Článek
„Za týden se mi přihlásilo dvacet nových žáků. Co se týče konkrétních hodin, tak moc možností na výběr nemají. Na učebnu je také přetlak. A urychlit se to nijak nedá, to nejde pustit do provozu nedouky,“ sděluje Právu šéf auto-moto školy Milan Werner z Dobřichovic.
Je všední den dopoledne. Jezdec na prvním motocyklu má na sobě žlutou vestu s velkým L na modrém podkladu a nápisem Žák, za ním na druhém stroji vyráží Werner s bílou helmou, na níž jasně svítí nápis Instruktor.
„Jedeš moc uprostřed. A co to velké nadjíždění do zatáčky?! Blikáš vpravo, ale vybočuješ vlevo. Tak za to by tě u zkoušky hned komisař vyrazil. A zase jsi zapomněl vypnout blinkr, u motorky se sám nevrací,“ vypočítává do komunikátoru umístěného v helmách prohřešky budoucího motorkáře.
Během hodiny dvojice potkává další tři autoškoly, budoucí mladé šoféry v osobních autech. Za auty i motorkou se tu a tam – hlavně v zatáčkách – tvoří kolony. Někteří šoféři jsou trpěliví, ale mnozí bezohledně předjíždějí, v obci na padesátce to klidně točí na osmdesát kilometrů v hodině a po předjetí prudce brzdí kvůli autům před sebou nebo kvůli křižovatce.
„Tak tenhle nás tedy vůbec čistě nepředjel, bezpečný odstup mu opravdu nic neříká. I na to jsou otázky v testech, nezapomeň,“ nabádá Werner žáka. Hodina končí, ještě zbývá rychle naplánovat další a už instruktor odjíždí na cvičnou plochu trénovat mladou žačku na stopětadvacítku.
Závěrečná zkouška není daleko a vyhořet na testech nebo jízdách teď může pořádně mrzet, protože se sotva dají najít termíny. V případě začínajících motorkářů je navíc ten problém, že je obecně velmi málo legálních cvičných ploch, kde si trénují úhybné manévry a nouzové brzdění.