Článek
Za poslední roky si v západních zemích našly rodiny stovky romských dětí. V ČR to ale mají malí Romové těžší kvůli zastaralému systému a předsudkům.
O těch ví své Zdeněk Kapitán, ředitel Úřadu mezinárodně-právní ochrany dětí. Úřad mj. zařizuje v zahraničí náhradní rodinnou péči, která je mezinárodně uznávaná jako nejlepší, či spíše méně škodlivá než v České republice mimořádně rozbujelá ústavní péče.
Každoročně úřad zprostředkuje adopci v zahraničí průměrně pro čtyřicet dětí.
Zahraniční žadatelé na rozdíl od tuzemských nevznášejí požadavek na etnikum dítěte
Etnický původ se sice oficiálně nezjišťuje, ale romské děti tvoří drtivou většinu.
Adopce do zahraničí probíhá úspěšně v 99,3 procenta případů, což znamená, že děti v nových rodinách zůstávají. „Česká společnost je velmi předsudečná, ale tato okolnost nebude jediným důvodem, pro který děti propadají systémem až k mezinárodní adopci,“ sdělil Právu Kapitán.
„Úřad se dosud nesetkal s tím, že by zahraniční žadatelé na rozdíl od tuzemských vznášeli jakýkoliv požadavek na etnikum dítěte. Ani z osobní zkušenosti, ani z vývojových zpráv nemohu odvodit, že by se rasové předsudky staly adoptivní rodině v cizině zdrojem nezvladatelných problémů,“ popsal Kapitán.
Podle něj vzít si do pěstounské péče či si osvojit romské dítě ve společnosti, kde existuje spousta zakořeněných předsudků, je „neskutečně těžký úkol“ a náhradní rodiče si za to zaslouží úctu.
Volání krve
Svůj vliv na rozhodování potenciálních náhradních rodičů mohou mít i známé osudy adoptivních rodičů, jimž se romský chráněnec zle odvděčil. Jenže ani tady nemusí hrát roli etnický původ, ale nezvládnutá krize identity, které se pracovně říká „volání krve“. Na Západě se podobné problémy řeší, ale v Česku pro to chybí podpůrný systém.
„Víme, že v Německu, v Itálii, ve Švédsku existují neformální spolky zahrnující lidi, kteří se setkávají, protože adoptovali děti z ČR, a tím udržují kontinuitu. Často volají po setkání s biologickou rodinou, což někdy dopadá dobře, někdy špatně. Na problémy jsou ale připraveni a umějí je řešit,“ popsal Kapitán.
Na Západě jsou pěstouni, potažmo osvojitelé připravováni na zvládání případných problémů a úřady na ně dohlížejí
Podle něj z poznatků policie vyplývá, že adoptivní rodiny v ČR ale nechávají problémy dětí pět deset let „vyhnívat“, což se pak projevuje zprvu malými krádežemi, ale v 17 letech už trestná činnost nabývá velkých rozměrů. „A nesouvisí to s etnikem. Může se to stát, i když si třeba bílá rodina osvojí žluté dítě,“ zdůraznil.
Proto také často upomíná, že je třeba v Česku změnit systém adopcí. Na Západě jsou pěstouni, potažmo osvojitelé důkladně připravováni zvládat všechny případné problémy a úřady na ně dohlížejí a poskytují jim potřebný servis i později.
Podle Kapitána se ale adopce v ČR vnímá jako soukromá věc, do níž se nemá nikdo vměšovat. A když se rodičům bez patřičného zázemí vymkne dítě z kontroly, dochází k rodinným katastrofám.
„Politicky nevděčné“
„Jedna věc jsou rasové předsudky a my s tím neumíme pracovat, protože je to politicky nevděčné, a nikdo se tohoto tématu neujme. Druhá rovina je individuální péče o dítě, kdy osvojitelé a žadatelé o pěstounskou péči nejsou dost dobře připraveni na to, aby zvládli výchovné problémy, které nevyhnutelně musí nastat,“ shrnul Kapitán.
Systémy v západních zemích pracují s prevencemi tak, aby děti své biologické rodiny vůbec nemusely opouštět.
Tamní bezdětné rodiny mají tedy jen málo šancí, že dítě do adopce získají. A tak se jejich naděje upínají k Východu. V EU jen postkomunistické země nabízejí do zahraničí k adopci více dětí, než jich přijímají. Podle Kapitána si ale ČR mezi nimi stojí nejlépe.
Jak ovšem podotýká, to, že „stát je přijímajícím státem, tedy státem, do kterého se adoptuje, je jistým výrazem jeho jakési civilizovanosti“.