Analytik: Pokud se Západ probudí, Rusko nemá šanci

Ukrajině se na frontě přestalo dařit. Rusové pomalu, ale systematicky tlačí. Co se musí stát, aby se vojenské štěstí zase přiklonilo na stranu Ukrajiny?

To není o vojenském štěstí, ale o západní pomoci. Ukrajina je prostě vojensky, populací i ekonomicky násobně slabší stát než ruský agresor. Přesto se díky obrovskému vzepětí, statečnosti a odhodlání kombinovanému s vojenskou zdatností ubránili. Když následně válka přešla do opotřebovávací fáze, musí si udržet pořád už zmíněné, ale zároveň jsou logicky závislí na západní pomoci. A k ní má aktuálně Západ zjevně menší odhodlání, než je třeba.

Podpora USA se zasekla, dokáže Evropa vojensky pomáhat, aby se Ukrajina znovu nadechla?

Zatím ne. Vojenské kapacity USA tvoří většinu efektivní bojové síly NATO a tomu odpovídá i schopnost produkce sofistikovaných zbraňových systémů. Evropa se dlouho vznášela na obláčku představy konce dějin a akceptace militárního násilí maximálně v dalekém zahraničí. Demilitarizace po konci studené války byla v Evropě daleko rychlejší než v USA. Rusko si naopak velkou část vojenských zásob i vojensko-průmyslového komplexu nechalo. Jakkoliv je to v součtu násobně méně, než má NATO, má vůli využít to k agresi. Nyní na to doplácí Ukrajina. Svou prestiží ale i Evropa, která je sice ekonomickou silou srovnatelná s USA, ale její vojenské kapacity jsou výrazně menší.

Pomohlo by zapojení vojáků států NATO přímo v konfliktu, například tím, že by Ukrajince cvičili na místě, jak o tom mluvili prezidenti Macron a Pavel?

Jistě, ale není to třeba. Ukrajinci nevolají po nasazení evropských vojáků, ale po dodávkách zbraní. Říkají: budeme bojovat a nežádáme, abyste bojovali vy. Ale dejte nám zbraně, protože bez nich bojovat nejde.

A my si neuvědomujeme, že když jim pomáháme, držíme válku daleko od nás. Představa, že se agresor zastaví a ukojí úspěchem na Ukrajině, je idiotská. Agresor se zastaví tam, kde je zastaven. Když to udělají Ukrajinci za cenu své krve, měli bychom být schopni obětovat alespoň malou část našeho bohatství a pomoci jim.

Mimochodem Česko nemusí dělat ani to. Na dodávkách Ukrajině brutálně vydělává český průmysl, protože za dodané zbraně dostáváme tržní ceny. A dokonce i odvody ukrajinských zaměstnanců v Česku převyšují výši nákladů na pomoc uprchlíkům. Ukrajinci přitom říkají, že jim nevadí, že na válce vyděláváme, ale ať jim proboha ty zbraně dodáme.

Rozhodující je nyní dělostřelecká munice, drony a systémy protivzdušné obrany včetně munice. Údery ruské armády na ukrajinskou infrastrukturu obránce nutí vzácné systémy protivzdušné obrany přesunout z fronty zpět k ochraně měst a pak chybí na frontě.

Převaha v množství dělostřelecké munice zase reálně ruské armádě umožňuje přeorávat ukrajinskou obranu tak dlouho, že pomalu ale přece jen postupují, a to dokonce na několika místech najednou.

Pomůže munice, která se díky české iniciativě začala shánět po světě? Víc munice se snažily dodat větší a bohatší evropské státy, ale podařilo se to až Čechům, čím se to dá vysvětlit?

Ano, česká iniciativa je důležitá, protože alespoň částečně překlenuje období, v němž se zvyšuje evropská, zejména německá výroba, a umožňuje Ukrajincům vydržet, než se znovu navýší pomoc z USA. Česká iniciativa pochopitelně nespadla z nebe, ale součástí vysvětlení je, že v Česku i z tradičních příčin zůstal proporcionálně větší obranný průmysl, než kterým disponuje například Nizozemí nebo Dánsko, přičemž to samé platí o obchodních kontaktech.

Vy jste jedním z iniciátorů sbírky na získání FPV dronů pro ukrajinskou armádu? Už bojují na frontě? Jakou máte od Ukrajinců zpětnou vazbu?

První várky dronů Nemesis už jsou na frontě a díky nad očekávání velké rychlosti vybrání peněz už plánujeme dalších deset tisíc. Ukrajinští vojáci průběžně vznášejí nové požadavky, které vychází ze zkušeností a aktuální situace, a proto se musí technické provedení dronů neustále přizpůsobovat. Každopádně ale jsou velice vděční a Česká republika má na Ukrajině neuvěřitelně dobré jméno. Mimo prestiž je ovšem zásadním přínosem i  předávání zkušeností české armádě, protože některé věci prostě nejde vyzkoušet jinde než na bojišti.

Jak moc jsou bezpilotní prostředky v této válce důležité?

Čím dál víc. U některých jednotek už způsobují drony větší ztráty než dosud dominující dělostřelectvo. Přestože ne každý dron proletí rušením nebo se trefí, stále má jejich nasazení v některých situacích lepší poměr cena/výkon než dělostřelectvo. Za jeden standardní granát ráže 155 milimetrů pořídíte několik dronů, které jsou přesnější. Ne vždy to platí, ale velmi často jsou efektivnějším způsobem ničení nepřítele. A testují se i velké drony, fakticky malé „letadlové“ lodě pro miniaturní drony vypuštěné až ve vhodný okamžik. A to jen jeden z mnoha příkladů, jak se mění bojiště.

Ukrajinci pomocí dronů dělají přepadové akce v hloubce ruského území - na rafinérie nebo na letecké výcvikové středisko. Lze čekat, že pokud by dostali rakety dlouhého doletu nebo stíhačky, že budou Rusům více zatápět na jejich území? A mohlo by to pomoci změnit situaci na frontě?

Stíhačky Ukrajina potřebuje primárně k obraně před mnohonásobně silnějším ruským letectvem, ale střely s plochou dráhou letu, jako je například SCALP, se hodí na údery v hloubce ruského území. To má samozřejmě i vliv přímo na frontě. Například nasazení prvních raket HIMARS s doletem jen osmdesát kilometrů umožnilo ničit ruská velitelství a především logistická centra v hloubi ruské operační sestavy. Přímým následkem bylo odsunutí logistiky za jejich dostřel, čímž se ale strašně zpomalil přísun zásob, a tedy i efektivita okupačních sil na frontě. I když žádný zbraňový systém není stříbrnou kulkou, jejich použití v souhře už může působit parametrickou změnu.

Co se stane, kdyby USA přestaly Ukrajinu vojensky podporovat?

To vidíme už nyní. Výpadek či přesněji výrazné zpomalení pomoci z USA je hlavní příčinou, proč Ukrajinci museli přejít do strategické obrany a ruská armáda naopak převzala operační iniciativu. Obnovení americké pomoci je základním předpokladem, aby ukrajinská armáda nabrala dech. Jakkoliv výrazně akceleruje zejména německá pomoc, a to včetně produkce obranného průmyslu, a probudila se zřejmě konečně i Francie, ještě dlouho budou zásadní dodávky z USA.

Co by Ukrajincům nejvíc pomohlo?

Dlouhodobý stabilní, předvídatelný proud zásob a zbraní, na prvním místě dělostřelecké munice, prostředků protivzdušné obrany a náhradních dílů. Jasná deklarace, že stojíme za mírem uzavřeným výhradně dle podmínek napadeného, tedy Ukrajiny. A naše vlastní přesvědčení, že agresorovi se neustupuje. Nikdy, dokud není oběť v bezpečí.

Jsou namístě obavy, že pokud zvítězí Trump v prezidentských volbách, že Spojené státy donutí Ukrajinu k míru?

Udělám výjimku ze zásady, že nekomentuji politiky. Dle mého soudu v tento okamžik neví, co udělá Trump, ani Trump sám. Je chaotik a na mezinárodní politiku se dívá optikou obchodního vyjednávání. Obojí kremelskému režimu vyhovuje.

Po Maďarsku už i Slovensko nechce o vojenské pomoci nic slyšet. Nepovede to postupně k tomu, že i Evropa bude souhlasit s jednáním o míru bez toho, aby Ukrajina získala zpět zabraná území?

To ale není tak jednoznačné. Slovenský zbrojní průmysl své dodávky ani s novou vládou nijak neoslabil. Spíše naopak. Rozpor mezi předvolební rétorikou a faktickým pokračováním prodeje slovenských zbraní na Ukrajinu je sice v rovině rétoriky zjevný, ale dodávky prostě pokračují a zřejmě to nijak nevadí ani voličům, kteří slyšeli na výkřiky „ani náboj na Ukrajinu“.

Co říkáte na informace, že se v NATO mluví o plánu, že se Ukrajinci vzdají Krymu a Donbasu, ale budou ihned přijati do Aliance?

S funkční historickou pamětí a českým mýtem „o nás, bez nás“ v kontextu ztráty Sudet v roce 1938 si neumím představit, že bychom už sami kvůli sobě akceptovali jiné řešení, než si budou přát sami Ukrajinci.

Má Ukrajina sílu, aby dobyla zpět anektovaná území?

Má k tomu vůli a odvahu, ale ne dost zbraní. Ale pokud se Západ probudí a ukáže vůli i schopnost stát za Ukrajinou, nemá ruský režim proti obrovským ekonomikám Západu vůbec šanci. Stejně jako ji neměli nacisté před osmdesáti lety.

Co to bude pro nás i pro Ukrajince znamenat, když se jim nepodaří výhledově získat zpět ztracenou zemi? Ten konflikt přece nemůže trvat roky?

Válka trvá v omezené intenzitě deset let a v plné intenzitě dva roky. Příměrem druhé světové války jsme někde v roce 1941 a Gabčík s Kubišem se připravují k seskoku, aby příští rok odpráskli Heydricha. Skutečně byste si vážil člověka, který by jim řekl: kluci, neskákejte, nacisté všude vyhráli a teď drtí sovětskou armádu, nechte to na diplomatech, musíme jednat? Představuji si tu facku, kterou bychom si od Kubiše zasloužili. Takže ne. Válka skončí jednáním, ale musí to být za podmínek napadeného, ne agresora.

Je reálné, že válka se rozšíří dál do Evropy? Byla by Evropa schopná se bez pomoci Spojených států bránit? Říkal jste, že usnula na obláčku iluzí o konci dějin.

Dokonalou zárukou, že se tak nestane, je pomoc Ukrajině a zničení ruské agresivity tam. To je nejlepší záruka, že ruský režim posílený o okupovaná ukrajinská území a zdroje nebude pokračovat dál. Jestli někdo chce mír a bojí se, aby nemusel do zákopů, měl by podporovat Ukrajince, kteří šli do zákopů za sebe, nicméně jsou tam i za nás.

Čtyřicet let za studené války se svět děsil, že zaútočí ruský medvěd a Evropa se bude muset bránit za cenu mobilizace svých synů. Nyní zaútočil a zastavila ho daleko menší Ukrajina. Evropa má dát jen zbraně, aniž by obětovala jedinou kapku krve. Nejsme-li banda zpohodlnělých retardů, pochopíme, že pomoc Ukrajině je v našem bytostném zájmu.

Připravují se evropské armády, včetně české, na případný konflikt dostatečně? Neměli bychom vážněji mluvit o obnově povinné vojenské přípravy mladých lidí?

Nepřipravují se dostatečně zejména kvůli kecům následovníků Chamberlaina a Daladiera, kteří krátkozrace slibují „mír pro dnešní dobu“, ale už neříkají, že by to byla záruka války pro zítřek. Základní vojenská služba ovšem obnovena přinejmenším u nás nebude. Nejsou na to zásoby, instruktoři ani vůle. Aktuálně ale stačí poctivě začít plnit závazky v NATO, tedy vybudovat vlastní moderně vyzbrojené jednotky a doplnit zásoby. Díky platbám za ukrajinské zbraně se masivně rozšiřuje náš obranný průmysl, a tedy české průmyslové kapacity. Není nejmenší důvod nebýt obranyschopní, když se navíc nejedná o žádné platby někam do zahraničí, ale o bojeschopnost naší vlastní armády. To jsme totiž slíbili v NATO.

Jak na tom vojensky, materiálně a personálně nyní obě strany jsou?

Kremelský režim překvapil schopností vydržet vysoké ztráty vojáků a techniky, a dokonce převzít operační iniciativu. Přehlíží se například mimořádně důležitá role ruské centrální banky, která vytvořila podmínky pro přechod na poloválečnou ekonomiku. Ruská propaganda zejména vůči vlastnímu obyvatelstvu je také mimořádně efektivní. To ovšem neznamená, že kremelský režim přestal být křehký, protože se fakticky jedná o režim mafiánský, a tedy dlouhodobě neefektivní.

Naopak ukrajinská strana dlouhodobě vykazuje vyšší motivaci vojáků a jednoznačně větší vojenskou profesionalitu včetně ohledů vůči životům vlastních vojáků. Ukrajinci ale logicky mají méně zdrojů a především výrazně jiné cíle, protože jejich strategickým cílem bylo vydržet ruský úder - což zvládli - a následně osvobodit co nejvíce okupovaných území. To zvládli asi z poloviny a nyní opět trochu ztrácejí. Cílem kremelského režimu je udržet si moc, přičemž úspěchy či neúspěchy na bojišti jsou sekundární, pokud není ohrožena moc. Obě strany teď nemůžou ustoupit a rozhodující bude navýšení západní pomoci a výdrž.

A jak dlouho budou muset vydržet, protože únava z války už určitě na Ukrajince silně doléhá?

Přesně o den déle než nepřítel.