Přísné babičky a dědové se již nenosí. Změna postoje prospěje všem

Mockrát jsem si všimla, že když v šatně ve škole nebo na hřišti zaslechnu přísný hlas a staré dobré vyhrožování tresty, nebývá to tak často od rodičů. Dělej, jdeme, budu na tebe čekat venku. Koukej slézt z té prolézačky, nebo si na tebe vezmu proutek. Nelítej tady, sedni si v klidu, nevrť se na té židli, nehrab se v tom jídle.

Věty, které si ledaskdo důvěrně pamatuje z dětství. Tedy z doby, kdy děti vychovávali poměrně striktně a takzvaný studený odchov a tělesné tresty se braly za běžný standard. Alespoň tedy ve většině rodin.

Ve společnosti přitom přetrvává lehce iluzorní obraz rozmazlujících prarodičů – zejména tedy babiček, protože muži se ve výchově, ať již svých dětí, natož vnoučat, angažují ve větší míře až v posledních desetiletích.

Babičku, jež peče buchty a léčí lipovým čajem, přitom dávno vystřídala příznivkyně CRP testů nakupující online na mobilu. Naopak dnešní mladé matky a otcové se vracejí k bylinkám a buchty pečou z kvásku od Maškrtnice.

Kolik vlastně dnešním prarodičům je a co je ovlivnilo? Těm, kteří mají vnoučata ve věku teenagerů, je kolem 70. Jsou to rodiče Husákových dětí – těch, které své vlastní rodičovství velice často odkládaly a děti měly klidně až těsně před 40. rokem života. Těm, kteří se ze své role těší nově, je třeba 55. 

První vychovávali děti ještě za komunistů, druzí v 90. letech. I mezi nimi je rozdíl, ale u obou bude platit, že se se svými dětmi, jak se říká, „nebabrali“ tak jako v současné době.

Ano, rozpor v tom, zda jeden pytlík bonbonů je hodně a zda se může dítě koukat o něco déle na televizi, asi z mezigeneračních sporů mezi rodiči a prarodiči nezmizí. Stejně tak budou děti vždy těžit z vyprávění babiček a dědečků, z jejich životních zkušeností, léty nabyté moudrosti a z dalších rozměrů života, který jim dokážou zprostředkovat.

Je ale dobré si připomenout, že rozdíly v generacích nově přinášejí témata, která jsou mnohdy výbušnější než zmiňovaný pytlík bonbonů.

Jak se posunují rodičovské role a z čeho mohou pramenit různé přístupy právě k nejmladší generaci, vysvětluje psycholožka Anna Frombergerová na situaci, kterou nedávno pozorovala:

Mladý tatínek šel se svým synem a jeho dědečkem na hřiště. Chlapeček si hrál, pobíhal kolem a vtom mu to po písku ujelo, upadl a natloukl si. Začal plakat. Táta se k němu sehnul, zkontroloval kolena, objal ho a situaci citlivě okomentoval slovy: „Jémine, no to tě musí asi hodně bolet viď, když takhle pláčeš.“

Situaci, kterou bylo možné takto rychle uzavřít, ale zkomplikoval právě děda: „Prosím tě, nebreč, přece seš chlap, ne? Nějaký odřený koleno tě nerozhodí, ne?“ Prostě reakce, kterou má prarodič ve svém podvědomí zcela zautomatizovanou. Totéž mu říkali jeho rodiče, totéž říkal svým dětem, a tak to používá dál.

Možná že dokonce ze své přísnosti ubral, protože před 50 lety by v takové situaci celkem běžně řekl: „Neměl jsi tu lítat, tak nebul, nebo ti ještě jednu hvízdnu.“

Podobných případů určitě ze svého okolí znáte dost. „Zhýčkané sněhové vločky. Kdo bude makat? To za našich mladých let nebylo. Co bych já za to tenkrát dal. Za pořádnou práci neumí vzít, poslal bych je na vojnu…“ Není třeba opakovat dál. Představa starší generace, že oni to měli těžší, že byli lepší, statečnější, je stará jako lidstvo samo.

Rychlý a velký skok, kterým přístup k dětem prošel, ale dělá paseku a způsobuje rodinné rozpory.

„Jednou z příčin je to, že prarodiče mohou uplatňovat výchovné postupy, které sami zažili, a zdá se jim, že jsou jediní, kdo udržuje ‚disciplínu‘ a ‚pořádek‘. Mnozí z nich se obávají, že příliš liberální výchova rodičů vede k tomu, že dítě nebude mít dostatečný respekt k autoritám, a proto nastavují přísnější pravidla, často ve snaze chránit dítě a vést ho k disciplíně. Tato snaha však nemusí být vždy v souladu s hodnotami a principy, které chtějí rodiče předat, a dítě může vnímat tuto přísnost jako nespravedlivou,“ popisuje Frombergerová.

Pokud jsou prarodiče přísnější než rodiče, situace podle psycholožky může být velmi komplikovaná, zvláště pokud děti s prarodiči pravidelně tráví čas, například během odpoledního hlídání nebo o víkendech. Rozpory mohou u dětí vést k vnitřnímu konfliktu a nejistotě, protože na rozdíl od situace, kdy jsou rodiče ti přísnější a prarodiče poskytují více volnosti, se zde role obrací.

„Výsledkem může být pocit zmatku, zvýšená míra stresu a pocit, že je nutné se ‚přizpůsobit‘ podle toho, s kým dítě právě je,“ varuje Frombergerová.

Děti jsou obecně velice citlivé na nesoulad mezi dospělými, a to i mezi rodiči, a snadno vnímají, že se výchovné přístupy mezi rodinnými příslušníky liší. Naopak dobře se cítí v situaci, kdy mají pocit, že dospělí v jejich okolí chtějí to nejlepší, a i když mají různé přístupy, vzájemně se respektují.

„Konzistentní výchova, která se zakládá na vzájemném respektu a kompromisu, poskytne dítěti pocit stability a bezpečí, což je pro jeho vývoj klíčové,“ doplňuje odbornice.

Případné rozpory mohou vést k patologickým reakcím. Pokud například rodiče preferují partnerský přístup k výchově, kde se klade důraz na komunikaci, respekt a hledání kompromisů, a prarodiče naopak vyžadují poslušnost a autoritativní chování, dítě může být zmatené.

Na jednu stranu je doma vedeno k tomu, aby se vyjadřovalo, argumentovalo a zkoumalo své pocity, zatímco u prarodičů se setká s tím, že jsou jeho názory odmítány nebo se na ně pohlíží jako na „neposlušnost“.

Dítě začíná „hrát dvě role“ – jednu doma a druhou u prarodičů. „To může dlouhodobě ovlivnit jeho schopnost vyjádřit vlastní potřeby a pocity a zároveň vést k tomu, že bude mít tendenci přizpůsobovat své chování tomu, co se od něj očekává, místo toho, aby rozvíjelo svou autenticitu,“ vysvětluje Frombergerová.

Kromě toho to ale také narušuje vztahy mezi generacemi. Pokud rodiče vnímají, že prarodiče překračují hranice a zasahují do výchovy tím, že uplatňují vlastní, přísná pravidla, můžou cítit frustraci a bezmoc. Mohou se objevit výčitky, skryté napětí, nebo dokonce otevřené konflikty, které negativně ovlivňují celkovou atmosféru. Prarodiče zase získávají pocit, že jejich role je podceňována nebo že jsou vnímáni jako „ti špatní“, což může vést k pocitu odcizení a frustrace.

Jak se tedy s takovou situací vypořádat? „V každém případě má smysl mluvit o vzájemném respektu, toleranci k odlišnostem a názoru druhého u všech zúčastněných. I rodič by si měl uvědomit, že když dává dítě k prarodičům, že nebudou zcela následovat veškerá pravidla, která jsou nastavena doma, ale ta základní by prarodič respektovat samozřejmě měl. Vše je vždy o domluvě, a kde jinde má smysl se snažit nastavit pravidla, která fungují a s nimiž jsou všichni spokojení, než ve vlastní rodině,“ radí Veronika Pavlisková, psycholožka online poradny Mojra.cz.

Také Anna Frombergerová doporučuje nabídnout kompromis: „Rodiče například mohou navrhnout, aby se prarodiče zapojili do konkrétních situací, kde je disciplína nutná, například při udržování pořádku nebo nastavování pravidel pro společné aktivity, ale aby v jiných oblastech ponechali větší volnost. Tím rodiče dávají najevo, že respektují jejich roli, ale zároveň stanovují hranice.“

Podle Frombergerové je důležité, aby rozhovor nebyl konfrontační, ale byl spíše zaměřený na vzájemné pochopení. Například místo výčitek typu „vy jste příliš přísní, to dítě jen stresuje“ je lepší formulovat sdělení ve smyslu:

„Chceme se zaměřit na to, aby se dítě učilo zodpovědnosti, aniž by se bálo trestu, a ocenili bychom, kdybychom v tom byli všichni jednotní.“

Takové sdělení ukazuje, že si rodiče váží snahy prarodičů, ale zároveň dávají najevo, že chtějí vytvořit jednotnou výchovnou linii.

Další užitečnou strategií je zahrnout prarodiče do výchovného procesu, tak aby se necítili vyloučeni nebo ignorováni. Zkuste jim vysvětlit, jak svět prožívá dnešní generace. Tatínek mojí kamarádky například výrazně otočil, když mu vysvětlila, k čemu zjednodušeně řečeno vedlo dříve stále opakované „kluci nepláčou“. To, že jeho kamarádi svoje nejistoty řešili například útěkem k alkoholu, znal ze svého okolí až moc dobře.

Dobrou strategií je také doporučit četbu zajímavých knih a článků. Bude to snazší než rodičům vyčítat, co všechno dělali špatně, a vysvětlovat jim, jakými traumaty nás vybavili do života, protože, přiznejme si, každý dělá, co může, a většina rodičů to se svými dětmi myslí dobře.

Dovedete si třeba představit, že byste své mamince vynadali, že vás nekojila, když víte, jak se v určité době zdůrazňovaly výhody umělé stravy? Chtěli byste rodičům vyčítat, že měli dvě tváře, protože po nocích poslouchali Svobodnou Evropu? Já osobně si nedovedu představit, že bych své babičce někdy v životě vyčetla, že moje obezita na prvním stupni školy bezpochyby souvisela s tím, že jedním ze způsobů, jak nám vyjádřit lásku, byla slepice na paprice. Naopak ji chápu, byla dítě, které se narodilo v chudé rodině, a ještě prožila dvě světové války…

Stejně tak vím, jak moji kamarádku starající se s láskou o tříletou vnučku zabolelo u srdce, když se podivila nad tím, že takto malá holčička dostává ke svačině podle ní příliš tučný pribináček.

„Matko, vaše generace vychovala tisíce anorektiček, takže ty mi do výživy raději moc nemluv,“ oponovala jí celkem správně dcera, třicetiletá matka. Na druhou stranu ale určitě bude mít smysl vysvětlit strejdovi tělocvikáři, že není třeba komentovat velikost pozadí osmileté neteře, která mu s radostí předvádí, jak umí hvězdu na jedné ruce.

Především názory na tělo, a to nejen dívek, ale i chlapců, patří mezi poznámky, které si mají rodinní příslušníci nechat pro sebe. I kvůli nim dnešní babičky chodí shrbené, protože jim kdysi nějaký strýček ve třinácti letech s pohledem na bouřlivě se vyvíjející pohlavní znaky řekl: „To nám to poupátko pěkně vykvetlo.“

Pokud nedokážete říci nic hezkého o těle své dcery, syna, vnučky, vnuka nebo neteře a synovce, neříkejte nic.