Byla jsem v zajetí démona, říká vyléčená alkoholička

170 litrů alkoholických nápojů, což odpovídá přibližně 10 litrům etanolu – tolik za rok vypije každý Čech včetně dětí a seniorů. Skoro polovinu (48 %) z tohoto množství tvoří podle dat Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti pivo, pak následují lihoviny a víno.

„U nás je problém v tom, že je alkohol velmi tolerovaný. Cílem nás zdravotníků není, že musí Češi abstinovat, ale spíš si uvědomit, že není normální pít alkohol vždy a všude,“ říká Kateřina Marklová, odborná ředitelka pražské kliniky duševního zdraví Neo centrum.

Téměř každý desátý dospělý Čech ho konzumuje denně, další zhruba 1,5 milionu rizikově. Odbornou pomoc ale vyhledají podle Marklové jen jednotky procent závislých.

Velký problém je podle odborníků v užívání alkoholu u dětí a mladistvých. „Když se podíváte na statistiky, téměř čtvrtina jedenáctiletých dětí někdy okusila alkohol,“ uvádí psycholožka a psychoterapeutka Markéta Miláčková.

Jedno procento z nich už zažilo i opilost. Z patnáctiletých dětí pak alkohol vyzkoušelo dokonce 73 % a více než pětina z nich se opakovaně opila.

Míra konzumace alkoholu u těchto skupin sice dlouhodobě lehce klesla, důvod k radosti to však podle odborníků není. Čísla ze statistik hodnotí stále jako vysoká až alarmující.

První setkání s alkoholickým nápojem přitom mnohdy děti zažijí přímo v rodině, příbuzní jim ho nabídnou k „ochutnání“, nebo aby si s nimi „přiťukli“.

„Děti běžně dostávají k pití i nealkoholická piva, která samozřejmě nějaký alkohol obsahují, navíc formou a chutí se vztahují k běžným pivům, to je v českých rodinách také běžná záležitost,“ dodává Miláčková.

Ve 14 letech se k alkoholu dostala paní Tamara z Prahy. Začalo to popíjením s kamarády a spolužáky, více pak začala pít při vysokoškolských studiích. „Bylo to plíživé, trvalo to nějakou dobu, zároveň jsem věděla, že bych měla být opatrná, a různě jsem si říkala, že je to dobrý, že to umím zvládnout,“ vypráví Novinkám Tamara.

Alkohol jí poskytoval utlumení, odpoutání od reality, útěk od emocí, se kterými neuměla pracovat, nebo jí přidával na sebevědomí. Že pije víc než ostatní, jí poprvé došlo ve dvaceti. Později se přidaly i experimenty s drogami jako třeba extáze či kokain. V posledních letech závislosti pak nezvládala být bez sklenky víc než týden. Nalévala si pivo, víno i tvrdý alkohol – a jak sama říká, na konci už to bylo vlastně jedno, co pije.

„Při poslední kocovině a morálním střízlivění, kdy tam byl tehdy můj partner, který byl už dost zoufalý, a moje nejbližší kamarádka, která nade mnou zlomila hůl a řekla, že už na to nemá, mi došlo, že s tím opravdu musím něco dělat,“ popisuje, kdy přišel zlom.

Už prý nechtěla jen dokola slibovat, že se nikdy víc nenapije, ale že udělá konečně vše pro to, aby to vyšlo. Bylo jí třicet, když nastoupila na šest týdnů do léčebny a poté na terapie.

Základem k úspěchu je podle ní mít „čistou“ domácnost bez přístupného alkoholu, chodit na podpůrné skupiny nebo třeba meditovat a mít čas k usebraní.

„Když jsem nastupovala na kliniku, měla jsem pocit, že jsem ztratila sama sebe, ráda to nazývám posedlostí, že jsem byla v zajetí démona. Přišlo mi strašně líto, že kromě sebe ničím i své okolí, blízký okruh přátel a rodiny, a nechápala jsem, jak je možné, že jsem před nimi dala přednost alkoholu, nedocházelo mi, jak jsem v pasti,“ popisuje, v čem jí léčba otevřela oči.

„Pro mě byl největší dar přijít na to, že já nejsem ta špatná, špatná je ta závislost, a když ji nějakým způsobem zkoriguju a budu uspávat toho démona, budu moct normálně fungovat,“ zmiňuje Tamara.

Po úspěšném roce střízlivosti se ještě vrátila na týdenní pobyt, na „udržovačku“, jak ho nazývá. „Připomnělo mi to ten můj start, že jsem na léčbu nenastupovala v dobré kondici. A najednou jsem cítila ještě větší vděčnost za střízlivost a namotivovalo mě to jít dál,“ přiznává klientka Neo Centra.

Dnes už je to téměř pět let, kdy se „démona“ zbavila, a před čtyřmi měsíci se Tamara stala matkou malého syna. A ostatním, co mají problém a alkoholem, vzkazuje: „Určitě se nebojte říct si o pomoc, nestyďte se za to.“

Alkoholismus je u žen vnímán jako mnohem větší stigma než u mužů. „Žena si přece nemůže dovolit být opilá, ale u muže se spíš řekne: ‚Tak se opil, no a co, měl těžký týden,‘“ naznačuje adiktoložka a terapeutka Adéla Zenina, jak rozdílně k jednotlivým pohlavím často přistupuje společnost.

Alkoholičky tak mají tendenci svůj problém skrývat a rodina ho často odhalí, až když je žena v pokročilém stadiu závislosti. Jak upozorňuje Zenina, děje se to například u specifického fenoménu alkoholismu – tzv. zelených vdov, jak se označují manželky z rodin žijících v satelitních městečkách.

Tyto ženy postrádají sociální vazby, s příchodem dětí mohou cítit, že přišly o svou podstatu, jejich manželé tráví většinu času v práci a ony jsou osamělé. „Častá je kombinace alkoholu s léky,“ dodává. Kolik takových žen v české populaci je, ale v současnosti není prozkoumáno.

Častá a problematická je podle odborníků i zmíněná kombinace alkoholu s dalšími závislostmi, včetně těch, které se netýkají drog či léků. Jde například o závislosti na sociálních sítích, pornografii, sportu nebo workholismu. „Počty lidí na těchto nelátkových závislostech určitě rostou,“ uvádí terapeut a adiktolog Radek Němec.

„U mužů je nejčastěji problém on-line sázení, kvůli alkoholu začnou sázet na sport nebo v on-line kasinech, málokdy se setkáváme s tím, že by někdo chodil fyzicky do kasin, sází doma natajno,“ vysvětluje.

U žen se mnohdy adiktologové setkávají se závislostí na on-line nakupování. „V nejmenovaných aplikacích dokáží utratit hodně peněž. Je zajímavé, že s postupem času už ty balíčky ani neotvírají, obsah už je nezajímá, jde jim o to, aby si je koupily a na chvíli jim díky tomu vyletěl dopamin a cítily pocit uspokojení,“ dodává Němec.