Bek: Situace na základních školách je ještě horší než na středních

Co bude s dětmi, které se letos z kapacitních důvodů nedostanou na střední školu?

Stát nedisponuje daty, kolik takových dětí je. Dosud nemáme žádnou statistiku, která by ukázala, jak velký je podíl těch, kteří se nedostali a přitom měli srovnatelné výsledky s minulými lety. Budou je mít příští týden kraje, které jsou zřizovateli středních škol.

Problém s kapacitami se výrazně týká Prahy, středních Čech a také Brna, byť ne v takové míře. Jinde by žádný mimořádný převis být neměl.

Střední Čechy deklarovaly, že budou schopny pro děti, které měly z jednotné přijímací zkoušky třeba 80 bodů, dodatečně navýšit kapacitu.

Kraje coby zřizovatelé rozhodovaly o tom, zda otevřou obory všeobecného nebo profesního vzdělání. Teď mohou zvýšit kapacitu tříd v rámci současných legislativních podmínek na 34 dětí na třídu. Samozřejmě prolamováním těchto hranic riskujeme kvalitu vzdělávání, a proto je třeba to domyslet.

 Jak pomůže vaše ministerstvo?

Jsme připraveni navyšovat kapacity škol, pokud by Praha byla schopna otevřít další třídy a mít je personálně pokryty. Stát může také upravit hygienické předpisy, může usnadnit rekonstrukce nebo adaptaci budov. A pak lze uvažovat o nějakých výjimečných kapacitních opatřeních.

Pamatuju doby, kdy gymna­ziální třídy měly 38 dětí běžně. Dneska nic takového naštěstí nemáme, ale v této situaci bychom mohli uvažovat i o podobné cestě.

Krajské úřady vycházejí z dlouhodobého záměru ministerstva školství. Píše se tam, že čtyřletá gymnázia se mají rozšiřovat jen podle demografie. Ale plány krajů vůbec nezohledňují fakt, že v Praze je až polovina obyvatelstva s vysokoškolským vzděláním. A míst pro deváťáky na gymnáziích je 25 procent, ve Středočeském kraji to je jen 10 procent.

Neříkám, že je stav správně nastaven. Máme princip subsidiarity, kdy jsou základní školy zřizovány obcemi a střední školy krajem, takže nesou primární zodpovědnost za nabídku.

Pozoroval jsem ve své kariéře rektora s velkým znepokojením debatu, která na regionální úrovni pod tlakem různých zaměstnavatelů dokonce preferovala uzavírání části gymnázií ve prospěch profesního vzdělávání.

A to byla chyba. Teď se nám tady projevuje důsledek minulých rozhodnutí, která nebyla očividně v souladu s tím, jak se vyvíjí poptávka. Hlasování rodičů a dětí nohama jde správným směrem. Udělám vše, abychom posílili nabídku všeobecného vzdělání. Ale do začátku dalšího školního roku nepřepíšeme strukturu nabízených studijních oborů. Neexistuje pro to žádný nástroj.

Složitá situace je i kolem získávání dotací na rozšiřování kapacit nebo na stavbu nových škol. Tam může vláda pomoci?

Systém finanční podpory vykazuje závažné chyby. Ale jestliže má problém Praha, která má v rozpočtovém určení mnohonásobek toho, co dostávají malé obce, tak je otázka, jestli investovala do své vzdělávací infrastruktury v minulých deseti letech rozumně.

Chci ale dosáhnout toho, abychom zřídili státní fond vzdělávací infrastruktury, který by do extrémně decentralizovaného systému přinesl stabilizující prvek.

Decentralizovaný systém nedokázal včas reagovat na demografický růst, na migrační trendy po velkých městech a okolí ani na proměnu životního způsobu, o čemž víme řadu let.

Avšak vážnější situace je v případě základních škol, protože u středních jde víc o problém struktury nabízených oborů. Ale malé obce v okolí velkých měst nemohou bez dotací školy budovat. To se zanedbalo markantně.

Z toho pak plyne to, že rodiče přehlašují dětem trvalý pobyt, aby měli šanci dostat dítě někde blízko a nemuseli ho vozit spoustu kilometrů do školy.

 Ano, ale jde i o lidi, kteří se odstěhují mimo město, protože v Praze místo k bydlení není. Za prací jezdí do Prahy a chtějí vozit s sebou děti do školy, ale nejsou spádoví.

Každý, kdo žije mimo Prahu, odvádí daně Praze, má tak spravedlivý nárok na to, aby jeho škola byla spíš někde po cestě do práce než někde úplně na opačnou stranu.

Obce si hlavně hlídají, aby rodiče na jejich území měli dostupnou školu, ale zase nemají peníze, aby přijaly i přespolní. Rodiče tedy přihlašují děti k trvalému pobytu v dané lokalitě. A už se vymýšlí, jak spádové turistice zabránit. S tím se ztotožňujete?

K tomu jsem velmi opatrný. Musíme najít cestu, jak kapacity nabízet tam, kde je po nich poptávka lidí, což je často za hranicemi obcí. Jinak budou hledat jiná nouzová řešení. Když budeme u zápisu přihlížet k trvalému bydlišti rodiče, tak zase vyvoláme přehlašování rodičů k trvalému pobytu. Na represi v téhle věci nevěřím.

Ale zpět k dlouhodobému záměru. Ten je pojat jinak, než co je psáno ve Strategii 2030+, která má za cíl posilovat všeobecné vzdělávání. Chcete záměr změnit?

Dlouhodobý záměr je připravován nový. Pozastavil jsem jeho přípravu, protože nedostatečně reflektoval situaci, kterou teď zažíváme. I o tom chci jednat s hejtmany, protože jejich dlouhodobé záměry jsou klíčové a nabídka studijních míst je jimi dána.

Není nezbytné významné rozšiřování sektoru gymnázii. Určitě se mohou rozšiřovat tam, kde je převis poptávky tak očividný jako v Praze. Nemůžeme však z gymnázií přestat dělat výběrové školy a garantovat místo pro každého.

Ale na jižní Moravě i v dalších regionech docela úspěšně začali pracovat s konceptem lyceí, která dobře otevírají cestu k vysokoškolskému vzdělávání a zároveň mají profesní prvek. Tím se podařilo ulevit přetlaku. Tahle debata se musí vést velmi rychle, abychom ovlivnili situaci v příštím roce.

Všude je vysoký počet nepřijatých. Gymnázia by přijala i uchazeče s horšími výsledky, ale nemají místo. V Praze leckde nestačí k přijetí úspěšnost v testech na 80 procent, ale jinde stačí 30 procent.

Nestvrzuji tento stav, ale z hlediska kvality života určitě existují regionální rozdíly. Některé věci jsou v Praze zkrátka lepší a pak je v některých regionech možná lepší nabídka studijních příležitostí. Toto k různosti patří.

Přece si každý musí uvědomovat, že životní prostředí je lepší někde a onde je zas lepší nabídka vzdělávacích či pracovních příležitostí nebo lépe placené pozice. Tak je to v každé zemi. Stát nemůže garantovat, že po celé republice bude uniformní hladina k přijetí na gymnázia.

Příští rok už bude míst dost?

Nevím, ale lze dosáhnout toho, že kraje významnější část nabídky zaměří do všeobecného vzdělávání typu lyceí a gymnázií.

Přibudou tedy odborné školy, které budou otevírat i třídy se všeobecným zaměřením?

Ano, ale samozřejmě se na některé jiné profesní obory bude brát méně lidí. Takováto rozhodnutí podpoříme. Ale je to stále na zodpovědnosti krajských reprezentací. Ministerstvo jim to může usnadnit, pokud se nám podaří získat do zmiňovaného fondu dodatečné prostředky od EU v rámci výhodné půjčky 45 miliard korun na tři roky.

Příští rok bude ještě silnější ročník, k tomu připočtěme další děti, které se letos nedostaly, kam chtěly, a zkusí to znovu. Zase to budou nervy. Změníte do té doby systém přihlášek?

Hned po nástupu jsem zadal přípravu projektu na elektronizaci podávání přihlášek. Nedokážu teď říct, jestli se to dá stihnout. Současný model vyvolává nezbytně zklamání, protože když každý podá dvě přihlášky, tak kapacita škol není dvojnásobná. Automaticky je neuspokojená polovina přihlášek.

Elektronizace by výrazně zkrátila dobu nejistoty a vlastně zrušila potřebu odvolávání, které je úplně neúnosné.

Na druhou stranu to má právní aspekty a musíme dořešit možnost podávání i papírových přihlášek pro ty, kteří by nemuseli být na elektronickou formu připraveni. A krom toho musí být takový systém dostatečně otestovaný. Uděláme vše, aby se příští rok podávaly přihlášky elektronicky.

Jak by to mělo vypadat?

Každý uchazeč by vypsal preferenční seznam pěti až sedmi škol, což ale předpokládá, že se budou jednotné testy konat na základních školách, aby se nemuselo jezdit po středních školách. Tam by jezdili žáci až na dodatečné školní zkoušky. To je ideální stav.

Ale asi tam bude muset být mezikrok, kdy se bude dělat jednotný test na dvou středních školách, u kterých si určí vyšší a nižší preferenci, a podle výsledku bude zařazen na tu první nebo druhou nebo žádnou školu. To by se pak řešilo v rámci 2. kola.

Tím pádem bychom odstranili to hrozně stresující období, kdy jsou rodiče a děti měsíc v nejistotě.

A bude hned jasné, kde volná místa jsou?

Ano, bude centrální přehled, kde jsou nabízeny volné kapacity.

Zaznamenal jste petici, která volá po zrušení povinných jednotných přijímaček?

Je třeba si říct, že pokud zrušíme povinné jednotné přijímačky, budou děti muset objíždět všechny školy, kam poslaly přihlášky. Tím bychom si zavřeli cestu ke komfortnímu systému, který by umožňoval mít třeba pět škol na přihlášce.

A testování schopností ke studiu je skutečně věda. Nechtěl bych se vrátit k situaci, kdy bude panovat podezření, že přijímání na některý typ škol je vystaveno subjektivním vlivům či nekalým praktikám.

Dnes 2. kolo přijímaček nezahrnuje povinné jednotné testy.

To považuju za úplně bizarní.

 Je spousta dětí, které v 15 letech pokazí jakýkoli test, protože nezvládají stres. Přitom schopnosti mají.

Testování je dobrý nástroj k tomu, abychom identifikovali ty, kteří by s velkou pravděpodobností ve studiu neuspěli. Ale ve chvíli, kdy se jejich pomocí vybírá pár procent vyvolených, se jedná o velmi riskantní nástroj, kdy okamžité výkyvy výkonnosti mohou mít fatální důsledky.

Proto je nezbytné včlenit do středního školství nějaký typ ­high school s dostatečnou kapacitou, která zajistí všeobecné vzdělání, a až v průběhu studia se rozhoduje o tom, zda student skončí se všeobecným vzděláním, nebo profesním.

Náš systém je extrémně postavený na selekci. To není dobrá cesta pro významnou část populace a řada zemí od toho dávno upustila. Potřebujeme typ flexibilní jednotné školy, ve které všichni začnou společně, ale pak dojdou v různých oblastech na různou úroveň. Tento krok řada zemí udělala, a někde dokonce žádný jiný typ střední školy nemají.

Jako jednu z priorit jste si vytkl boj s tím, že socioekonomický status dětí předjímá jejich úspěch ve vzdělávání navzdory jejich schopnostem. A zrovna příprava na testy je ukázkou selekce podle peněženky rodiče.

Souhlasím. Lidé pak investují spoustu peněz na přípravné kurzy, což je samozřejmě patologie. Ale řešení je v tom, že konečně vytvoříme nabídku, která bude adekvátnější poptávce.

Přišel jste také s tím, že je třeba změnit povinnou docházku. Proč?

Je široká shoda, že je třeba prodloužit povinnou školní docházku, tak aby zahrnula i část střední školy. Mohou to být dva povinné roky střední školy navíc.

Může to být i model, který se objevil v některých politických návrzích už před čtyřmi lety a teď aktuálně z pera paní poslankyně Zajíčkové (ODS). Bylo by osm let povinné základní školy a dva roky střední . Zůstal by jeden rok předškolní fáze.

Hlavně je ale třeba vtahovat na vyšší patra vzdělávacího systému i ty děti, které by to třeba jinak vůbec nezkusily nebo které by z toho systému vypadly.

Každoročně má odklad povinné školní docházky pětina šestiletých dětí. Poslanci to chtějí omezit. Je to schůdné?

Musíme zlepšit metodiku užívanou v poradnách, které odklady udělují. Data ukazují, že jsou velké regionální rozdíly v diagnostice. Je třeba snížit podíl odkladů, protože 20 procent za celou republiku je příliš. A bylo by vhodné děti s odkladem převádět do přípravných tříd na základní škole.

Poslanci by rádi zákon prosadili rychle s tím, že zpřísnění posudků by mohlo snížit odklady třeba až na pět procent dětí. To by ale také znamenalo skokový nárůst počtu prvňáků. Nebyl by to další problém?

Musíme postupovat opatrně. Tam, kde existují vážné důvody pro odklad, tak ho doporučme. Ať zase nejdeme z extrému do extrému.

Jak by měly v příštím roce růst platy ve školství? Odbory chtějí o 10 procent pro pedagogické i nepedagogické pracovníky.

O platech jsem ochoten vést férovou debatu jak s odboráři, tak na úrovni vlády. A hledat taková řešení, která umožní naplnit závazek vlády při zachování stability veřejných financí.

Jaký by měl být propočet pro určení objemu 130 procent mzdy učitelům?

Konkrétní podoba zákona s garancí platu na úrovni 130 procent průměrné mzdy v zemi bude záviset na výsledku legislativního procesu, který teprve bude pokračovat v Senátu.

V případě nízkých mezd na humanitních oborech jsou bez vládní injekce na stole dva scénáře. Buď se budou učitelé propouštět, aby bylo víc peněz na vyšší mzdy pro zbylé, anebo se sníží platy v jiných oborech, z čehož se pak navýší platy těm podfinancovaným. Jste ochoten školám pomoci? Hovořilo se o 900 milionech.

Dříve, než o tom budu s rektory 8. června jednat, nechci vydávat významná prohlášení.

Současný stav je zapříčiněn jednak dlouhodobým selháním vedení některých fakult. Například na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jsou na tom s platy podstatně lépe než na filozofické fakultě, ač koeficient ekonomické náročnosti mají stejný.

Další patro problému souvisí s tím, že někteří rektoři, kteří univerzitním senátům předkládají rozpočty, v nich zakládají obrovskou platovou nerovnost. Některé univerzity mají mzdové předpisy, které připouštějí různé tarify mezi fakultami. To jsme na mojí Masarykově univerzitě nikdy nepřipustili. Když jsem viděl, že to některé univerzity dělají, tak jsem se divil, že nezačali zaměstnanci bít na poplach a že na to přistoupily odbory.

Měl by do toho vstoupit stát?

Rozhodnutí o tom, že někteří budou bohatí a chudí, plyne z akademických samospráv, které mají u nás velikou autonomii. Stát jim dává balík peněz, ať si s ním naloží podle své úvahy.

Jsem členem univerzitní rady v německém Augsburgu a tam bavorský stát říká, kolik bude profesur ve kterém oboru, na které univerzitě a jaké peníze k tomu dá.

Ale my máme velmi liberální model a můžeme debatovat o tom, jak motivovat školy k odstranění rozdílů. Ale jestliže jsou uvnitř jedné univerzity rozdíly ve výši desítek tisíc korun na srovnatelných pozicích, tak je to výsledek jejich rozhodnutí.

A teď Univerzita Karlova staví nový kampus v Hradci Králové za tři miliardy korun. Podle mě by si měla vybrat, jestli budou investovat do betonu, nebo do lidí.

A pokud jim nevyhovuje současný samosprávný model, tak do toho může stát vstoupit, ale pak bude muset řídit náklady, což by byl v univerzitní autonomii úplný průlom. A pod to se já podepsat nechci.