Trpí depresemi a úzkostmi. Skleněné děti jsou vedle svých handicapovaných sourozenců neviditelné

„Kdykoli chci jít někam s kamarádkami nebo jet na výlet, musím všechno hlásit dopředu. I směny na brigádě, kdy přijedu a podobně. Ale ne, protože by se o mě rodiče báli, ale protože potřebují, aby byl někdo doma s bráchou,“ napsala jedna z respondentek průzkumu, na kterém spolupracovali výzkumníci z katedry sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s organizací Nautis, která se věnuje autistům a jejich rodinám.

Z dat, která poskytla agentura Behavio, plyne, že v Česku je asi osm set tisíc sourozenců lidí s různými druhy postižení, tedy přibližně osm procent populace. Na jejich potíže se zaměřilo dotazníkové šetření, do kterého se zapojilo 418 zdravých sourozenců mezi 13 a 65 lety z malých obcí i velkých měst po celém Česku. Téměř ze tří čtvrtin šlo o ženy.

Zpravidla kvůli mentálnímu či tělesnému postižení vyžadují sourozenci „skleněných dětí“ více pozornosti a péče ze strany rodičů. Přestože poté věnují méně času zdravým potomkům, 71 procent dětí považuje přístup rodičů za spravedlivý, vyplynulo z průzkumu.

Část zodpovědnosti za handicapovaného také dopadá přímo na sestru či bratra, kteří se musejí jeho potřebám přizpůsobovat.

„Neovlivňuje mě to aktuálně už tolik, nepřímo se to ale podepsalo na mém psychickém stavu a kvůli tomu mám problémy se vztahy, osobními i pracovními, závazky, sebevědomím, objevilo se mi ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), v minulosti deprese, sebepoškozování,“ svěřil se v dotazníku další respondent.

„Být skleněným dítětem přináší značné psychologické, sociální a emocionální výzvy. Potýkají se s vysokou mírou stresu, pocitem zodpovědnosti a nejistoty ohledně budoucnosti. Vzniká riziko sociálního vyloučení, rizikového chování a duševních problémů, jako je úzkost a deprese,“ popsala závěry studie výzkumnice Ema Turnerová z katedry sociologie UK.

Kromě zmíněných potíží se v dotazníku objevily také poruchy spánku a příjmu potravy.

Jak dále vyložila speciální pedagožka Lenka Bittmanová z organizace Nautis, fakt, že mají tyto děti handicapovaného sourozence, ovlivňuje celý jejich život od volby přátel a partnera, studia i práce po rozhodnutí, zda mít vlastní potomky.

Tři čtvrtiny skleněných dětí navíc cítí zodpovědnost postarat se o svého sourozence i v budoucnu. Se svými problémy se však často nemají kam obrátit, přestože by pomoc uvítaly. Podle průzkumu měla jen čtvrtina z nich zkušenost s nějakým typem odlehčovacích služeb, jako je například osobní asistence.

„Odlehčovací služby pro rodiče a sourozence jsou nedostatkové a pro řadu lidí také finančně nedostupné,“ řekla Bittmanová, která se skleněnými dětmi pracuje také v rámci terapií, kde mohou i ti menší sdílet své pocity. Do budoucna by se proto organizace chtěla zasadit o to, aby vznikla mapa služeb speciálně určených na pomoc těmto dětem.