Výchovné praktiky, které byly v osmdesátkách ještě běžné, ale dnes by neprošly

V té době ale na svět nebylo s takovým důrazem nahlíženo jako na nebezpečné místo, které je plné rizik a nástrah. Rodiče rovněž neměli takové možnosti a ani čas. Podívejte se s námi na několik věcí, které dnešní děti již nemají moc možnost zažít. Bez ohledu na to, zda je to správně či špatně.

Pamatujete si, když vám rodiče řekli, že se máte vrátit domů do setmění, aniž by měli tušení, kde ten čas budete trávit a s kým, a také bez toho, abyste se museli každou chvilku hlásit na telefonu? Pro dnešní děti často něco zcela nepředstavitelného. Tehdy se všichni členové rodiny v lepším případě sešli u snídaně (ve většině případů ani to ne) a děti pak šly samy do školy, na kroužky a většina rodin se doma potkávala až na večeři.

Rodiče přitom neměli absolutně tušení, kde jejich děti během většiny dne skutečně jsou, protože neměly mobily ani GPS lokátory a nebyl pořádně ani nikdo další, kdo by je kontroloval.

Všechna tato svoboda objevování, dělání chyb a nezávislého procházení světem bez dospělých byla nahrazena kompletním rozplánováním volného času – tak aby děti zůstávaly pod neustálým dohledem, ať už rodičů, prarodičů, vedoucích kroužků, sportovních trenérů a dalších.

Dnes už si málokdo umí představit, že by své děti nechal sedět v autě bez autosedačky či u větších dětí bez připoutání. Bezpečnost je v tomhle směru zcela oprávněně na prvním místě, což potvrzují i veškeré statistiky nehodovosti apod.

V osmdesátkách ale bezpečnostní pásy ve většina aut na zadních sedačkách ani nebyly. Zcela běžné tak bylo, že děti místo vzorného sezení vzadu polehávaly či poskakovaly, a občas i ležely v prostoru pod oknem apod. Jedinou věc, kterou měly děti nakázanou, bylo nerozptylovat řidiče, ale ani to se ne vždy pevně dodržovalo.

Kobliha, bábovka či jakákoliv buchta k snídani byl naprostý standard na snídani či svačiny. Dnes je to pro mnohé rodiče dbající na zdravou výživu něco nepředstavitelného. Přitom řada z nich pečivo nahradila mnohdy sladší miskou s cereáliemi a čaj ovocným džusem, který je sice 100%, ale bez dužiny, takže s velkým množstvím fruktózy.

V mnoha rodinách dnes děti samozřejmě dostávají mnohem zdravější snídaně i svačiny než dříve zmiňované sladké pečivo – a skutečně jim to prospívá, jak potvrzují i výzkumy. Na druhou stranu však byly děti dříve uchráněny stresu z neustálé kontroly složení jejich jídelníčku.

Na tmavou opálenou pokožku bylo dlouhá léta nahlíženo jako na něco, co ukazuje na zdraví dítěte. Naopak příliš světlá pokožka značila zdravotní problémy. I když už byly k dostání nějaké přípravky s SPF, většinou s velmi nízkou ochranou, řada rodičů je u svých dětí vůbec nepoužívala. Považovali to za něco zcela zbytečného. Maximálně sáhli po dětském oleji či klasickém jedlém oleji v představě, že tak pokožku svých dětí chrání.

Dnes už je to pro řadu rodičů něco nepředstavitelného a kožní lékaři jsou za to velmi rádi, protože riziko rakoviny kůže je v dnešní době opravdu vysoké a každé spálení pokožky v dětském věku může být velmi nebezpečné. Používání opalovacích přípravků s vysokým UV filtrem by tak mělo být samozřejmostí.

Umíte si dnes představit, že byste své dítko na prvním stupni ZŠ vysadili u veřejného bazénu a nechali ho tam jít s kamarády samotné a často i bez toho, že by umělo opravdu dobře plavat? Stejně tak u rybníka či řeky. Přesto to tak ještě v nedávné době fungovalo. Ano, rizika utonutí a zranění byla velká, ale tehdy si to rodiče tolik nepřipouštěli.

V rámci bezpečnosti je dnes doporučováno absolvovat kurzy plavání již od malého miminka. Kdo na takové kurzy se svým dítkem chodil, tak s tímto doporučením naprosto souzní, protože benefity těchto kurzů jsou obrovské. Ať už se rodiče rozhodnou kurzy absolvovat či ne, měli by mít na mysli, že ostražitost je u vody vždy namístě, ale nic se nesmí přehánět. Všechen ten strach, co by se mohlo stát, může mít v konečném důsledku i na dítě negativní dopad.

Pokud se dítě narodilo do rodiny kuřáků, pak se od narození v podstatě stávalo pasivním kuřákem - tím, kdo sice nekouřil, ale vdechoval kouř z cigaret. Tehdy se totiž zcela běžně kouřilo v celém bytě, v restauracích, na společenských akcí, v autě, prostě téměř všude bez ohledu na nekuřáky či děti. Popelníky byly dekorativními předměty v každé místnosti. Snad jediným místem, kde se nekouřilo, byly školy.

Naštěstí dnes už nic z toho děti absolvovat nemusí. Většina kuřáků bere ohledy alespoň na své ratolesti a doma chodí kouřit ven. Zákaz kouření v restauracích a společenských akcích též velmi pomohl. Zároveň je i mnohem větší povědomí o tom, jak je pasivní kouření nebezpečné a co všechno z pohledu zdraví může způsobit.

Děti dříve jezdily mnohem více na kole samy bez rodičů a jiného dohledu. V té době nikdo nenosil na hlavě ani helmu, natož nějaké chrániče na kolena a lokty. Úrazů na kole bylo hodně. Odřená kolena, lokty, popálení od kopřiv a občas i nějaká ta zlomenina k dětství patřily a nikdo z nich nedělal tak obrovskou vědu. Často se stalo, že si dítě nenechalo rány ani ošetřit a běhalo dál s kamarády venku. Na strupy a jizvy bylo nahlíženo jako na suvenýry z dětských dobrodružství.

Dnes někteří rodiče bez pořádné ochrany nepustí dítě ani na tříkolku. Samozřejmě, silniční provoz je dnes mnohem hustší, což s sebou nese i více rizik a nebezpečí. Nošení helem je proto u dětí povinné ze zákona – a rozhodně oprávněně. Někdy se ale i z odřeného kolena dělá mnohem větší tragédie, než tomu ve skutečnosti je.

Dříve si lidé byli zvyklí dělat věci doma sami. K postavení zahradního domku pro děti jim tak postačilo pár prkének, hřebíků a nástrojů. Žádné narýsované plány, žádné bezpečnostní opatření, jen šikovnost, logika a zdravý rozum. Nikdo neřešil, že by si děti mohly při hraní vrazit do rukou třísku.

Dnes rodiče takový domek raději koupí již hotový nebo jako skládačku. Vše přitom musí splňovat přísné bezpečnostní normy – i podlahy domečků tak často pokrývají speciální pěny tlumící nárazy.

Děti byly často nuceny dojídat nejen doma, ale i ve školkách či školách. Často tak musely sedět u stolu, dokud všechno nedojedly. Plýtvání jídlem bylo považováno za morální selhání, zatímco odlišné chutě bylo něco, na co se nehledělo. Mnozí tak dodnes vypráví, jak museli ve školce hodit maso pod stůl, jen aby mohli od stolu odejít.

Dnes se naštěstí již ví, že nucení do jídla má víc negativ než pozitiv, a děti se naopak učí rozpoznávat vlastní signály hladu.