Běloruska učí v Brně nevidomého Maďara česky

Oba nyní studují na brněnské Masarykově univerzitě a Linda pomáhá s češtinou i utečencům z Ukrajiny. Nesourodou dvojici svedla dohromady náhoda. Bendegúz Pisch, kterému všichni říkají Beni, přijel v rámci výměnného programu Erasmus studovat ruštinu. Brno si vybral proto, že chtěl do slovanské země.

Linda Rudenka studovala bohemistiku a udělala snad všechno možné i nemožné, aby se z Běloruska dostala a měla šanci svůj milovaný jazyk studovat přímo v Brně.

Čtou Čapkova Pejska a kočičku Linda přiznala, že když přišla nabídka učit nevidomého Maďara Beniho, vůbec netušila, jak vlastně bude výuka probíhat. „Beni má v počítači program, který mu přečte všechno, co je potřeba. Takže výuka je pak vlastně stejná jako s vidoucím studentem. Teď čteme Pejska a kočičku, Beni se sám pustil do Pražských legend a nedávno mi napsal první český mail,“ dmula se pýchou Linda.

Ačkoli Linda svého studenta chválila, že v češtině dělá velké pokroky, on sám se zatím na rozhovor v češtině necítil, proto zvolil raději angličtinu. „Slovanské jazyky obecně mi přijdou zajímavé. Rusky se učím už od střední školy, pak jsem začal ruštinu studovat i na univerzitě, a když se naskytla možnost jet na semestr do zahraničí, vybral jsem si Brno. Čeština mě zajímala, a navíc na Masarykově univerzitě funguje Středisko Teiresiás, které pomáhá handicapovaným studentům,“ řekl Právu Beni.

S češtinou měl ještě před svým únorovým příjezdem trochu zkušeností. „Věděl jsem něco o gramatice, zkoušel jsem ze zvědavosti také číst, abych to porovnal s ruštinou. A když jsem se dostal do Česka, tak jsem si řekl, že je to přece ta správná příležitost poznat jazyk,“ zamyslel se Beni, který pochází z maďarského města Mór.

„Ruština je sice velmi podobná češtině, ale to neznamená, že dokážu stejně plynule mluvit i česky a rozumět všemu, co slyším. Česky se učím teprve od února a myslím, že už bych si například zvládl objednat v restauraci. Potřebuji se ale zlepšit v porozumění mluvené češtiny. Takže když někde jsem, snažím se velice pozorně poslouchat běžnou konverzaci,“ usmál se.

Linda učí i další cizince, nyní hlavně Ukrajinky, které tu našly útočiště před válkou. Bohemistika je na její bývalé univerzitě v Minsku zcela okrajový obor.

„Jsou tam dva vyučující, učebnice máme z minulého století. Po dokončení bakalářského studia jsem chtěla do Brna, ale nebylo to jednoduché. V Bělorusku totiž platí, že po skončení školy musíte dva roky pracovat v určeném oboru buď tam, kde si najdete zaměstnání, nebo kam vás stát pošle na umístěnku. Pokud odmítnete, musíte zaplatit celá studia. Já jsem mohla zůstat na jazykové škole a chystala jsem se na přijímačky na Masarykově univerzitě,“ popsala Linda.

Ačkoli se na vysněný obor v Brně dostala, nastoupila až dva měsíce po začátku semestru. „Běloruská vláda nechce, aby kdokoli ze země odcházel, a bude dělat všechno pro to, aby to bylo tak komplikované, že to lidi vzdají. Pořád se objevovaly nové a nové překážky a už se to nedalo vydržet, seděla jsem a plakala. Nakonec se mi ale podařilo odjet,“ svěřila se Linda.

Přes její usměvavou tvář přeběhne mrak i ve chvíli, kdy se hovor stočí k událostem na Ukrajině, neboť ruská armáda využila k útoku na svého souseda i Bělorusko. „Jsem velice rozzlobená, nikdy jsem nevěřila, že se něco takového může stát. Prezidenta Lukašenka jsem nevolila a snažím se ukázat, že Bělorusové nejsou to stejné co běloruská vláda. I proto pomáhám Ukrajincům,“ zvážněla Linda.

O prázdninách chtěla jet do Minsku navštívit svou rodinu. „Teď se tam bojím vrátit. Už se prosadil zákon, který by umožnil stíhat i lidi, kteří z Běloruska odjeli do zahraničí jako studenti, opoziční aktivisté a jiní. Musím být velmi opatrná,“ měla jasno. Když se ale řeč vrátí znovu na studium češtiny, opět zazní smích. Zejména poté, když se dozví, že článek pro Právo si s Benim mají přečíst jako domácí úkol.