Pohřešované děti: Rodiče na ně marně čekají desítky let

25. května jsme oslavili Pomněnkový den, který nám má připomínat pohřešované děti na celém světě. Poprvé byl vyhlášen v roce 1983 v USA v souvislosti s tehdy ještě nevyřešeným zmizením šestiletého Etana Patze, kterého v New Yorku na cestě do školy kousek od domova zneužil a pak uškrtil mladý pedofil. Případ byl objasněn až po 38 letech. Symbolem dne se stala pomněnka, jejíž jméno vyzývá: nezapomeň na mne!

Od roku 2004 si Mezinárodní den pohřešovaných dětí připomíná i Česká republika. Obrátili jsme se na odbor pátrání Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, abychom připomněli některé nevyřešené případy.

Snad každá maminka zažila okamžik bezdeché hrůzy, kdy se jí na chvíli ztratilo z dohledu malé dítě: v obchodním domě, na pouti, na rušné ulici… Ta chvíle se zdá nekonečná, byť trvá jen vteřiny. Ivaně Nejedlé se protáhla na desítky let. Mluvila jsem s ní počátkem roku 1998, měsíc poté, co zmizel její syn Honzík. Její pohled - vypálený zoufalstvím, někde hluboko stále se stopou naděje - nedokážu zapomenout dodnes.

V sobotu odpoledne 17. ledna vyběhl devítiletý Jan Nejedlý z pražského Podolí za kamarádem ze sousedství, chtěli hrát hry na počítači. Cestou potkal na ulici svého dětského lékaře. A to byl poslední svědek, který chlapce viděl.

Stovky pátračů tehdy pročesaly široké okolí. Vrtulník s termovizí létal několik dnů od Motola přes Barrandov až k Podolí a zpět. Říční policie pátrala na vltavských březích. Psovodi s vycvičenými psy prošli nedaleké branické štoly, kde Němci za války ukrývali munici. Po Praze visely plakátky s Honzíkovou fotografií a nabídkou odměny milion korun. Pomoc nabízeli psychotronici i hledač štěchovického pokladu Josef Mužík. Vše marně.

Zapojil se také Interpol. Nejedlí totiž bydleli necelý kilometr od plaveckého stadionu v Podolí, kde si vyhlížela oběti skupina zahraničních pedofilů v čele s Britem Chrisem Denningem, bývalým moderátorem BBC. Tu sice kriminalisté rozbili už v listopadu 1997, nicméně nešlo vyloučit, že někteří pedofilové unikli.

Zdánlivě to potvrdil údajný mladý prostitut z gay klubu v rakouském Linci, jenž se několik měsíců po Honzíkově zmizení ozval rodině. Nabídl zprostředkování kontaktu s člověkem, který chlapce za výkupné vrátí. Na tajnou půlnoční schůzku na Václavském náměstí však dorazila pouze policie. Chtěl se falešný únosce snadno obohatit, aniž měl o pohřešovaném informace? Nebo byla zmařena reálná šance na chlapcův návrat? To se manželé Nejedlí nikdy nedozvěděli.

V tuto chvíli je Honzíkův případ v archivu, protože od jeho otevření uplynulo více než dvacet let. Patří k „pomníčkům“, kdy se přes veškeré úsilí nepodařilo pohřešované dítě vypátrat. Za posledních dvacet let jich kriminálka registruje pouze šest. „Takové případy kriminalisté nosí v sobě, nikdy je nenechají usnout,“ podotýká plukovník David Janda, šéf odboru pátrání.

Další pohřešovanou je Michaela Patricie Muzikářová. Zmizela v lednu 2017, kdy jí bylo dvanáct let. „Nesnáším je, nesnáším. Koho? Mámu a toho,“ napsala krátce před svým zmizením na Facebooku. „Tím“ myslela partnera své matky, který byl také hlavním podezřelým. V průběhu vyšetřování se oběsil, vinu se mu ale prokázat nepodařilo. „Nedorazila z domova do školy, ačkoli to měla kousek. Od prvního dne byly nasazeny všechny prostředky, pracovalo se s různými vyšetřovacími verzemi. Bezvýsledně. Budeme rádi za jakoukoli informaci, která nám třeba pomůže dát si dohromady souvislosti,“ konstatuje podplukovník Tomáš Kohout z odboru pátrání.

„Vždy okolo výročí se nám ozvou senzibilové, ale nikam to nevede. Přesto musíme každý poznatek důkladně prověřit. Pokud nás někdo takto navede na konkrétní stopu, nejspíš se bude jednat o pachatele nebo spolupachatele. Ale jestli tímto způsobem opravdu najde víc pohřešovaných osob, rád si s ním vyměním místo,“ dodává.

Další nevyřešený případ popisuje podplukovnice Ivana Diessner z odboru pátrání: „Jedno z nejzáhadnějších zmizení se týká tehdy čtrnáctileté Ivanky Koškové z Příšovic na Liberecku. Dnes by jí bylo 41 let.“

V neděli 13. července 1997 odpoledne odjela dívka na kole za tetou do Svijanského Újezdu. Chtěla u ní přespat a druhý den jít na brigádu česat rybíz. Šetřila si na brusle. U svijanského hřbitova potkala spolužačku Žanetu. Od té doby ji nikdo neviděl.

Srazil Ivanu neopatrný motorista a zbavil se těla ve strachu z následků? Byla unesena a nucena k prostituci? Nebo měla smůlu a narazila na násilníka? Poslední verze se jeví nejpravděpodobnější. V Újezdu totiž právě probíhaly Svijanské slavnosti piva a po kraji se pohybovaly tisíce neznámých lidí.

Žaneta ostatně vypověděla, že cestou potkala dva muže ve věku okolo třiceti až pětatřiceti let, z nichž jeden měl méně vlasů, možná i pleš. Zdálo se jí, že v chůzi za ní zrychlili, a tak také přidala do kroku. Chvíli nato potkala Ivanu. Tichou, mezi spolužáky nepříliš oblíbenou, chytrou, ale naivně důvěřivou - prostě maximálně zranitelnou potenciální oběť. Potkali ji posléze i ti dva? A k čemu došlo?

„To se nikdy nezjistilo. Stále doufáme, že se i po tak dlouhé době ozve svědek, který nás posune dál. Pomohla by třeba informace o jejím kole, bleděmodrém pánském favoritu, který se dosud nenašel,“ konstatuje Ivana Diessner.

„Také tento případ byl už promlčen, takže pachateli nehrozí postih. Policie by mu mohla nabídnout i ochranu identity osoby,“ podotýká a dodává: „Jde o to, aby rodina našla klid a mohla celou tragédii uzavřít. Rodiče totiž pořád čekají, že přijde. Nikdy ji nenechali prohlásit za mrtvou.“

„Rozhodně je lepší znát pravdu než žít v nevědomosti, i když je ta informace v první moment krutá. Umožňuje ale pozůstalým jít dál. Proto vedeme problematiku neztotožněných lidských ostatků pod heslem: Vracíme jména mrtvým,“ podotýká plukovník Janda.

Loni bylo v ČR vyhlášeno 1397 pátrání po pohřešovaných do osmnácti let, z toho se jednalo o 732 dětí mladších patnácti let. Celkem 29 případů se týkalo dětí v ohrožení. „Ta čísla jsou obdobná každý rok. Neobsahují však policejní pátrání, které je vyřešeno bezprostředně po nahlášení nebo v krátkém časovém horizontu. Standardní práce uniformované policie a operačního střediska totiž často proběhne úspěšně rovnou na místě a do statistik se nepromítne,“ vysvětluje David Janda. Rychlé případy se šťastným koncem řeší policisté na tísňové lince 158 několikrát denně: obvykle se dítě bojí přijít ze školy se špatnou známkou, zapomene na čas při hře u kamaráda nebo se na chvilku ztratí matce z očí někde na ulici.

Kriminálka pak pátrá po ztracených dětech, které mohou být v ohrožení života. „Nejčastější příčinou bývá šikana ve škole nebo na sociálních sítích, v pubertálním věku pak nedorozumění s rodiči, buď kvůli příliš přísné výchově, nebo naopak kvůli jejich nezájmu. Obvykle jde o introverty, kteří se dobře učí, ale nemají kamarády a dusí problémy v sobě. Nakonec utečou z domova nebo si, bohužel, sáhnou na život,“ popisuje Ivana Diessner.

Ve věku od dvanácti do patnácti let se pohřešuje o třetinu víc holek než kluků, přicházejí do puberty a bývají citlivější. Menší děti jsou pak ohroženy bez rozdílu pohlaví. Než se u nich zcela vyvine abstraktní myšlení, jen těžko rozlišují pravdu a fikci. Věta „jsem maminky kamarád, posílá mě pro tebe“ jim přijde zcela věrohodná. Naštěstí k tomu nedochází často. „Skutečný únos cizí osobou je velmi výjimečný, v tuto chvíli neevidujeme žádné takové pohřešované dítě. Patříme mezi nejbezpečnější země na světě, o tom, že by u nás existovala třeba organizovaná síť pedofilů, žádné informace nemám. Zdaleka nejobvyklejší bývá únos, kterým si vyřizují účty rodiče,“ konstatuje David Janda.

Do pátrání po dítěti v ohrožení se zapojují všechny složky záchranného systému a prostřednictvím sdělovacích prostředků i veřejnost. „Loni k tomu došlo devětadvacetkrát, a pokaždé úspěšně. Na rozdíl od letoška, kdy už máme jeden případ s tragickým koncem - patnáctiletou dívku z Tachovska, která byla nalezena mrtvá,“ upřesňuje David Janda.

„Zásadní je prvotní kontakt s rodiči. Potřebujeme od nich získat přesné, a hlavně pravdivé informace. Pak ověřujeme místo, kde byl pohřešovaný viděn naposledy, odtud startuje pátrání. Nejdůležitější faktor je přitom čas. Rozhodujících může být prvních pár hodin, ale také minut. Závisí to na okolnostech. Jiné je pátrání v zimě v členitém horském terénu a jiné v zalidněném obchodním domě,“ přibližuje David Janda.

Více než polovinu případů dítěte v ohrožení pomohou vyřešit informace veřejnosti. Kriminalisté si proto hodně slibují od vylepšené mobilní aplikace Echo. „Stačí, aby si ji člověk naistaloval, a může se aktivně zapojit do pátrání,“ podotýká David Janda.

Jako prevence funguje nonstop Linka bezpečí, která pomáhá dětem a mladistvým zvládat těžké životní situace. Že všechny problémy mají řešení a šikanou si procházejí i úspěšní lidé, ukazuje také série spotů, jejichž tváří se stal zpěvák Marek Ztracený. Jejich heslem je „Ztracený ať zůstane jen jeden“. Všímavé lidi, kteří přispěli k nalezení pohřešované osoby, pak oceňuje hodnotným věcným darem společný projekt policie a pojišťovny Slavia nazvaný Ztracená pomněnka.