Baťova Electra se vrací: Den poslední aneb Výkonnost klesá a únava roste

Ve středu ráno opravujeme únik brzdové kapaliny a těšíme se na to, že nás čeká pouze jeden jediný let přes celé Německo. Někteří z nás mají i naději, že bychom poprvé za celý náš výlet mohli mít i normální oběd. Bohužel ani to se nestalo, neboť přistáváme až ve čtyři odpoledne. Po přeletu do německého letiště Hof-Plauen jsme již co by kamenem dohodil od Karlových Varů, silný boční vítr v Čechách nám však zabraňuje letět dál.

Krátce po našem přistání letí přes letiště vojenský transportní letoun, a když mu řídící řekne, že na ploše parkuje Lockheed 10A, ozve se do rádia: „Ok, sedím vlevo, udělám náklon doleva, abych ho viděl,” a pak ještě jiný hlas: „Ale já jsem tady kapitán a sedím vpravo, náklon bude doprava.” Obrovský letoun to pak nad námi prosviští v téměř akrobatické pozici.

Na letišti nás již čeká novinář z místních novin, které mají zřejmě i svoji internetovou podobu, neboť když se pak sejdeme na večeři v restauraci, personál už o nás ví a slibuje, že se půjde podívat na náš odlet. Při večeři si prohlížíme fotky Electry od našich nizozemských a německých fanoušků a nahlas čteme reportáž Ruudlea Leeuwa, který se s námi setkal v Lelystadu.

Teprve když vidíme černé na bílém, jak hodnotí náš přelet, uvědomujeme si, že to je teprve něco přes týden, co jsme na cestách. Vnímání času je subjektivní a náš mozek se neřídí hodinkami a kalendářem, ale množstvím zážitků. Připadá nám to jako věčnost, co jsme byli naposledy v Praze, a přitom teprve před několika dny jsme přelétávali ledovcové kry u pobřeží Grónska.

Ruudle má pravdu, že takhle rychlý přelet Atlantiku je naprosto neobvyklý. Posádky ostatních malých letadel, které letí tuto trasu, tráví obvykle vždy několik dní v hotelu, než se počasí umoudří a ony mohou zase „poskočit” o jeden kousek dál. Připadá nám to jako nějaké zvláštní hnutí osudu, ale počasí nám přeje, takže ta letiště, která opouštíme, se zatahují do mraků, deště a sloty, a to naprosto doslova, a počasí na těch letištích, kam letíme, se jako zázrakem vylepšuje. A proto, s výjimkou jednoho dne v Nuuku, letíme každý den. Zážitky se proto hromadí rychle, až to pilot Honza komentuje: „Je to jako sen. Jenom čekám, kdy se ráno z toho sna probudím.” Já celou akci zase nazývám „tvrdou leteckou pornografií”.

Poslední den nespíme moc dobře. Zdá se mi, že Electra přistála na Točné se zabrzděným podvozkem, bráchovi se zase zdálo, že ve Wicku jsme přistáli pouze s tříminutovou zásobou paliva. Na letiště nás veze jeden z číšníků našeho hotelu, který náš let již několik dnů sleduje.

Oblékáme si jednotné overaly s logem Lockheed a startujeme. Za letu začne Nikola zpívat „Kapitáne kam s tou lodí…”, smějeme se a zpíváme všichni s ním. (Nad Grónskem byla hitem písnička „Výprava velrybářská kolem Grónska nezdařila se…”).

Následuje průlet nad dráhou v Karlových Varech, kde už na nás čeká hlouček příznivců, průlet v Tachově, Rakovníku a nakonec průlet nad dráhou 24 pražské Ruzyně. Pokračujeme do Kbel, kde také prolétáme nad dráhou, a Letňan. Poté se již přesuneme nad letiště Točná, kde po dvou průletech sedáme na dráhu 27. Vysunujeme českou vlajku, pojíždíme k hloučku našich fanoušků a brečíme štěstím.