Agrese mívá původ v rodině, říká odbornice

Zprávy o duševním stavu dětí jsou v poslední době čím dál znepokojivější. Proč?

Ano, špatných zpráv přichází čím dál víc. Na podzim to byl průzkum Národního ústavu duševního zdraví u žáků devátých ročníků, podle nějž čtyřicet procent žáků vykazuje známky deprese a třicet úzkosti. V některých regionech je ale situace ještě horší.

V Ústeckém kraji třetina dívek pro výzkum ohledně duševního zdraví uvedla, že se v uplynulém roce sebepoškozovala, a pětina žáků uvažovala o sebevraždě. Výzkum se zaměřil na žáky druhých stupňů základních škol a středoškoláky.

Je až děsivé, co víme ze statistik: v Česku je u lidí do devatenácti let sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí. Tragédie na pražské filozofické fakultě tomuto tématu přidala na naléhavosti.

V čem shledáváte souvislost?

Zatím neznáme profil pachatele ani jeho motivaci. Ale obecně lze říct, že profily těchto agresorů jsou si velmi podobné. Většinou jsou vystaveni špatnému zacházení a nemyslím tím jen násilí. Často mají obdobný vliv i nepřiměřené nároky, nedostatečné ocenění nebo narušené vztahy, třeba pokud rodiče nejsou schopni dát dětem najevo lásku a přijetí.

Bývají to děti, které neměly dlouhodobě saturované sociální a emoční potřeby v rodinném a často ani ve školním prostředí. Nepodařilo se jim vybudovat zdravou sebedůvěru a prosadit se v kolektivu.

Jak se může špatné zacházení vyhrotit do agrese?

Nenávist k lidem není přirozená a většinou zrcadlí podobný vztah k sobě samému. Jedná se většinou o případy nějakého hluboce a dlouhodobě nešťastného jednotlivce, který se rozhodne společnosti pomstít nejhorším možným způsobem. A často se snaží něčím extrémním upoutat pozornost, byť ji už nezažije, ale zůstane po něm nějaká stopa, nebude zapomenut. Taková bývá motivace lidí, kteří pozornost v běžném životě nedostávali nebo jí měli málo.

Takže se nemusí rovnou jednat o určitou duševní indispozici?

Stále častěji se ukazuje, že řada duševních onemocnění se rozvíjí v kontextu rodiny, která nedokáže dobře saturovat potřeby dětí, a to zejména v emoční oblasti a pocitu bezpečí i přijetí. Vždy se jedná o nedostatek v oblasti základních lidských potřeb, které potřebujeme mít naplňované, abychom mohli žít spokojený život.

Připusťme i určité dispozice pro vyšší pravděpodobnost vzniku duševního onemocnění, ale většinou mu předchází nějaký spouštěč, obvykle krize, která vyvolá vysokou míru stresu.

V jaké psychické kondici děti a mladí lidé jsou?

Jen z toho, co se děje v rodinách, máme vysoký počet traumatizovaných dětí. Kdybychom se podívali na třídu s pětadvaceti žáky, zhruba tři až čtyři jsou zasaženi vícero negativními zkušenostmi, které jim působí trauma. Projevují se pak často náročným chováním.

V posledních letech pak velmi narostly konkrétní obtíže v oblasti duševního zdraví. Čím dál víc dětí se různými formami sebepoškozuje, mají poruchy příjmu potravy, trpí sociální fobií.

To zní, jako bychom byli v tlakovém hrnci, který má co chvíli bouchnout. Je to tak?

Ve výjimečných případech pak mladý člověk nenamíří agresi vůči sobě, ale na své okolí. Častěji ale vídáme násilí vůči sobě. Pokud se dětem a mladým lidem nedostane pomoci, může vyústit do situace, která je z jejich pohledu bezvýchodná.

Předpokládám, že ještě bude přibývat dětských sebevražd, což bývá poslední únik z takové situace. Bude přibývat mladých bezdomovců. Kvůli absenci odborné péče a užívání drog je mezi mladými lidmi na ulici velké množství těch, kteří mají neléčené duševní onemocnění.

Je to důsledek pandemie?

Problémy byly už před pandemií, ale tohle kolektivní trauma velmi intenzivně vstoupilo do života všech, včetně dětí. A ony čerpají jistotu o tom, že svět je bezpečné místo, od blízkých dospělých. I pro ně to bylo období, kdy jsme nevěděli, co bude. Byli jsme vyděšení a děti velmi intenzivně vnímaly obavy, slyšely je z médií, vnímaly i emoce rodičů. Šly na ně ve dvojnásobné míře.

Nejhůř na tom byli teenageři, pro něž je strašně důležité mít svou vrstevnickou skupinu. Je to důležitá součást růstu osobnosti. Spousta těch dětí neměla příležitost dobře zvládnout přirozenou vývojovou krizi, pubertu. Přidala se k tomu celospolečenská krize, což mělo pro mnohé z nich drtivé dopady.

Jsou na tom po pandemii hůře i malé děti?

To nedokážeme říct, protože nezískáváme data. Pandemie, následná ekonomická krize, válečný konflikt a další souvislosti vedly k tomu, že v řadě rodin začalo narůstat domácí násilí nebo se rozvinulo i tam, kde dříve nebylo. Podmínky v rodině se v kontextu krizí mohly zhoršit, což má vliv i na malé děti.

A je dobře známé, že násilí nebo zanedbávání zvyšuje u dětí pravděpodobnost dopadu na duševní i tělesné zdraví. I rozpad rodiny, k čemuž dochází docela běžně, může být traumatická zkušenost. Existuje velmi významná studie, která prokázala vztah mezi tím, co zažíváte jako dítě, a rozvojem kardiovaskulárních onemocnění a dalších diagnóz v pozdějším věku. Kromě toho až polovina duševních onemocnění vzniká před čtrnáctým rokem života. A tato hranice se spíše snižuje.

Jestliže problémy narůstaly ještě před pandemií, co bylo jejich příčinou?

Pandemie vše akcelerovala. Když pomineme rodinné prostředí, měl hlavní vliv technologický a celospolečenský vývoj. Třeba v souvislosti s klimatickou krizí je řada dětí přesvědčena, že před sebou nemají dobrou životní perspektivu. Říká se tomu environmentální žal, kdy se člověk domnívá, že všechno hezké kolem nás skončí.

Vedle toho se děti, které nemají podporu ve vztazích s dospělými, naučily saturovat své potřeby v online prostředí. Sbírají lajky nebo různé formy emoční podpory, v tomto prostoru je velmi snadné někoho pochválit, ale i pohanět. Při jednání z očí do očí je nějaká sociální zábrana spojená s neverbální komunikací, ale v online prostoru to zcela chybí, zpětná vazba je buď extrémně pozitivní, nebo extrémně negativní.

A pak je tu ještě jedna věc. Dříve jsme se porovnávali s dětmi ve třídě, teď v zásadě s celým světem.

Jde o nedostižné vzory?

I to hodně mladých lidí frustruje, jejich koncentrace na obrazovce telefonu může dávat pocit, že všichni jsou šťastní a úspěšní, jen vy ne. V pubertě, kdy děti řeší, jak vypadají, jaké mají dovednosti, jak jsou oblíbené, to tím spíš může sehrát velmi negativní roli v budování jejich vztahu k sobě.

Během pandemie se velice rychle dostaly technologie do každého pokojíčku, na což nebyli připraveni ani rodiče.

Přesně. Řada z nás nemá dostatečné kompetence, abychom dokázali vyhodnotit, co je dobrý vztah k technologiím a co už ne. Neumíme dětem pomoct čas u počítače, tabletu či telefonu regulovat. Závislostní užívání technologií je velký fenomén, se kterým si jako rodiče neumíme poradit. Znaky závislosti na technologiích přitom vykazuje patnáct procent žáků. A další téměř polovina přiznává, že kvůli online aktivitám vynechává spánek nebo jídlo.

Společnost SOFA nabízí školám metodiku, jak vést děti k duševní hygieně, neschází ale stejně naléhavě i návod, jak vysvětlovat sociální sítě a algoritmy?

Mediální výchova je nesmírně důležitá a měla by ve školách získat mnohem větší pozornost. Sociální sítě fungují na stejném principu jako drogy. Lajky, smajlíky a výhry nám dodávají dopamin, endorfiny a člověk po nich baží. Drogy přinášejí okamžité uspokojení, ale z dlouhodobé perspektivy jsou škodlivé. O tom nikdo nepolemizuje. Ale u online světa ještě stále nevnímáme, že by to mohlo být potenciálně rizikové.

I zdravý pohyb v digitálním prostoru bychom chtěli do škol dostat. Je velice důležité, aby děti pouze pasivně nekonzumovaly obsah kvůli úniku z reality a uvolnění napětí, ale staly se tvůrci a technologie využívaly kreativním způsobem, který přináší kromě jiného i uspokojení z dobře vykonané práce.

Sociální sítě, ale i hry jsou dokonale propracované, aby plně zaujaly pozornost. Dá se tomu bránit?

Nyní do ordinací chodí děti, které si dávají plenu, aby se nemusely od počítače odtrhnout. Ale i tomu se dá předcházet. Velkým problémem je totiž sociální izolace. Děti a mládež spolu tráví mnohem méně času v reálném světě. Je pro ně jednodušší chatovat a posílat si videa, ale mají čím dál větší problém se setkávat naživo. Vnímají čím dál častěji nepříjemné pocity nebo obavy. Ještě teď, dva roky po pandemii, školy řeší, že některé děti nejsou vůbec schopné vystoupit před třídou a něco říct.

Pokud jsou nejisté v lidské blízkosti, zhoršují se jejich sociální kompetence a o to více se přiklánějí k pro ně emočně bezpečnějšímu online světu.

Algoritmy se pořád zpřesňují. Pokud někdo projeví depresi, přidají ho k bublině obdobných statusů…

Ano, i to je velmi nebezpečné. Není to jen o tom, že něco zadáte do vyhledávače, ale že rolujete po příspěvcích, a když se někde zastavíte, algoritmy vám příspěvky přeskládají.

Jak náročné jsou pro učitele vaše programy zaměřené na posilování odolnosti a duševního zdraví dětí?

Metodiky na webu jsou připravené krok po kroku a aktivity pro děti jsou k dispozici se všemi potřebnými materiály. Určitě i pro učitele jsou některá témata složitější. Nabízíme proto dvoudenní školení, kde se učitelé první den proškolí, pak si vyzkoušejí program v praxi a nakonec vše s námi a dalšími učiteli proberou. Získají další doporučení, jak řešit situace, do kterých se během realizace programu s žáky dostali. Proškolení je nicméně jen doplňkem, nikoli podmínkou využívání našich metodik.