Bek: Unie s migrací nepohnula

Jak vypadaly poslední dny před předáním předsednictví Rady EU Švédsku?

Jelikož jsem muzikolog, tak mi to připadá jako závěr prvního jednání z Lazebníka sevillského. Tam se to vždy rozběhne do zběsilého tempa, už to vypadá, že to musí skončit, pak se to trochu zastaví a najednou se to začne znovu rozbíhat do ještě rychlejšího tempa. Tak vypadal závěr předsednictví. V minulých dnech proběhla velmi důležitá věc, trialog o jedné z nejsložitějších součástí balíčku Fit for 55, která se týká systému emisních povolenek a sociálního klimatického fondu. Před svátky ještě schválila rada ministrů strop na cenu plynu.

Co hlavně přineslo předsednictví Česku?

Přineslo určitě mnohem větší předvídatelnost našim firmám i všem jejich zaměstnancům v rozvoji energetiky, další dostupnosti různých typů energií a v požadavcích na dekarbonizaci.

Povedlo se dojednat poměrně pevný postoj ve prospěch Ukrajiny a proti Rusku. Česká veřejnost, podle dat, která máme, se výrazně obává ruského vlivu a je si těchto rizik dobře vědoma. V tom bylo české předsednictví s to držet jednotnou pozici, byť dojednání sankčních balíčků nějakou dobu trvá.

Postupně bude růst také důležitost dohody na tzv. Aktu o čipech, což má zajistit, že Evropa nebude ztrácet za zbytkem světa ve výrobě polovodičů. Předsednictví dotahuje legislativu a chvíli trvá, než to začne přinášet efekty, které můžeme v každodenním životě pocítit.

Co teď budete jako ministr dělat? Nepřišel jste o hlavní náplň práce?

Nedostatkem práce trpět nebudu. Paradoxně v době, kdy se předsedá, tak členové vlády nevěnují tolik času stanovování pozic České republiky, ale moderujeme debatu mezi státy.

Můj hlavní úkol pro další období bude koordinovat přípravu českých pozic a zlepšit jejich argumentační úroveň. Česká republika postupovala v minulosti metodou kopírování od jiných, neměla analýzy dopadů opřené o data. To chceme zlepšit, říkat, proč s některými věcmi nesouhlasíme, a nabízet řešení. To bude můj hlavní úkol.

Také se budu snažit pečovat o zájmové koalice ČR při prosazování našich cílů. Bez hledání názorových spojenců nelze při prosazování zájmů obstát. A předsednictví nám k tomu vytvořilo velmi dobré podmínky.

Není to mnohdy naopak? Že národní zájmy některých členů brzdí společnou politiku EU?

Jsou to spojené nádoby. Koneckonců jedno z našich zklamání při předsednictví bylo, že se nepodařilo rozšířit Schengen o Rumunsko a Bulharsko. Najednou začali na poslední chvíli kolegové z Rakouska něco namítat proti Rumunsku. Zároveň panuje obecně mezi členskými zeměmi přesvědčení, že tato otázka souvisí s národní politikou Rakouska.

I proto si myslím, že je důležité, aby měla ČR do budoucna evropskou dimenzi vládní politiky. Evropská agenda roste každým rokem na významu, zejména v krizovějších obdobích.

Jsou i další věci, které se nepodařilo dotáhnout?

Nejbolestivější pro nás je, že se nedaří proměnit naše obrovské úsilí ve větší pokrok kolem řešení migrace. Podle mě jsme pro to udělali všechno. S tím, jak se zhoršuje migrační situace v Evropě, to ale dosažení dohody o právním rámci pro migraci do budoucna nezlehčuje.

Všichni jsou víc a víc nespokojeni s tím, že žádný rámec nemáme, ale ochota se shodnout na kompromisu tady pořád není. To je něco, co bude trápit EU dál, a doufám, že Švédové a po nich Španělé budou mít silnou vůli zkusit to ještě zachránit.

Proč je pro Česko tak důležitá integrace států západního Balkánu?

Západní Balkán je pro ČR významný. Je to geograficky blízko a je to část světa, kde hrajeme také poměrně významnou ekonomickou roli, a to nejen v posledních dekádách, ale i dřív. Pro nás jako exportní zemi je to důležitá oblast. Zároveň je to pro českou veřejnost oblíbené místo pro trávení volného času a dovolených.

Vnímáme i docela citlivě, že je to oblast soutěžení geopolitického charakteru. Blízkost mezi Srbskem a Ruskem není žádným tajemstvím. Ruský a čínský vliv v některých dalších zemích je patrný, takže pro EU je to soupeření o to, zda tento region bude spíš směřovat k Unii, nebo jiným směrem. Má to i bezpečnostní dimenzi.

Hraje v tom roli právě migrace? Některé trasy vedou i přes balkánské státy.

Nepochybně ano. Je zřejmé, že vízová politika těchto zemí je často otevřenější vůči zemím, ze kterých migranti přicházejí do Evropy. V posledních měsících došlo k posunu třeba v Srbsku. EU dávala svým partnerům například na západním Balkáně asertivně najevo, že pokud chtějí vážně usilovat o členství, tak by měli nyní slaďovat svou vízovou politiku s EU, tak aby nebyli přestupní stanicí pro migraci.

Věříte, že navzdory všem krizím zůstane EU jednotná?

Moje zkušenost za uplynulý půlrok je docela pozitivní. Dařilo se relativně snadno nacházet společnou pozici a neutápěli jsme se v kontroverzích. Ne že bychom neměli odlišné názory, ale evropská jednota nebude nikdy zpívat jedním hlasem, vždy to bude vícehlas. A u něj je lépe, když je harmoničtější. Současná krize ukazuje, že pod tlakem sílí realistické povědomí, že si nemůžeme dovolit zbytečné kontroverze. Nakonec převládne pocit zodpovědnosti za celek i výsledný dojem.

Z Bruselu zní na české zástupce mimořádná chvála. Možná až příliš bezvýhradná.

Nedávno jsem říkal francouzskému velvyslanci, ať se neutápějí v bruselském chválení, které je z velké části vždycky trošku pokrytectvím. Člověk musí odečítat tak padesát až osmdesát procent, aby se dobral toho, co je reálné, ale i přes to je české předsednictví v Evropě vnímáno skutečně velmi pozitivně.

Napravili jsme si reputaci a získali si respekt zahraničních partnerů, což je pro naše další fungování a vyjednávání velice důležité. Částečně jde samozřejmě o zdvořilost, která je součástí kultury, ale líbí se mi, jak to zhodnotil francouzský velvyslanec. Podle něj jsme spravedlivě rozdělovali i tu bolest.

Opozice i jedna část europoslanců, třeba Dita Charanzová (ANO), ale vytýkají, že jsme nezanechali žádnou stopu, měli jsme být ambicióznější a nesoustředit se jen na hledání kompromisů.

To je takový nesmysl. Český průmysl potřebuje vědět, jakými pravidly se bude řídit z hlediska klimatických cílů. Obrovský úspěch českého předsednictví je, že jsme dojednali prakticky celý Fit for 55, a to v mnohem realističtější podobě, než se zdálo před půl rokem.

To není úspěch pro Českou republiku? Pro zemi, která to skutečně potřebuje vědět, aby mohly firmy napsat své strategie pro tuto dekádu? Toto je sakra úspěch, ať si o tom říká kdo chce, co chce.

Stejně tak česká zahraniční politika říká dvacet let, že její prioritou je rozšiřování, a konečně se v posledním půl roce přinesla dynamika do vztahů se západním Balkánem. Neformálním heslem českého předsednictví bylo „tichá voda břehy mele“. Kdo si myslel, že české předsednictví si mělo na začátku stoupnout a říct, že bude nestranným prostředníkem (z angl. honest broker) a zároveň chceme prosadit to, co je v našich zájmech, tak není realista. Takhle se nemůže chovat země naší velikosti. To mohou dělat Francouzi.

A proč jste ty úspěchy neprodávali i doma? Aby to docenili i čeští občané…

Za celou touto debatou je podle mě falešný předpoklad, který možná vznikl už za prvního předsednictví v roce 2009, které bylo ještě v jiném režimu. Tehdy to mělo prezentaci Mirka Topolánka nebo Saši Vondry s takovou tou hubatostí, která vyvolává pozornost. To tohle předsednictví nedělalo. Už to byla spíš rutina.

Je to jako na dětském táboře, kdy jedna skupinka vždycky slouží v kuchyni a škrábe tam brambory nebo myje nádobí. To je předsednictví. Je to něco, co není moc vidět, ani nemůže být. Každý půlrok to dělá někdo jiný, ale je to důležité. Lidé mohou nahlédnout, jak moc je česká politika evropská.

Vůči výhradám k nedostatečné komunikaci dovnitř jsem přiměřeně rezistentní. Netvrdím, že se něco nemohlo udělat lépe, ale myslím, že je tam několik falešných předpokladů. Zásadní je, že jsme to zvládli. Překvapili jsme nejen zahraničí, ale trochu i sami sebe, tím počtem úspěšných vyjednávání.

Myslíte, že se teď změní pohled některých Čechů na Evropskou unii, budou méně euroskeptičtí?

Ze všech zemí v Evropě máme nejrozsáhlejší historickou zkušenost s nadnárodními strukturami. Byli jsme součástí Svaté říše římské, rakouské monarchie, Rakouska-Uherska, Třetí říše, sovětského impéria…

Jsme logicky opatrnější k debatě o centralizaci pravomocí někde daleko. Jedinou cestou, jak si lépe uvědomovat i aktivní možnosti, je, když se nám daří dosahovat úspěchů v evropském prostředí. To uvědomění, že i země jako Česká republika to může dokázat bez uchylování se k vetům nebo bouchání do stolu, ale nějakou chvíli trvá.

Nabyl jste nějakou zkušenost, které se chcete vyvarovat?

Velkou brzdou rychlejší reakce EU na podobné krize, jako teď prožíváme, je tradiční způsob fungování. Všechny legislativní návrhy nebo návrhy politik projednává EU odspodu nahoru. Od technické úrovně přes pracovní, pak se to dostane na stůl diplomatům a zpravidla několik dnů před jednáním rady ministrů se tím začnou zabývat přímo ministři.

To je dobrá metoda pro klidné časy prosperity, ale ne pro krize, kdy se vnější rámec rychle mění a politické priority se musí přehodnocovat. Potřebujeme zlepšit vysílání politických signálů do tohoto soustrojí zavčas, abychom se pohnuli víc dopředu. Vyhnuli bychom se tak vysilujícím jednáním. To je důležitější než opuštění jednomyslnosti při rozhodování.

Nebyla to ale právě jednomyslnost, co brzdilo odsouhlasení půjčky 18 miliard eur pro Ukrajinu na poválečnou obnovu? Jak se vám podařilo přesvědčit Maďarsko, aby to nevetovalo?

Během jednoho večera nakonec došlo ke shodě na čtyřech věcech. Na makrofinanční pomoci pro Ukrajinu, což je pomoc rozpočtu Ukrajiny v příštím roce. Došlo k posunu Maďarska, které dalo souhlas k přijetí kompromisu týkajícího se minimální korporátní daně v Evropě. A na druhé straně ostatní státy schválily národní plán pro Maďarsko a daly souhlas k mírné redukci sankce navrhované Evropskou komisí na kohezní politiku v Maďarsku.

Na tom se ukázalo, že intenzivním vyjednáváním a dobrou spoluprací s jinými zeměmi se podařilo dosáhnout kompromisu, který je podle mě lepší než přehlasování. I pro Maďarsko v tom byl pozitivní signál, že pokud korektně vyjednává a je konstruktivní, tak i ostatní členské země jsou ochotny brát v potaz jeho zájem. Je to lepší, než když je skupina států donucena k politice, se kterou nesouhlasí.

Jak se díváte na korupční kauzu, která zmítá Evropským parlamentem?

Jsem v tom poměrně opatrný. Vnímám určité obavy, že ta kauza nemusí být ohraničena tak, jak je to teď, a zdržel bych se proto nějakých zjednodušených a rychlých komentářů.

Byl bych samozřejmě raději, kdyby se ukázalo, že je to taková ta „normální kauza“, kdy se všude najde nějaká černá ovce a je to ohraničené.

Nemáte obavu, že to podryje důvěru v evropské instituce?

Myslím si, že to není pro evropské instituce unikátní věc. Podobné kauzy, jak my ve STAN dobře víme, se dějí i na úrovni národních států a zdaleka nejen v České republice. Statisticky se v každé větší skupině lidí najdou kriminálníci.

Považuji za legitimní debatu o kontrolních mechanismech a cestách, jak učinit některé typy uplatňování vlivu transparentnější. Pokud se kauza nebude dál rozrůstat a podaří se ji rychle vyšetřit, tak si myslím, že to není něco, z čeho by soudný člověk vyvozoval zásadní nedůvěru k Evropskému parlamentu.

Měly by mít EU i své spojené obranné síly?

Cesta budování společných jednotek a společného pořizování výzbroje je správná. Zejména z pohledu menších zemí to může být rozumná cesta. Přispět ke společné obraně, ale zároveň držet specializované jednotky některého typu v dostatečném rozměru může být složité. Považuji to za rozumnou cestu, byť si uvědomuji, že to nepůjde snadno a bude to narážet na tradiční zvyklosti. Uvítal bych, kdyby spolupráce ve vojenské oblasti přesáhla úroveň spolupráce v obranném průmyslu.

Takže nespoléhat jen na NATO nebo Radu bezpečnosti OSN?

Myslím, že se to musí v zásadě odehrávat v rámci NATO nebo v úzké vazbě a koordinaci, protože je to klíčový instrument. Umím si ale představit cestu, kdy budou třeba vytvářeny společné jednotky nebo budou integrované struktury sloužící společně.