Analytik Lebduška: Útok na jinou část Ukrajiny by byl pro Rusko nebezpečný, vyloučit se ale nedá

Ačkoliv si obě takzvané lidové republiky nárokují celé území Doněcké a Luhanské oblasti, tedy i tu část, kterou kontroluje ukrajinská vláda, tak se nyní (rozhovor vznikl v úterý - pozn. red.) nezdá, že by se Rusko pokoušelo překročit stávající linii kontaktu. Pokud by k nějakému většímu konfliktu došlo, tak spíše na území Doněcké a Luhanské oblasti, případný útok na jiné části Ukrajiny podle mě není příliš pravděpodobný, protože by byl pro Rusko nesmírně náročný a nebezpečný. Vyloučit ale pochopitelně nelze žádný scénář.

Zatím žádné otevřené střety mezi ruskou a ukrajinskou armádou zaznamenané nebyly. Pokud by ale k nějakým reálným bojům došlo, tak se Ukrajinci budou s největší pravděpodobností velmi tvrdě bránit. Jak armáda, tak i společnost má velmi silnou motivaci bránit svoji vlast a dá se očekávat, že by hypotetický konflikt byl zdlouhavý a velmi krvavý.

Rusko sice celou válku v Donbasu přímo rozpoutalo a neoficiálně zde bylo přítomné už od roku 2014, takže se může zdát, že se de facto příliš mnoho nemění. Jenže doteď formálně uznávalo okupovaná území jako součást Ukrajiny a v rámci minského procesu souhlasilo s jejich reintegrací, která ale pochopitelně měla probíhat podle ruských podmínek. Nyní má Rusko svou armádu na mezinárodně uznávaném území Ukrajiny mimo Krym oficiálně, což je přece jen trochu jiná situace, na kterou je adekvátní reagovat ostrými sankcemi, které Rusko silně poškodí. Západ takové prostředky má, ale bohužel je není zdaleka vždy ochotný využít. Platí to tím spíš vzhledem k Putinově nesmírně agresivní rétorice, když v pondělním projevu fakticky zpochybnil ukrajinskou státnost jako takovou.

To velmi záleží na tom, o jaké sankce se bude jednat. Pokud půjde o obdobu toho, co je v platnosti nyní, tak k žádné změně nedojde. K hmatatelnějším důsledkům sankcí by se muselo přistoupit např. k tlaku na ruské oligarchy, kteří mají svůj kapitál na Západě. Zároveň ale platí, že sankce mají jen omezený potenciál a nesmíme od nich čekat nemožné, samy o sobě určitě nemohou vést k pádu ruského režimu.

V delším horizontu je určitě z hlediska bezpečnosti vhodné co nejvíce diverzifikovat dodávky energetických surovin a zbavovat se závislosti na Rusku, které je velmi problematickým a nevyzpytatelným aktérem.

Minská dohoda ruským uznáním donbaských republik fakticky padá, protože Rusko podle nich nebylo stranou konfliktu a jedním z jejich bodů byl návrat celého území pod kontrolu Ukrajiny. Pro Ukrajinu to ale není zase až tak špatná zpráva, protože minské dohody přijala pod tlakem, byly pro ni nevýhodné a fakticky v plném rozsahu nevymahatelné. Nyní proto Ukrajina nebude tlačena k dodržování těchto problematických dohod za každou cenu.

Zároveň je to ale i určitým způsobem prohra pro Rusko, které si skrze minský proces a donbaské regiony nedokázalo zajistit nástroj, kterým by mohlo efektivně ovlivňovat vnitřní ukrajinskou politiku.

Co se týče schůzek v normandském formátu, tak ty stejně probíhaly jen sporadicky a fakticky žádné řešení nepřinášely, takže i když dojde k jejich úplnému zastavení, tak se toho až tak mnoho nezmění.

Hlavní důvody podle mě obecně souvisí s dlouhodobými ruskými cíli. K těm patří snaha co nejvíce destabilizovat Ukrajinu, tak aby se z ní nemohla stát úspěšná země, která by mohla být vzorem pro Rusy a zároveň se integrovat do euroatlantických struktur. To souvisí i s tím, že mnozí Rusové, a ve svém projevu to zopakoval i Vladimir Putin, nepovažují Ukrajinu za plnohodnotný stát, ale součást vlastní historické státnosti.

Zároveň ale platí, že Rusko svými kroky samo přispívá k tomu, že se od něj Ukrajina a ukrajinská společnost vzdalují. Právě ruská agrese přispěla k tomu, že se podařilo vytvořit bojeschopnou armádu, marginalizovat proruské politické síly, zavést některé velmi úspěšné reformy a zlepšit fungování státu, odstřihnout se od toxického sovětského dědictví nebo konsolidovat ukrajinskou společnost.

Proč došlo k uznání takzvaných lidových republik a otevřenému vstupu zrovna teď, po osmi letech konfliktu, není jasné. K tomu bychom museli vidět do hlavy ruských představitelů v čele s Putinem. S pandemií to ale určitě souvislost nemá.

Takový scénář nyní určitě nehrozí.

Čína je v těchto věcech obecně zdrženlivá, protože má v regionu své vlastní zájmy, které nekopírují ty ruské. Například Ukrajina je důležitou tranzitní zemí mezi Čínou a Evropskou unií. Právě kvůli rozdílným zájmům nelze očekávat vznik nějakého výrazného rusko-čínského bloku, který by se stavěl proti Západu. Spolupráce v některých konkrétních oblastech ale pochopitelně existuje a bude pokračovat i nadále.

K tomu by muselo dojít k výraznější eskalaci války na území, které nyní kontroluje ukrajinská vláda. Jen těžko si ale lze už jen vzhledem k velikosti země představit válku na celém území Ukrajiny. A zkušenost z let 2014 a 2015 jasně ukazuje, že uprchlíci v naprosté většině zůstávají přímo na Ukrajině mimo zónu konfliktu. Proto nelze ani nyní očekávat velkou vlnu ukrajinských uprchlíků v zemích EU.