všech významných televizních stanic na západ od našich hranic, kteří sem přijížděli a ptali se na stav lidských práv a postavení katolické církve a křesťanů v tehdejším komunistickém Československu. Takže jsem s novináři měl určité zkušenosti a potom jsem vedl tiskovou konferenci U Řečických, kde se poprvé sešlo OF. To bylo tuším v pondělí toho týdne a poté v úterý už jsme vystoupili na Melantrichu.
V tom okamžiku to bylo spontánní. Ale zadničku jsem měl sevřenou
V tom, že jsem se stal mluvčím Občanského fóra, nebyl kalkul a kdovíjaká úvaha. Rád to opakuji, protože mi bylo řečeno: Jsi farář, umíš mluvit, přestože mnozí z mých tehdejších souputníků mě nikdy jako faráře mluvit neslyšeli, protože jsem nemohl působit.
V souvislosti s revolučními dny byla velká demonstrace na Letné, kde jste odříkal modlitbu Otčenáš poté, co vystoupil příslušník SNB a snažil se omluvit. Co jste v té chvíli cítil, když před vámi stojí dav Čechoslováků, kteří v té době neměli víru tak zažitou a byla jim mnohdy i odpírána.
Měl jsem nejistotu a strach a vůbec jsem nevěděl, jestli lidé přijmou omluvu dvou příslušníků policie, kteří se omlouvali za tvrdý zásah policistů na Národní třídě. Kupodivu dav omluvu přijal velmi vřele a vstřícně. Uvažoval jsem, že když máme odpustit, tak nejlepší je vyjádřit to modlitbou, byť jsem věděl, že většina účastníků na Letenské pláni ví o křesťanství málo nebo skoro nic. Riskl jsem to a ono to vyšlo. Zároveň jsem tím Otčenášem chtěl ukázat, že je to dar nebes, že se něco děje a že se něco láme, že to není jen výsledek lidského úsilí, politické konstelace, změny mezinárodní atmosféry, ale že je to veliký dar. Rád vzpomínám na to, jak sice většina lidí Otčenáš neuměla, ale otvírali pusu jako žabičky a snažili se přidat k tomuto úsilí, které dobře pochopili.
Pochopili to nebo to byla jen davem sdílená emoce?
Myslím, že to bylo to i to. Samozřejmě jsem si to za ten Otčenáš někdy i vylízal. Byla část lidí, která říkala, že nás tady farář bude indoktrinovat.
Překvapilo vás to tehdy?
Tolik mě to nepřekvapilo, ale samozřejmě, že to člověku chvíli přišlo líto, protože jsem se snažil chlácholit dav a vůbec to nebylo snadné a najednou za to slíznete kritiku. Ale takový je život.
Měl jste to naplánované nebo to bylo čistě spontánní?
Trošku jsem tom přemýšlel, ale v tom okamžiku to bylo spontánní. Ale zadničku jsem měl sevřenou. Nebylo to vidět, ale řekl jsem si hop anebo trop.
Když vezmeme konkrétní den 17. listopadu. Například Václav Havel ten den v Praze nebyl, byl na Hrádečku. Vás v té době téměř nikdo neznal. Co vy jste v tento konkrétní den dělal?
Byl jsem na severní Moravě, konkrétně v Šumperku a Jeseníku, protože jsem se snažil povzbuzovat mimopražské signatáře a statečné lidi. V Praze to pro nás bylo všechno jednodušší. Bylo nás více, mohli jsme hned hlásat do světa, zatímco tam byli lidé často osamocení. Slíbil jsem, že tam pojedu. Věděl jsem od těch, kteří organizovali setkání na Albertově, že se bude něco dít, ale slib je slib. Poté jsem se z Hlasu Ameriky dozvěděl, co se stalo na Národní třídě, a přijel jsem do Prahy a šel jsem na Václavské náměstí. Tam byly tisíce lidí, tak jsem si říkal, že konečně snad. Potkal jsem tam Rudolfa Battěka, což byl také významný signatář Charty 77, a říkal, že u Václava Havla je setkání. Šli jsme tam a už se objevila myšlenka založit Občanské fórum (OF), přešli jsem do Činoherního klubu, do divadla Ve Smečkách, tam se založilo OF a pak už to pokračovalo.
Věděl jste tehdy, že jste účastníkem nebo svědkem přelomových událostí? Vnímalo se to tak? Byl na to čas?
To jsem si uvědomoval čím dám tím víc, protože přicházelo čím dál tím víc lidí. Do té doby, když byly protesty, třeba Palachův týden nebo protesty při výročí okupace, tak přišlo pár tisíc lidí. Uvědomoval jsem si, že se něco děje, a hned za týden, když jsme v Obecním domě seděli s tehdejším předsedou federální vlády Adamcem a dalšími, tak to byl jasný signál, že takhle dál už to nebude stejně pokračovat a že se bude situace vyvíjet.
Jak hodnotíte to, že se Václav Havel stal prezidentem?
Dalších jednání jsem se už poté neúčastnil. Vyskočil jsem z toho, protože jsem nechtěl spojovat nabídku politické funkce se svojí duchovní službou, a doba mi dala za pravdu. Byl to dobrý prezident, přirozeně i s chybami. Buďme rádi, že je ta doba spojená s jednou osobou, symbolem, s legendou, protože na všechny ostatní se zapomene. Na všechny ty velikány, které v posledních třiceti letech oslavujeme, nechci snižovat jejich význam, ale v podstatě vedle Antonína Dvořáka jsou Kundera a Havel nejslavnější Češi, a tak to asi zůstane. Alexandr Dubček má také své zásluhy, ale byl to člověk minulosti. Utkvěl v socialismu s lidskou tváří a ten my jsme nechtěli. Symbolem toho byl Václav Havel a zásadně jako prezident neselhal. To, že dělal chyby, že neměl vždy dobrý odhad, to vše můžeme připustit, ale zásadně dal směr a upomínal na to, že bychom neměli vidět jen ekonomickou prosperitu, ale že bychom na sebe měli hledět jako lidské bytosti, které se samy snaží rozvíjet svou kulturu, kultivovanost a důstojnost.
V rámci pozdějších akcí se jako ekonomický odborník účastnil i Václav Klaus. Viděl jste na něm už tehdy, že jeho ambice jsou tak veliké, aby směřovaly až do prezidentského křesla?
Tehdy byl mezi námi přece jen trochu nejistý. Pamatuji si, že přišel v kravatě a bezvadně oblečený do OF a my jsme byli v těch svetrech, hodně se tam kouřilo a bylo tam zahuleno. Chvíli se rozhlížel, ale záhy, tak jak jsem to mohl pozorovat, ta ambicióznost byla vidět. Na druhé straně musím říci, že bylo dobře, že mezi nás přišli také ekonomové, protože nešlo jen o povzbuzování lidí v ideálech, ale zároveň, že se to nevymyká ekonomickému smýšlení a že je třeba nějaký ekonomický program a ekonomická vize. V tomto smyslu, buďme spravedliví, sehrál důležitou roli.
Velmi často zmiňujeme, že je třeba debatovat o událostech starých třicet let především s ohledem na mladou generaci. Vzpomeňme slova Miroslava Štěpána (komunistický poslanec Federálního shromáždění), který v ČKD řekl, že nám patnáctileté děti nebudou říkat, co máme dělat. Co byste vy vzkázal dnešním mladým lidem a studentům, kteří demonstrují, ať už proti současné vládě nebo klimatické krizi, a také jim politici často vzkazují, že jsou to děti, které nám nemají co říkat?
Jako starší generace se jim nesmíme podbízet. Na druhé straně je musíme povzbuzovat v tom, aby si byli vědomi, že když využívají těch velikých možností – cestování, studia atd., že to není samozřejmé a že je třeba o to usilovat. Zároveň je dobře, že nevidí jen svůj osobní prospěch a že se snaží vidět trošku šířeji. Rozhodně bychom měli povzbudit jejich občanskou spoluzodpovědnost za tvář země, protože oni převezmou to žezlo. My už jsme odcházející generace.
Dají se podle vás současné demonstrace, třeba ty pořádané na Letné, srovnat s těmi z roku 1989?
Úplně bych to tak nesrovnával, protože tehdy šlo opravdu o svržení a změnu režimu. Tady nejde o změnu režimu, ale spíše o to, aby si režim zasloužil to, že je demokratický. Jde o výhrady vůči některým osobnostem, vůči některým negativním jevům a ten systém v podstatě zůstává a myslím, že ho nikdo nechce měnit. Ani bych to nesrovnával tím množstvím, přeci jen étos byl jiný. Je dobře, že k tomu došlo, jsem zvědav na to, jak to bude pokračovat dál, protože je třeba se ozvat proti nedůvěryhodným veřejným činitelům a není možné říkat, že byly volby, ale zároveň když některé osobnosti nesplňují požadavky čestného a poctivého veřejného činitele, tak je přeci normální, že občan má právo říci ne.
Jak vnímáte vztah Čechů k víře? Změnil se nějak za těch 30 let?
V krátkosti bych to vyjádřil asi tak, že těch agresivních ateistů ubývá. Mladá generace má otevřené možnosti a část z nich hledá duchovní ponor. To ale neznamená, že hned přijmou křesťanství. Spíš si vybírají z různých náboženských tradic, ale rozhodně stojí o duchovní zakotvení. Další záležitostí je, že mladá generace moc nemá ráda instituce, a to se přenáší i na křesťanské církve, protože se nechtějí vázat. Chtějí si zvolit, ale sami určit, co budou zachovávat. V tomto smyslu bych řekl, že posun je, ale neřekl bych, že je to posun vůči církevním institucím. Samozřejmě u starší generace, když se řekne katolická církev, tak zrudnou a naskočí jim najednou všechny ty předsudky – upálili Husa, Bílá hora, faráři žijí na úkor společnosti. To se pořád objevuje.
Znamená to, že za 30. let se změnilo především to, že lidé se nebojí o víře mluvit?
Ano, tehdy se báli. Zároveň církev byla vnímaná jako protestující instituce proti komunistům. I nás to trochu zmátlo, protože při různých příležitostech začali přibývat mladí lidé, ale motiv byl právě tento. To přestalo po roce 1989 a myslím, že je to dobře, protože teď jsme jako křesťané postaveni před úkol opravdu obhájit smysl a hodnotu naší cesty.
Podařilo se naplnit sny, které se tehdy nějak obecně společensky otevíraly a lidé v ně doufali?
Samozřejmě to nadšení velmi brzy pokleslo a začala tvrdá práce, ale práce především na sobě a neočekávat, že to ponese někdo druhý a my se povezeme. Byla to výzva pro každého z nás, a to je samozřejmě těžké. Každý den se rozhodovat, vážit informace, vážit, co je opravdu pro život důležité a zároveň si zajistit existenci, odvést příslušný výkon, za který jsem placen. To byla nová doba s novými výzvami. Ne všichni to přijali a začali brblat. Nicméně podstatně se to změnilo. Žijeme v demokratickém systému, který má všelijaké vady, není tady celá desítiletí válka, je tady bezpečí. Dobře vím o tom, že ne všem se úplně dobře daří, nicméně každý má možnost postavit se na vlastní nohy, ale rozhodně nežijeme v systému, kdy by děti byly rukojmími svých rodičů, protože rodiče nevyhovovali kádrovému profilu, tak tisíce nadaných dětí nemohly studovat.
Řada lidí tomu dnes nevěří a říká třeba, že si pamatuje, že oni studovat mohli a že neznali nikoho, kdo nemohl.
To ano, ale za jakou cenu. Že byli v SSM, že chodili na průvody prvního máje, že mlčeli a o tom, co si myslí, mluvili jen mezi čtyřma očima, a nikoliv na veřejnosti. Na to lidé dnes zapomínají. Samozřejmě byla i umělá zaměstnanost, jenže výkon zaměstnání byl velký otazník. Také se kradlo na polích. Byla jednotná zemědělská družstva, která prosperovala, ale zároveň se přikrádalo. To se stalo zvykem a lidé to dnes neradi slyší. Na konkrétních příkladech můžeme prokázat, že to byla doba shnilá a že to nebylo tak ideální, jak to někteří poměřují dnes svým pohledem třicet let zpátky.