Advokát: Afghánští tlumočníci nám pomáhali, teď jim hrozí smrt

Dlouhodobě se věnuji zastupování vojáků tam, kde se dostanou do obtíží. Pro armádu zajišťuji školení i konzultace k nejrůznějším právním otázkám. Několik vojáků, kteří se vrátili z afghánské mise, mě v současnosti oslovilo s otázkou, jak pomoci afghánským tlumočníkům, které osobně znají.

Žádné Afghánce osobně nezastupuji, pomáhám jen na žádost několika českých vojáků realizovat myšlenku přesunu těch spolupracovníků naší armády, kteří si tuto pomoc zaslouží. V těch několika málo případech se jedná o vysokoškolsky vzdělané odborníky, kteří s českými vojáky spolupracovali a jejichž osobnost přesvědčila jejich české přátele, že si pomoc ČR skutečně zaslouží.

Odhaduji, že z řad afghánských spolupracovníků české armády to nejspíš bude jen pár jednotlivců a jejich rodiny, kteří projeví zájem o azyl v ČR. V žádném případě se nejedná o žádný program řízené migrace, ale o gesto dobré vůle vůči těm, kteří si jej zaslouží.

Snažím se najít cestu, aby mohli získat humanitární vízum k příletu do ČR a zde požádat o azyl, popřípadě je v tomto řízení zastupovat, pokud bude potřeba.

V současné době představuje největší problém to, že ministerstvo zahraničí před časem odebralo českému zastupitelskému úřadu v Kábulu právo tento typ víz vydávat, jakož i právo přijímat žádosti o azyl. Žadatelé tak mohou tyto žádosti podat nejblíže na českém zastupitelském úřadu v pákistánském Karáčí.

Dostat se tam však lze zpravidla přes hraniční přechody ovládané Tálibánem nebo přes jeho území. Taková cesta se pro tento typ žadatelů rovná prakticky sebevraždě. Zde by mělo ministerstvo zahraničí jednat okamžitě.

Vojáci, kteří mě oslovili, je považují za spojence, jejichž pomoci si váží a jejichž důvěru v pomoc nechtějí a nemohou zradit. Spatřují v tom ze své strany projev vojenské cti. V očích islámských fundamentalistů se však tito afghánští spolupracovníci české armády stali zrádci, kteří si dle jejich názoru zaslouží smrt.

Všichni si mohou na internetu najít fotografie, jak se islámští fundamentalisté chovali po odchodu Rusů a porážce tehdejší afghánské vlády na dobytém území.

Záběry veřejného lynčování spolupracovníků poražených jsou hrozivé. I dnes můžeme číst, jak zástupci Tálibánu na dobytém území zavraždili například oblíbeného komika, vraždí ale i novináře, policisty, vojáky speciálních sil a další spoluobčany, které považují za nepřátele či zrádce.

Tálibán v současnosti obsadil jen několik okrajových provincií, odkud se vládní jednotky postupně stáhly. Lze předpokládat, že významné provincie, a zejména hlavní město Kábul se ještě nějakou dobu udrží.

Pozdě zatím není, ale čas se velmi krátí a každý den prodlení může být kritický. Jelikož se nejedná v tomto případě o žádnou masovou migraci, ale skutečně o přesun několika málo odborníků a spolupracovníků naší armády, je nutno jednat bez zbytečného odkladu. Vždyť jejich přesun podporuje i prezident ČR.

Pokud jsem pochopil správně, co ministr zahraničních věcí v rozhovoru pro Právo řekl, pak vyjádřil připravenost pověřit český zastupitelský úřad v Kábulu, aby těm žadatelům, jejichž jména mu ministr obrany potvrdí, umožnil přílet do republiky a zde podat žádost o azyl.

Podobně již ČR postupovala v případě běloruské sprinterky, kterou Lukašenkův režim nutil k návratu z olympiády v Tokiu. Pokud tedy je ministr zahraničí připraven umožnit českému zastupitelskému úřadu v Kábulu poskytnout víza a ministr obrany je připraven sdělit, u koho připadá tento postup v úvahu, pak je možno vše realizovat v řádu dnů, nejvýše týdnů.

Otázkou zůstává pouze postoj ministra vnitra, jehož odbor azylové a migrační politiky bude azylové řízení na našem území provádět. Byla to právě především aktivita bývalého ministra vnitra (Milan Chovanec), který původní projekt přesídlení spolupracovníků naší armády v minulosti ukončil.

V současnosti je tedy s programem pomoci afghánským spolupracovníkům aktivní především ministerstvo obrany, ale to nestačí. Aktivitu by mělo prokázat především ministerstvo vnitra, které rozhoduje o azylu, a ministerstvo zahraničí, které rozhoduje o vízech. Tato ministerstva mohou program rovněž dál rozpracovat a rozšířit na případné další odborníky a pomocníky.

Největším problémem je čas a ochota níže postavených úředníků na klíčových ministerstvech afghánským spolupracovníkům naší armády pomoci. Prohlášení ministrů je jedna věc, jejich schopnost donutit vlastní podřízené k rychlé reakci je věc druhá.

Jinak řečeno, největším problémem může být typicky česká vlastnost „nehledat cestu, jak to jde, ale předkládat důvody, proč to nejde“. Pokud ale nyní zklameme důvěru těch, co v naši pomoc věří, můžeme se v budoucnu dočkat podobného přístupu od těch, kterým nyní věříme my.

Naštěstí existuje v rámci ministerstva obrany pár jednotlivců, díky kterým se přistoupilo k realizaci aspoň minimalistické verze programu předloženého ministrem obrany. Nezbývá než věřit, že se najde vůle dobrou věc prosadit. Cesta, jak to provést, existuje.