Strašák jménem tělocvik

„V poslední době se stále častěji setkávám s informacemi, jak to chodí na základkách i středních školách v hodinách tělocviku, a musím říct, že se mi z toho chce brečet,“ říká sedmatřicetiletá Barbora, která se živí jako instruktorka pohybových aktivit převážně pro dospělé.

Zároveň dochází učit zdravotní tělocvik na střední školy. Své skutečné jméno ani názvy konkrétních zařízení si ale nepřeje uvést.

„Když dostanu novou skupinku, nejdřív se jich ptám, z jaké základky přišli a jaké mají zkušenosti s pohybem obecně. A bohužel hodně z nich tělák nesnáší, řekla bych nadpoloviční většina,“ zjistila.

Hlavní důvody shrnuje svými slovy jako nedostatečnou individualizaci, tedy přístup k jednotlivým dětem bez přihlédnutí k jejich potřebám a zdatnosti. Dokonce i některé dívky, které několikrát týdně sportují, se jí přiznaly, že si psaly omluvenky, jelikož je náročná tělocvikářka nechala běhat tak dlouho, až z toho zvracely.

Běh mimochodem studenti při svých stížnostech zmiňovali často, ať už šlo o klasickou patnáctistovku, nebo třeba výklus na půl hodiny. „Děti, které nejsou pohybově zdatné, nemůžu nechat běhat dokola jako křečky, aby mi pak odpadly,“ vysvětluje Barbora, která ale netvrdí, že by se na výkon mělo zcela rezignovat.

„Nejdřív je třeba vysvětlit, jak se správně běhá, jak u toho dýchat, na co si dát pozor. A začít můžeme jedním kolečkem. Anebo napoprvé tu půlhodinu klidně jen chodit.“

Tělocvičnou v Základní škole T. G. Masaryka v Praze-Ruzyni se rozezněl zvuk píšťalky a skupinka rozjívených žáků si na povel učitelky stoupá ve dvojřad na vyznačené čáry pro míčové hry.

„Belo, pojď dát nástup,“ vyzývá tělocvikářka Adéla Petkova páťačku Izabelu. „Dva, čtyři, šest, osm,“ vystupuje dívka z řady a rychle počítá své spolužáky, s nimiž to stále šije. „Děti, už je nástup!“ zvyšuje tělocvikářka hlas. „Třída 5. A je nastoupena v hodině tělesné výchovy v počtu jednadvaceti žáků. Dva se omlouvají,“ podává žákyně hlášení.

Na rozehřátí je učitelka posílá na tři kolečka po obvodu hřiště. Po každém následuje přerušení a jiný cvik – nejdřív deset kliků, pak sed-lehů a nakonec dřepů. „Kolik?“ ujišťuje se jeden z chlapců. „Deset,“ zopakuje mu bývalá gymnastka a současná trenérka gymnastiky.

Adéla Petkova vystudovala na pedagogické fakultě učitelství tělesné výchovy a výpočetní techniky pro druhý stupeň základní školy. Sama uznává, že přístup k vedení tělocviku se od jejích školních let hodně změnil, a to i s přihlédnutím k faktu, že navštěvovala sportovní třídu, kde se vztah k pohybu očekává.

„Dřív to bylo takové drsnější,“ zamýšlí se, zatímco se tělocvičnou nese halas dětí a údery míčů při vybíjené. „Nesměli jsme si moc diktovat, zatímco dnešní děti rády diskutují. Každá třída je úplně jiná, ale stačí, když se najde jeden, který něco bojkotuje, a strhne ostatní.“

Kromě toho jí žáci přijdou objektivně méně šikovní než dříve. Přikládá to rodičům, kteří se je bojí pouštět ven a chrání je od všeho, ale i lákadlům v podobě moderních technologií, které pohyb a setkávání přesouvají do virtuální reality.

Když instruktorka Barbora sdílela zkušenosti svých studentů na facebooku, začaly pod jejím příspěvkem naskakovat komentáře lidí, kteří si s tělocvikáři také užili své. Potvrdilo se mimo jiné, že introverti, jedinci s nadváhou nebo velmi hubení to měli vždycky těžší. V soutěživém prostředí tělocvičny dostávalo jejich sebevědomí zabrat, což někteří spolužáci, ale i kantoři ještě zhoršovali svými poznámkami.

„Nejhorší bylo, když mi učitelka při vážení a měření vynadala, že jsem nejmenší a nejhubenější z celé třídy, jako bych to mohla ovlivnit,“ napsala Lenka. „Mě si v páté třídě zavolala tělocvikářka a řekla mi, že kdybych se nehlásila na gympl, dostanu trojku,“ přidala se Eva, která měla v dospívání plnější tvary a trojku si na gymnáziu nakonec stejně vysloužila. „To mě vyloženě namotivovalo sportovat,“ dodala ironicky.

„Učitel dostal splašené stádo a jako se stádem s ním pracoval. Jenže na mě nemůžeš pokřikovat jedu, jedu, makám, makám, zvedám ty kolena nahoru pořádně,“ svěřil se osmatřicetiletý Martin.

„Rád bych se býval něco naučil, ne abych byl jen oznámkován za sportovní talent od přírody,“ namítl. „Jak mám trénovat? Jak se zbavit nevolnosti v pozici hlavou dolů? Dovolují mi to moje fyzické dispozice vůbec zacvičit? A co správná výživa?

Nebyl prostor to s nikým probírat a já jsem tak do třiceti let žil v domnění, že jsem nemehlo. Přitom se správným tréninkem to vůbec není pravda,“ přesvědčil se v dospělosti, kdy si cestu ke sportu našel sám.

Adéla Petkova připouští, že tělocvik může trauma způsobit. Otázka je, kdo nebo co ho vyvolá. „Taky jsem tu měla případy, kdy jsem byla na dívky ‚drsná‘, protože jsem chtěla, aby desetkrát přeběhly do půlky tělocvičnu. Vypadalo to, že se z toho zhroutí.“ Podle ní nejsou dnešní děti ochotné se přemáhat.

„Dřív musely vyšplhat všechny. Teď prostě řeknou, že to dělat nechtějí. Měly by to ale aspoň zkusit.“

Měřit, jak daleko kdo doskočí nebo hodí kriketovým míčkem, má podle ní stále smysl. „Je dobré znát svoje limity a mít srovnání. Pokud bychom to neměřili, bylo by to zbytečné,“ domnívá se. Přesto připouští, že je vlastně velmi smířlivá. Dvojku z tělocviku dává na vysvědčení výjimečně, a to jen těm, u kterých nevidí žádnou snahu.

„Jsem trenérka gymnastiky, ale kdybych ji dělala i ve škole, vím, že bych ji dětem zprotivila. Myslím, že tělocvikáři dnes hodně vycházejí žákům vstříc, aby je to bavilo a aby dělali alespoň něco.“

Rozdílné přístupy kantorů mohou vycházet z faktu, že nároky na jejich kvalifikaci a konkrétní náplň hodin tělesné výchovy nejsou tak přísné jako třeba u matematiky. Zákon o pedagogických pracovnících říká, že tělocvik (ale týká se to i jiných předmětů) na druhém stupni základní školy a na střední škole nemusí učit jen absolvent pedagogické fakulty.

V tělocvičnách se proto zpravidla objevují třeba vystudovaní trenéři. Mnozí dospělí se ještě teď potí při vzpomínkách na drsňáky, kteří s žáky jednali jako se sportovci v oddílech, které vedli mimo školu.

Z jiného ranku je celorepublikový projekt Trenéři ve škole, jenž do výuky přivedl profíky z různých sportů. Původně odstartoval v Praze 6, kam spadá i ZŠ T. G. Masaryka v Praze-Ruzyni.

„Vždy po celý měsíc k nám někdo dochází. Může to být třeba fotbalista, který dá dětem základy svého sportu, ale neznamená to, že celou hodinu hrají jen fotbal. Dělá s nimi různé rozcvičky a další prvky, které třeba ani zkušení učitelé nemusejí znát. Je to tedy dobré i pro ně,“ pochvaluje si ředitelka školy Dana Hudečková, která je sama tělocvikářkou.

„Od začátku jsem věděl, že nechci být učitel, který dětem hodí balon na fotbal a tím to pro něj končí. Můj hlavní motiv, snaha, cíl bylo nabídnout dětem co nejpestřejší paletu aktivit a činností, aby se mohly alespoň v něčem najít a případně to dál rozvíjet,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Jakub Šneidr.

Odmala závodně sportoval, chodil do skautu a dětství podle svých slov trávil venku a v pohybu. Vystudované učitelství s aprobací na tělocvik a základy společenských věd však na klasických školách uplatňoval jen několik let, než se našel coby lektor kurzů osobního rozvoje.

Angažuje se například v projektu Prázdninová škola Lipnice, jenž nabízí zážitkové kurzy pro dospělé, pro rodiče s dětmi nebo třeba na míru pro školní třídy. „Snažíme se pohybové aktivity a hry mixovat s těmi přemýšlivými a tvořivými. Obecně si myslím, že přírodní prostředí, kde se většina kurzů koná, samo o sobě podporuje pohyb už z principu. A jsem přesvědčen, že aktivní pohyb pomáhá lépe se soustředit i na myšlenkovou práci.“

Do školství se částečně vrátil před dvěma lety, kdy nastoupil jako tělocvikář na soukromou základní školu Active Learning v Hulíně ve Zlínském kraji. I zde jsou jeho hodiny netradiční – žáci z více tříd jsou spojeni do jedné a vede je vždy dvojice učitelů. Pozornost věnuje i tématu, na které narážel už ve svých kurzech. „Při sebemenším náznaku obtíží jak fyzických, tak psychických se dnešní děti bortí,“ všiml si.

„Chci jejich odolnost podporovat, proto často chodíme ven a dáváme si každý měsíc i výzvu nad rámec výuky – otužování, jezdění na bruslích, výlet s rodinou,“ dává příklady. Často se jako možný lék na rozhýbání dětí uvádí navýšení počtu hodin tělocviku. Na ruzyňské škole jsou mu v každé třídě vyhrazeny dvě hodiny týdně a ředitelka Dana Hudečková přiznává, že za třicet let to nezažila jinak.

„Posilujeme spíše ty předměty, o kterých nechci říct, že jsou důležitější, ale nároky na ně třeba u přijímacích zkoušek na střední školy jsou vysoké,“ vysvětluje. Kompenzací může být pestrá škála sportovních kroužků, které se konají odpoledne, ale i zdánlivé drobnosti, jako jsou krátké rozcvičky během vyučování.

„Cvičeníčko na prsty, když dlouho píšou, narovnání zad, aby děti seděly rovně. To bývalo dříve, ale podle mě to není přežitek,“ je přesvědčená.

„Tamhle jsou míčky, tak si je vezměte,“ ukazuje Zuzana Míková na krabici. Patnáct dětí v rozmezí přibližně šesti až deseti let se úprkem rozběhne pro tenisák. „Tak pojďte, holátka,“ svolává je osmapadesátiletá cvičitelka opět k sobě. „Budeme hrát na babu. Nikdo nebude do nikoho vrážet ani nikomu ubližovat,“ klade jim na srdce.

Hala v sokolovně na pražských Vinohradech, s jejíž výstavbou se začalo na konci třicátých let minulého století, vypadá jako spousta tělocvičen z té doby. Vysoké stropy, dřevěné parketové podlahy, žebřiny po obvodu haly, kruhy a lana na šplh visící od stropu. Rozdíl je v tom, že děti sem chodí až po vyučování, a to dobrovolně.

V rámci České obce sokolské, která je tradiční tělocvičnou organizací, je možné se sportu věnovat i na závodní úrovni. Pro děti, jejichž rodiče pro ně chtějí hlavně pohyb, jsou tu oddíly všestrannosti, v nichž působí i Zuzana Míková. Cvičitelé se snaží, aby si děti odnesly i něco navíc.

„Když to řeknu nadneseně, jsou to správné morální, lidské vlastnosti. Aby z nich nebyli grázlíci, nepodváděli, nekradli, nelhali. Někdy se to podaří, někdy ne,“ říká fyzioterapeutka, která se stejně jako ostatní cvičitelé věnuje Sokolu zdarma ve volném čase.

Jako určitý ideál, k němuž má člověk směřovat, zmiňuje také pojem ze starověkého Řecka kalokagathia, jenž vyjadřuje soulad tělesné a duševní krásy.

Ačkoli z nich třeba nebudou vrcholoví sportovci, Zuzana Míková se snaží, aby její svěřenci svoje dovednosti zlepšovali. „Aby byli obratní, měli kondici, znali své tělo, věřili si a dokázali odhadnout, na co mají a na co ne. Když budou chtít přeběhnout silnici, tak aby věděli, jestli to stihnou,“ dává jednoduchý příklad.

Rychlé reakce na běžné denní situace totiž často u dětí postrádá. „Když někomu řeknu, ať někam vyleze a seskočí, stane se, že ho zachvátí panika, protože to zná jen z virtuální reality. Spousta rodičů nedává malým dětem volný pohyb, pak jim platí drahé kroužky a diví se, že v pěti letech nedokážou přeskočit lavičku.“

Instruktorka Barbora dává vždy na začátku školního roku svým studentům domácí úkol. Na papíře s panáčkem mají vyznačit ty části těla, které je bolí občas a které je bolí často. „Všechny něco bolí,“ shrnuje. „Záda, hlava, u děvčat hodně menstruační bolesti.“ Na vzorku šedesáti náctiletých zprůměrovala, kolik hodin prosedí, když sečtou všechny denní činnosti. „A vyšlo mi jedenáct až šestnáct hodin denně,“ konstatuje.

Zdravotní tělocvik, který vyučuje, proto tkví ve zdánlivě obyčejných věcech – jak správně stát, sedět, chodit. Někdy se dokonce obejde i bez tělocvičny. „Při hodině věnované sezení jsme zůstali ve třídě a ukázali jsme si, jak sedět, proč nekřížit nohy, proč je neobmotávat kolem zadních nohou židle, jak si správně nastavit židli i lavici nebo jak se protáhnout i během vyučování,“ objasňuje.

Na prvním stupni základní školy je pedagogické vzdělání tělocvikářů nadále nezbytné. Jelikož třídní učitel vede obvykle všechny předměty, záleží na něm, jak velký důraz při svém širokém záběru věnuje právě tělesné výchově, která bývala vždycky tak trochu na chvostu – alespoň tedy na závěrečném vysvědčení.

Podle Dany Hudečkové si však pedagogové důležitost předmětu uvědomují. „Všichni dobře známe stav dětí v období po covidu, víme, kolik hodin denně prosedí. I z toho důvodu jsme zakázali mobily. Nebereme jim je, ale když přijdou do školy, vypnou je a uklidí.“

Lektor Jakub Šneidr říká, že digitální technologie dnes nabízejí mladým lidem v několika vteřinách tolik vjemů, že tomu prostý přirozený svět a příroda kolem nás nedokážou konkurovat. Tento nešvar ale podle jeho slov často vychází od rodičů, kteří nedají telefon z ruky. Nejvíc ze všeho proto podle jeho názoru potřebují dobré vedení, a to v jakémkoli prostředí, kde se pohybují.

„Potřebují zajímavé lidi, trenéry i přemýšlivé rodiče, kteří je povedou k jiným hodnotám, k pohybu a k jeho důležitosti pro lidský život.“