Autistovi odepřeli příspěvek. Probral je až záchvat

Na příspěvek od státu, který vyřizuje úřad práce, mají nárok všichni, kteří pečují o postižené osoby.

Jde o částku v maximální výši 13 200 korun měsíčně a vyplácí se podle stupně závislosti na čtyřbodové škále. Čím závažnější postižení, tím vyšší stupeň.

„Šla jsem na úřad práce v Praze 10, pod který spadáme. Vyplnila jsem všechny potřebné dokumenty, doložila celou řadu lékařských zpráv. Absolvovali jsme už dříve vyšetření u psychologa, dětského psychiatra a logopeda. Sociální pracovník byl u nás doma na kontrole,“ vyprávěla matka dnes šestiletého syna Právu svůj příběh.

Veškeré listiny dostala ke kontrole posudková lékařka, která měla o přiznání příspěvku a jeho výši rozhodnout.

A její stanovisko bylo ke zděšení Hroncové zamítavé. V posudku, proti kterému se nestačila odvolat, stálo: „to, že dítě nemluví a neumí si najít kamarády, není důvod k udělení příspěvku na péči“.

„Přitom symptomy autismu mého syna byly aspoň ze začátku opravdu závažné včetně ubližování si a neschopnosti komunikace. Připadalo nám, že posudkový lékař odborné zprávy ani nečetl,“ řekla matka, která se rozhodla se bránit.

„Ale na úřadu práce se se mnou nikdo nechtěl bavit. Vedoucí pobočky mi řekla, že jí to sice přišlo divné, ale že ona jen dává razítka,“ vzpomínala Hroncová, která se ke všemu dozvěděla, že lékařka, která psala na jejího syna posudek, byla zubařka v penzi, s autistickými dětmi tedy neměla žádnou zkušenost.

S pomocí právníka podala odvolání k ministerstvu práce a sociálních věcí, které ji po necelém roce od začátku útrap s úřady pozvalo i se synem na komisi.

„Když máte dítě s tímhle postižením, poslední, co chcete, je chodit s ním na nejrůznější komise,“ svěřila se Hroncová. Její obavy se vyplnily. „Komise byla v podzemní místnosti, vypadalo to tam velmi nepřátelsky a stísněně. Syn tam dostal strašný záchvat. Mlátil hlavou o zem, jednomu z psychiatrů rozbil brýle, snažil se dostat ven. Po pěti minutách prosili, abych si chlapečka odvedla. Já jen brečela a ptala se, jestli tohle všechno bylo opravdu nutné,“ vzpomínala matka.

Silný zážitek ale nakonec odpovědné osoby přesvědčil a stát přiznal jejímu synovi rovnou třetí stupeň závislosti, který dnes čítá 9900 korun měsíčně. „Ty peníze jdou na osobní asistentku, abychom mohli chodit do práce, a na terapie, na které bychom neměli,“ vysvětluje Hroncová.

Ta dneska sebe a svého syna vidí jako příklad nefunkčnosti systému. „Zanedlouho nás čeká revize a už teď se informuji, co mám dělat, abychom si podobné situace ušetřili,“ řekla Právu a přidala příběh ze svého okolí. „Kousek od nás bydlí holčička, která přišla o nohu po meningokokové infekci. Když se při revizi pochlubila, že už o berlích dojde sama na zastávku, příspěvek jí odebrali,“ uvedla.

V Česku žije více než 1,4 milionu lidí s postižením či chronickou nemocí a 1,5 až 2 miliony neformálních pečujících. Podle Aliance pro individualizovanou podporu (AIP), která zastupuje jejich zájmy, je současný systém sociální podpory a péče nepřehledný a složitý.

„Podpora ze strany státu je nedostačující a často nevhodně nastavená, protože spíše vyhovuje potřebám systému. Proto chceme do praxe prosadit principy individualizované podpory,“ řekla Právu Jana Havlíková, šéfka expertních činností AIP.

Organizace nedávno identifikovala klíčové body, které je třeba v sociálním systému změnit. Jedním z nich je právě spravedlivé posouzení potřeb. Systém ale podle aliance selhává i v tom, že zatím nefungují dostupné sociální služby, které by poskytly pomoc každému, kdo ji potřebuje, a to bez ohledu na jeho bydliště.