Benešová: Premiér se mi do ničeho neplete

Myslím si, že korektně. Premiér se mi do ničeho neplete. Žádné úkoly mi nedává. Jeho jedinou doprovodnou větou k dění na ministerstvu spravedlnosti, zejména k legislativě, je: A jak to prospěje lidem? To ho zajímá.

Myslím si ale, že jsme toho za těch pár měsíců udělali poměrně hodně, ať už šlo naposledy o zákon týkající se dětských exekucí nebo ten o hromadných žalobách.

Nekomentuje to. Každému říká, ať maká víc, ale není nespokojen. A když není nespokojenost a jsou třeba úsměvy, tak člověk cítí, že to asi funguje.

Končí připomínkové řízení. Připomínky už vesměs znám, s některými se ještě dodatečně seznámím. Některé resorty daly řadu připomínek, dokonce i ty, které vedou zástupci hnutí ANO, například ministerstvo školství.

Pokud jde o připomínky, které již znám, tak nad některými mi zůstává rozum stát. Jako třeba, že se brání tomu, aby mohl být soudce také nejvyšším státním zástupcem, jestliže splní všechny předpoklady. Vždycky se volalo po prostupnosti obou povolání a najednou to vadí, když by teoreticky v budoucnu mohl být nějaký soudce konkurentem nejvyššímu státnímu zástupci.

Samozřejmě z Nejvyššího státního zastupitelství. Tato připomínka je úsměvná, protože i Evropská unie vždy tu prostupnost podporovala. Vyslovuji tedy podiv nad tím, co jim vadí, že by třeba kvalitní soudce a manažer, který prošel různými stupni řízení, nemohl být kandidátem na nejvyššího státního zástupce. To mi skutečně hlava nebere.

Je tam opět ten požadavek na délku funkčního období nejvyššího státního zástupce na deset let, také další, aby měli státní zástupci převahu ve výběrové komisi.

Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Pokud se na tom Sněmovna dohodne, tak samozřejmě ustoupím. Ale myslím si, že ústavní zakotvení je stále v rámci moci výkonné. Všichni předsedové vrchních soudů mají funkční období na sedm let, tak jsme to dali stejně.

Navíc už minule, když jsem na ministerstvu byla v rámci vlády Jiřího Rusnoka, tak jsem do návrhu toho zákona dávala také sedm let, takže se svého původního návrhu držím, aby to bylo kontinuální.

Nic se ústavně od té doby nezměnilo, ale nejvyšší státní zástupce teď přišel s iniciativou, že by se to mělo vymanit z područí ministerstva a nastat ústavní změna. Jenže ta je poněkud komická, došlo by jen ke změně titulku určité pasáže v Ústavě, což ještě netvoří ústavní změnu.

Já proto žádné kroky činit nebudu, to musí on, musí si pro to také získat podporu, což není jednoduché. A nemyslím si, že by dnes byla podpora Poslanecké sněmovny pro změnu Ústavy tohoto typu.

Nazvala bych to status quo. Komunikujeme spolu, ale všechno mi neříká. Dozvídám se leccos, že měl támhle schůzku v Senátu se senátorem Antlem, a že se tam domlouvali na jakémsi postupu. Přestože jsem ho (Zemana) u sebe pár dnů před tím měla, tak se s tím samozřejmě nepochlubil.

Asi se bojí, že by mohl skončit. Oni mají pořád všichni obavy, zejména Lenka Bradáčová (vrchní státní zástupkyně v Praze), neustále o tom mluví v Hospodářských novinách. Přitom já jsem se o ni slůvkem nikde neotřela ani nezmínila, dokonce jsme spolu ani s vrchním z Olomouce doteď nemluvili, co jsem nastoupila do funkce.

Tak pokud má obavy, snad to má ke mně blízko, aby mi je mohla přijít vysvětlit a mohly bychom spolu začít komunikovat na přímo a nikoli přes noviny, to by se mi líbilo víc a zdá se mi to férovější.

A také by bylo férovější, kdyby se vyjádřila k té své budoucí kandidatuře na prezidentku. Jestli o to má zájem či nikoli, protože spousta novin už to naznačovala. Ona to sice teď vyloučila, ale je to s takovým otazníkem. Pak by to asi kolidovalo.

Na ministerstvu nebyla situace nějak neklidná, možná jen na začátku, protože se tady asi lidi báli nějakých personálních změn. Udělala jsem jen jedinou v podobě parlamentního zpravodaje. Jinak pracuju s osazenstvem, které tady mám, a pracujeme celkem dobře, nikdo si nestěžuje. Myslím si tedy, že situace je klidná, úkoly plníme s předstihem, snažíme se návrhy zákonů odbavovat. A co se týká veřejnosti, teď je letní, prázdninová atmosféra.

To neznamená, že to nepřijde. Myslím si, že k výročí 17. listopadu zase něco spustí, že je to takový uměle naprogramovaný program, a toho se budou držet.

Co na to říct. Demonstrovat se může, není to nic proti ničemu. Mě to ani nepobuřuje, ani neuráží. Je to projev vůle části obyvatelstva, která ovšem nemá většinu.

Vůbec se neodvažuji předjímat, co bude. Může klidně nastat problém s rozpočtem, to už teď vidíme, že se to rýsuje. Sociální demokraté už ho nepodpořili poprvé na vládě, kde se zdrželi, což už je předzvěst nějakého podivného boje. A postrádá to smysl, protože si myslím, že ta vláda funguje docela dobře.

Já třeba se soc.dem. nemám jediný problém. Zatím jsme se i s ministryní (práce a sociálních věcí) Janou Maláčovou i s (předsedou ČSSD a ministrem vnitra) Janem Hamáčkem na všem shodli. Teď mi oba podpořili zákon o lobbingu, vnitro například vzalo zpět své připomínky.

Takže se dokážeme domluvit, jednám s nimi naprosto korektně a oni se mnou také. Zatím nemám jedinou výhradu.

Myslím si, že to vyvěrá z vnitrostranické atmosféry a obávám se, že je tam zase nějaká tichá válka.

Záleží, jak se k tomu postaví. Netroufnu si odhadnout, jestli z té vlády vystoupí, a pokud ano, zda všichni. Kdyby se tak nestalo, tak by asi šlo o rekonstrukci vlády. A když vystoupí všichni, tak to už bude větší problém.

Nechci to předjímat, ale byla bych ráda, kdyby se umoudřili, aby vláda zůstala, protože funguje.

Já ty přísedící zachránila, v tom je pravda. Protože zákon o soudech a soudcích vznikal za mého předchůdce Jana Kněžínka, byl se soudcovskou unií diskutován, několikrát byli tady na ministerstvu. A převážná většina soudců ty přísedící nechtěla s tím, že je to zbytečné, že nepracují, že nedocházejí na jednání, že jsou někteří už staří, nemocní atd.

Na ministerstvo jsem vstoupila koncem dubna, kdy byl zákon připraven bez přísedících, a to za souhlasu Soudcovské unie ČR. Zůstala jsem na to koukat a řekla jsem, že tohle nepřipustím, protože ten laický prvek je tam důležitý. Chápu, že třeba v jednodušších věcech to může být až nadbytečné, ale v těch složitějších mají přísedící svoje místo a váhu. Trvala jsem tedy na tom, že by měli být dále činní, zejména v pracovně-právních věcech, kde jsou dnes složité a nepříjemné spory, a že by také měli působit v těžších trestných činech.

Na tom jsme se dohodli, takto to bylo uzavřeno a zákon v této podobě jsem poslala do vlády.

V podstatě ano, protože jsme tady všechny soudce měli na dvoudenní poradě, byla zde i prezidentka Soudcovské unie ČR Daniela Zemanová. Takže v této podobě jsme zákon poslala do vlády, najednou se soudci vzbudili a začali mě kritizovat, že jsem ty přísedící omezila. Ale oni je nechtěli vůbec.

Nestačím se divit, nerozumím tomu, a nejvíc mě na tom pobuřuje, že viceprezident unie Petr Černý poskytl vyjádření v tom smyslu, že je to klasická ukázka bezradnosti ministerstva spravedlnosti. Tak kdo je tady bezradný, se ptám. Já mám za to, že soudcovská unie neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.

Až se vrátím z desetidenní dovolené, tak ano. Ale velmi nepříjemně mě to překvapilo.

Dá se to tak říct. Protože s nimi diskutujete na férovku, všechno jim řeknete, žádná odezva nebyla, a najednou takováto podpásovka v novinách.

Myslím si, že je v pořádku, že jsme se na konec se soudci dohodli, proběhlo kvůli tomu několik schůzek, pracovní komise, a dá se říct, že došlo k nějakému konsensu a v této podobě byl návrh dán na vládu.

Ale tohle se mi skutečně nelíbilo, byl to vysloveně pokrytecký přístup, a nevím, proč okopávají kotníky ministerstvu spravedlnosti, které se snažilo s nimi jednat férovou cestou.

Vůbec se mi to nelíbí. Pozoruji to už delší dobu, protože jsem v tom kraji působila jako advokátka, která jednala s policisty, a ti si stěžovali na personální politiku středočeského krajského státního zástupce (Martina Staňka) i na atmosféru tam, na nesmyslnost a formalistické pokyny. Někteří dokonce až agresivně, až mě to zarazilo.

Pak jsem přišla na ministerstvo a najednou se nestačím divit, jací lidé odcházejí. To všechno byly zkušené ikony státního zastupitelství, ať už Petr Jirát, nebo Tomáš Milec, které jsem osobně znala a vím co mají za sebou. Velmi mě to znervózňuje.

Současně se do vedení toho kraje dostávají lidé, které jsem také osobně znala, a nemyslím si, že ten kraj povedou správně. Já to samozřejmě řešit nemohu, ale můžu upozornit nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, že ty obavy mám, kam ten kraj směřuje a jaká tam asi panuje pracovní atmosféra, když takovíto věhlasní lidé odcházejí.

V současnosti jsem zadala své náměstkyni, aby podrobněji prozkoumala, kolik lidí odtamtud odešlo za posledních pět let, chci znát příčiny a vědět o tom víc.

Skončilo už výběrové řízení, do kterého se přihlásili dva kandidáti. Prvním je předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl, druhým bývalý předseda Městského soudu v Praze a nyní místopředseda vrchního Jan Sváček. Začátkem září bude zasedat výběrová komise, ve které nejsem, je v ní ale mimo jiné předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal.

Oba jsou kvalitní, zkušení manažeři. Jeden (Dörfl) je mladší typ, který dal do pořádku ústecký krajský soud, jdou odtamtud samé pochvalné reakce. Doktora Sváčka znám ještě co by předsedu městského soudu. Uvidíme, jak před komisí obstojí, jaké budou mít vize.

Vůbec jsme o tom nemluvili. Ani dříve jsem navržená jména s panem prezidentem nekonzultovala, ať už šlo o předsedu olomouckého vrchního a ostravského krajského soudu. Akceptoval výsledky výběrového řízení.

Celý rozhovor si přečtete v sobotním vydání deníku Právo.