Článek
Záleží i na sdělovacích prostředcích. Některá média přispívala k rozechvělému očekávání Špidlova pádu. Fandovské pojetí vládní krize je ale manipulativní. "A to se musí medializovat," říkali si minulých týden na chodbě Sněmovny poslanci ČSSD. Šlo o přijetí Stanislava Grosse u Václava Klause, který prý Grossovi potvrdil, že ho v případě pádu Špidlovy vlády pověří sestavením nové.
Prý. Ve skutečnosti ale jen potvrdil ústavní zásady a obecné zvyklosti při jmenování nové vlády, a protišpidlovští poslanci z toho vytřískali kapitál v podobě údajné podpory prezidenta Grossovi. Média o realitě nejen informují, ale spoluvytvářejí ji, slušela by jim i odpovědnost. Pád vlády není prohraný fotbalový zápas.
Pro další setrvání Špidly ve funkci premiéra bude důležitější hlasování o důvěře vlády než koncepce, kterou má straně předložit. Špidla chce požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry. K vyslovení důvěry totiž stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. Ústava tu nevyžaduje nadpoloviční většinu všech zvolených, jako je tomu v případě vyslovení nedůvěry vládě z podnětu aspoň 50 poslanců.
Pokud ODS a KSČM chtějí, aby Špidlova vláda padla, půjdou cestou vyslovení nedůvěry. K ní ale nemají samy dost sil a vlastně ani chuti. Věc rozhodnou odbojní poslanci ČSSD, třeba ti, kteří chtěli Grossův "úspěch" u prezidenta medializovat. Motivace ODS a KSČM by byla jasná: přivedeme ČSSD k úplnému debaklu, a voliči pak v mimořádných nebo řádných volbách za dva roky zvolí nás, tedy ODS a KSČM. Avšak představa, že Grossova menšinová vláda s podporou - případ od případu - KSČM nebo ODS, by mohla vydržet do řádných voleb v červnu 2006 a dokonce že by po nich byla ČSSD ve vládě, je pošetilá. A už vůbec ji nelze spojit se zachováním základů sociálnědemokratického programu, včetně plánovaných reforem, jak ho uplatňuje nynější Špidlova ČSSD a v podstatě i jeho vláda.
Pro Špidlovo křídlo v ČSSD je výhodné, že ODS a KSČM se sice shodují v odmítání vládní koalice, ale jinak v máločem - s výjimkou obhajoby blíže nevymezených národních zájmů a odporu k Bruselu. Do pádu vlády se hlavně KSČM ani moc nechce. Pro ni i pro ODS by bylo výhodné, zůstane-li černý Petr pádu vlády a dalších potíží v rukou odbojných poslanců ČSSD.
Ano, program KSČM a ČSSD se moc neliší. A do muzea starožitností patří antikomunistické resentimenty a paušální odsudek, že KSČM je nedemokratická. Její odpor ke Špidlovým reformám je ale ukut z populismu, z opozičních emocí, z odlišení se od ČSSD za každou cenu, z protipravicového tiku zavrhujícího Unii svobody i s postoji, jež by KSČM měla podporovat. Třeba boj proti korupci, za rovné příležitosti mužů a žen, rozvoj sociálních služeb a registrované partnerství. To má KSČM jako jediná parlamentní strana v programu a liberálové s ním souhlasí.
KSČM ale není ve svých postojích k ČSSD racionální, a proto není důvěryhodná. Aktuální protišpidlovská fronta, složená z levice ČSSD, národovců a zemanovců, tvrdí, že Špidla příliš ustupoval pravici. Lze však doložit, že sociálnědemokratický program nezradil. Blairovský výprodej sociálního státu vypadá opravdu jinak než Špidlovy reformy. Je stále naděje, že ČSSD tomuto tlaku nepodlehne a nepověří Grosse, aby vytvořil menšinovou vládu s KSČM nebo dokonce s ODS v zádech.
Odvrácení od uskutečňovaných a plánovaných reforem by vedlo zemi k finančnímu a postupně i hospodářskému úpadku, jemuž by pak po volbách musela čelit pravice. Nepochybně by zvolila silnou antisociální terapii.
PRÁVO 21. června 2004