Na hrudi matky je nedonošenému dítěti lépe než v inkubátoru, říká primářka neonatologie

Na 17. listopad připadá Světový den předčasně narozených dětí. Kdy mluvíme o předčasně narozeném dítěti? A je nějaký rozdíl mezi předčasně narozeným a nedonošeným dítětem?

Tyto dva pojmy jsou opravdu totožné. Můžeme tak říct, že se dítě narodí před termínem porodu – tedy předčasně, nebo se do termínu porodu nedonosí – tudíž je nedonošené. O předčasně narozených dětech hovoříme tehdy, pokud se narodí před ukončeným 37. týdnem těhotenství.

Kolik takových dětí se u nás narodí?

Již několik let se ten počet pohybuje mezi 6 až 7 procenty ze všech narozených dětí. V současné době je to kolem 7 tisíc dětí ročně. Nicméně v posledních letech dochází v celé Evropě k poklesu porodnosti, za poslední tři roky i u nás klesl počet živě narozených dětí za rok z cca 110 tisíc na 90 tisíc. V letošním roce to bude ještě horší. Nejčernější statistické předpovědi totiž hovoří o 81 tisících dětech, takže i absolutní počet předčasně narozených dětí se snižuje.

Čím je pokles porodnosti způsoben?

Na to je spousta teorií. Sociální důvody, ekonomické. Ale ten hlavní důvod zřejmě je, že se v současné době do reprodukčního věku dostávají ženy, které se narodily v devadesátých letech, protože nyní je průměrný věk žen, které rodí poprvé, 30 let. Jenže v devadesátých letech se po revoluci bohužel také narodilo méně děti, a tedy i méně dnešních potencionálních rodiček.

Když se vrátíme k nedonošeným dětem, co je u nich ten největší problém?

V první řadě záleží, jak probíhá celé těhotenství a ve kterém týdnu těhotenství se miminko narodí. Nejzranitelnější jsou samozřejmě ty nejmenší děti, narozené před 28. týdnem těhotenství, většinou s porodní hmotností pod 1000 g. S narůstajícími týdny těhotenství se rizika ale výrazně snižují.

Jaká rizika to jsou?

Nejdůležitější jsou pro miminko první hodiny a dny života, kdy se musí jeho organismus adaptovat na prostředí mimo dělohu. Běžné dýchání je pro tyto děti velmi problematické, dost často potřebují po porodu přístrojovou podporu, která jim v pravidelné dechové aktivitě musí pomoci. Také střevo, které má ještě odpočívat a vlastně dozrávat, musí najednou plnit vyživovací funkci.

Kterou by v té fázi vývoje měla plnit placenta…

Přesně tak. A dalším z velkých problémů u těchto dětí jsou infekční komplikace, protože jejich imunitní systém je nevyzrálý a velmi zranitelný.

Mluvila jste o hmotnosti dětí pod jeden kilogram. Donošené děti mají běžně po narození přes tři kila i více. Dá se říci, jak malé dítě lze ještě zachránit? Věková hranice je kolem 22. týdne těhotenství, tudíž lehce za půlkou běžného těhotenství…

Hmotnost je důležitá jen z určitého úhlu pohledu a to, jak se vám technicky podaří takové miminko zajistit. Nejmenší děti ve světě, které se podařilo zachránit, měly porodní hmotnost mezi 250 a 300 gramy. Mnohem důležitější je ale týden těhotenství, ve kterém se tyto děti narodí. Čím jsou starší, tím může být jejich šance na přežití vyšší.

Pokud dítě zachráníte, daří se mu dobře a propustíte jej domů, s čím se musí vypořádat do budoucna?

Velmi záleží, kolik komplikací a v podstatě diagnóz si předčasně narozené dítě s sebou domů odnese. Některé se ještě několik měsíců potýkají s dýchacími potížemi, některé mají problém s krmením. Ale celkově je procento dětí s velkým hendikepem výrazně nižší než třeba před deseti dvaceti lety.

Jaké to procento je a jaké bylo dříve?

Nejohroženější jsou děti narozené před 25. týdnem těhotenství, ale i u těchto nejmenších se podařilo snížit riziko závažného hendikepu celkově na 15–20 procent. V devadesátých letech to bylo 30 až 40 procent. I přesto že vyšší procento předčasně narozených dětí přežije, počet těch s následnými závažnými komplikacemi se snižuje, což je velmi pozitivní.

O jaký druh hendikepu může jít?

Dětská mozková obrna, poruchy psychomotorického vývoje, závažné poruchy zraku…

Dá se předčasný porod předpokládat?

Úplně se to předpokládat nedá. A ani když je těhotná žena sebevíc ukázněná, tak to bohužel nezaručí, že neporodí předčasně. Ve světě na toto téma už spoustu let probíhá mnoho studií, kde se hledají možné indikátory, které by nějakým způsobem naznačovaly hrozící předčasný porod. Ale některé indicie, které vedou k předčasnému porodu, přece jenom jsou.

Třeba?

Například když plod přestane v děloze přibývat na váze. Nebo vícečetná těhotenství. V posledních letech se v Česku také provádí takzvaný screening preeklampsie, která může zapříčinit předčasný porod. Je to specifické onemocnění v těhotenství, které je provázené vysokým krevním tlakem a poruchou ledvin, a ohrožuje jak matku, tak i plod. Pokud se zjistí v rámci tohoto screeningu větší riziko již na začátku těhotenství, tak ženy užívají anopyrin, který jim pomůže riziko preeklampsie snížit. A tím pádem snížit i riziko předčasného porodu.

Jaké jsou nejčastější mýty o předčasně narozených dětech?

Mýty jsou všude kolem nás a předčasně narozené děti mají také své. Léta se třeba tradovalo, že dítě, které se umístí do inkubátoru, bude slepé.

Jak tahle domněnka vznikla?

V 80. letech. Tehdy nebylo možné předčasně narozené děti monitorovat, prostě přístroje nebyly. A pokud děti měly horší barvu, tak dostaly do inkubátoru kyslík. Ale už v tehdejší době, tak jako teď, byl kyslík velkým nepřítelem oční sítnice u nedonošených dětí, akorát se o tom nevědělo. A právě z této doby opravdu byly děti, které o zrak přišly. Nicméně v současné době je podávání kyslíku přísně regulováno, a hlavně všechny děti jsou monitorované. Takže tím nepřítelem není inkubátor, ten je jen zdrojem tepla, ale kyslík.

Říkáte, že tehdy nebyly přístroje, které dnes jsou. V oboru děláte 30 let. Jak se za tu dobu vaše práce změnila?

Změnilo se úplně všechno. V devadesátých letech jsme si mysleli, že pokud se miminko narodí předčasně, tak mu musíme úplně se vším pomoci. Automaticky se napojovalo na všechny možné přístroje, živilo se převážně infuzemi. Myslím si, že neexistuje žádný jiný obor, kde by se všechny postupy otočily o 180 stupňů během 20 let.

V čem?

Nyní jen děti pozorujeme a pomáháme tam, kde si tak vlastně řeknou. Víme, že mnohem lepší je živit je mateřským mlékem než infuzemi, že jim je lépe na hrudníku vlastní matky než v inkubátoru. A tak bych mohla pokračovat. Prostě je jinak úplně všechno. Asi nejdůležitějším tématem v neonatologii v současné době je takzvaná Family Care, což znamená co největší zapojení rodičů do péče i o tyto křehké děti.

Je něco, co se zhoršilo?

Nevím, jestli zhoršilo, ale kromě dětí se přece jenom trochu více musíme postarat i o maminky, které předčasný porod hůře zvládají. Nevím, čím to je, možná si život hodně plánujeme a chceme ho mít dokonalý. A jakákoliv změna nás více vyvede z míry.

Myslíte tedy, že se musíte o maminky více starat z hlediska psychiky?

Přesně tak. Pomáháme jim se vyrovnat s nastalou situací a přijmout ji. Pak jde všechno snadněji.

Proč jste se vlastně rozhodla po medicíně pro obor neonatologie?

Byla to vlastně náhoda. Když jsem ukončila studia, tak jsem nemohla tři měsíce sehnat v Praze práci a skončila jsem na pracovním úřadu s nálepkou nezaměstnaná. Po třech měsících jsem ale konečně uspěla v konkurzu u Apolináře v Praze. A tam to všechno začalo. To, že je to krásný obor, jsem zjistila poměrně brzo. Ale to, že to bude taková srdeční záležitost, to přicházelo postupně.

Je podle vás neonatologie obor vhodný spíše pro muže, nebo pro ženy?

Těžko říct. Tento obor potřebuje nejen racionalitu, logiku, chladnou hlavu, ale také velkou empatii. Ale myslím si, že je to obor vhodný pro obě pohlaví. Samozřejmě jsou situace, kdy lékařky v pozici „budoucí těhotné“ mohou některé okamžiky hůře snášet, ale zvládnout se to určitě dá.

Co považujete za svůj dosavadní největší profesní úspěch?

Že jsem měla to štěstí a zavadila jsem vlastně úplně náhodně o obor, který se stal mojí životní láskou. Že se mi podařilo na zelené louce vybudovat poměrně velké a dobře fungující oddělení od základního kamene a to myslím doslova. A že jsem asi o tom doma tak hezky mluvila, že si tento obor zvolila i moje dcera.

Jaký je podle vás v současnosti největší problém českého zdravotnictví?

Zdravotnictví v Česku jede už několik let z kopce dolů a pořád nepřichází nikdo, kdo by zatáhl za ruční brzdu. Jsme totiž zvyklí mít nemocnici na každém rohu, ale podle mě méně přemýšlíme o té kvalitě. Prevence je pro starší generace – myslím tím tu moji – sprosté slovo, ale právě tohle by mělo jít co nejvíce do popředí.

Myslíte tím, že lidé nechodí na preventivní prohlídky?

Ano. Nechodí pravidelně, ale když si zrovna po několika letech vzpomenou. K tomu se neustále mění vzdělávací systémy pro lékaře i setry a výsledkem je, že zdravotnického personálu je nedostatek. Letos jsem měla možnost se zúčastnit konference Zdravotnictví 2025. Padalo tam mnoho zajímavých podnětů, tak uvidíme. Třeba se blýská na lepší časy.

Můžete uvést příklady zmíněných podnětů?

Například změny ve spektru nemocnic, že každá nemocnice nemusí mít všechny obory. Změny ve vzdělávacím systému. Změny v úhradových vyhláškách.