Adopce dětí homosexuály tradiční rodinu neohrozí, míní lesby vychovávající holčičku

„Jsme v situaci, kterou jsme si nevybraly. Nemohla jsem si zvolit, jestli budu nebo nebudu lesba. Máme úplně stejné představy o životě jako všichni ostatní. Snažíme se, co nejvíc to jde, aby naše dítě mělo všechno,“ začíná vyprávět Lenka (39). (Ženy si přály zůstat v anonymitě, jména jsou smyšlená, redakce jejich identitu zná - pozn. red.)

Se Šárkou (23) se seznámily před čtyřmi lety a ihned se do sebe zamilovaly. Po tříletém soužití se rozhodly, že by spolu chtěly mít dítě.

„Já jsem starší, tak šlo o to, jestli vůbec přijdu do jiného stavu. Tak jsme si říkaly, jestli to neudělat tak, že by děti porodila Šárka. Ale nakonec jsme si řekly, že by byla škoda, abychom to alespoň nezkusily,“ popisuje Lenka.

„Otec je můj kamarád, který je gay. Také chtěl děti, tak jsme se domluvili, že bychom je měli spolu,“ vysvětluje Šárka. Dodává, že je velká výhoda, že otce nemusely hledat. Některé homosexuální páry musí situaci řešit tak, že shánějí dárce spermatu přes inzeráty a otec pak do života dítěte vůbec nezasahuje a dítě ho třeba ani nikdy nepozná.

„Naše představa byla, že ten otec bude normálně v životě našeho dítěte a že bude součást rodiny. Ale nechtěly jsme, aby například platil alimenty,“ podotýká Lenka. Je jí prý jasné, že dítě je nejspokojenější, když ví, kdo je jeho otec a může s ním mít kontakt.

Lenka dvakrát zkoušela otěhotnět pomocí inseminace v nemocnici, což je jedna z metod reprodukovaného početí. Ani jeden z pokusů však nevyšel.

„Potom jsme to samé udělaly doma pomocí pipety z kapiček Stoptusin – a vyšlo to hned na druhý pokus,“ usmívá se Šárka a na klíně přitom drží roční holčičku Petru.

Otec se s malou Petrou pravidelně vídá, bere si ji k sobě domů nebo s ní chodí na procházky. Obě ženy si chválí, že se s ním na všech důležitých věcech ohledně výchovy shodnou. „Vychází to skvěle, tatínek se stará. Petra má navíc tři babičky. I v situaci, kdy jsme nemocné nebo nemůžeme, tak je vždycky někdo, kdo ji může pohlídat, na koho je zvyklá,“ říká Lenka.

Kolonka otce v rodném listě Petry je však zatím prázdná. Ženy totiž doufaly, že parlamentem projde zákon, který by umožnil Šárce miminko adoptovat. Sněmovna by se k návrhu, který by takovou adopci umožnil, měla vrátit po prázdninách. Zda však poslanci a senátoři návrh schválí, není vůbec jasné.

„Takže teď jsme v takové situaci, že přemýšlíme, zda tam toho otce nedopsat. Protože kdyby se se mnou něco stalo, tak pro dítě je ta situace právně hrozně nepříjemná. Dítě by v tom případě šlo k prarodičům, nebo by také mohlo skončit v dětském domově,“ líčí Lenka.

„Což je dost absurdní, když dítě má druhého rodiče, který se o něj od malička stará,“ podotýká Šárka. Ženy dodávají, že jak Lenčini, tak Šárčini rodiče je podporují a vycházejí spolu dobře, ale některé homosexuální páry to mohou mít jinak.

Pokud by parlament nakonec adopci umožnil, gayům a lesbám by to podle Šárky pomohlo v každodenním životě. Jako příklad uvádí, když potřebovala jít s Petrou k nové doktorce.

„Volala jsem tam, zda bych mohla s Petrou přijít jenom já. Bylo mi řečeno, že na dalších prohlídkách to nebude problém, ale na první by s ní měla přijít matka. Jenže Lenka zrovna nemohla. Jsou to drobnosti, ale ve finále to dokáže dost věcí zkomplikovat,“ popisuje Šárka.

Podobný problém řešila, když měla jít vyzvednout Petřin rodný list. Nejdříve zavolala na matriku, zda může dokument dostat i přesto, že není rodič. Úřednice jí řekla, že v tom není problém.

„Ale když jsem tam potom jela, tak se vrátila šéfová matriky z dovolené a řekla mi, že to možné není, že mi ten rodný list nemůže dát do ruky, ale že ho může poslat poštou. Tak to jsou takové absurdní drobnosti. Ale když tohle řešíte v šestinedělí, kdy je potřeba využít energii na to dítě…“ kroutí hlavou Šárka.

Na otázku, zda se ženy někdy setkaly s nepříjemnými reakcemi nebo chováním, odpovídají, že ne. „Třeba naše pediatrička to vůbec neřeší. Na ulici to lidé moc nevnímají. Většinou je nenapadne, když vidí dvě ženy s kočárkem, že jsou to lesby,“ komentuje Lenka.

Je jí prý však líto gayů, ti to mají podle ní trochu složitější. „Ale to mi přijde nesmyslné. Myslím, že spousta gayů, kteří chtějí děti, tak jsou víc mateřské typy než spousta žen, které děti mají,“ doplňuje Šárka.

Obě ženy také nechápou názory poslankyně Nytrové. Ta se ve Sněmovně ostře vyslovila proti tomu, aby mohli homosexuálové adoptovat dítě svého partnera. Řekla také, že gayové a lesby mají větší sklony k násilí, alkoholismu a promiskuitě.

„Je děsivé, že někdo, kdo neumí pracovat s informacemi, rozhoduje v České republice o jakýchkoli zákonech. Nejsem volič ČSSD, ale mrzí mě, že to vrhá špatné světlo na tu stranu. Není to určitě příjemné ani pro premiéra,“ konstatuje Lenka. Doufá, že většině Čechů přijdou výroky poslankyně nesmyslné.

Nytrová také argumentovala tím, že je potřeba zachovávat tradiční rodinu a ne podporovat homosexuální partnerství. Proti tomuto názoru se staví Šárka.

„Mně přijde absurdní ta myšlenka, že když se adopce schválí, tak to ohrozí tradiční rodinu. Vůbec mi není jasné jak. Homosexuální rodiny tady jsou, nikdo jim nezabrání, aby měly dítě. Pokud se povolí adopce, neznamená to, že těch rodin přibude. Homosexuální rodiny tady budou stejně, jen jim to ulehčí fungování,“ vysvětluje svůj postoj.

Šárka však dává Nytrové za pravdu v tom, že je důležité, aby dítě mělo v rodině mužský vzor – například v roli dědečka nebo strýce. „Ale myslím, že pro dítě je nejdůležitější, aby vidělo zdravý partnerský vztah, a už je jedno, jestli to bude žena se ženou nebo žena s mužem. Pokud to funguje, tak je to podle mě důležitější,“ podotýká.

Obě ženy počítají s tím, že než půjde malá Petra do mateřské školy, budou se jí snažit vysvětlit, že nežije v úplně standardní rodině. „Dítěti přijde normální to, v čem vyrůstá, nezamýšlí se nad tím, dokud mu to nikdo neřekne. Než půjde do školky, musí od nás zjistit, že její rodina není standardní a že většina rodin vypadá jinak a proč,“ nastiňuje Šárka.

Obavy, že by se Petře mohly děti ve školce nebo ve škole smát kvůli tomu, že má dvě mámy, ženy nemají. Podle Lenky nemá cenu se toho předem bát.

„Stát se to může a příjemné by to určitě nebylo, ale taky to tak být nemusí. Já jsem měla jako dítě zrzavé vlasy a pihy a taky se mi nikdo nikdy nesmál. Ale doufám, že bude mít dostatečné zázemí, aby to zvládla,“ uzavírá Lenka.